O co tehdy šlo? Podle lidí ze šumperského disentu jste si počínal při obhajobě Jiřího Suchana na tehdejší dobu velmi odvážně...
Ten člověk šířil okopírované samizdatové Lidové noviny, našel se ale někdo, kdo ho udal. O moc víc už si z toho nevybavuji, vím jen, že to bylo nedlouho před listopadovou revolucí. Snažil jsem se dokázat, že nejde o žádné protistátní tiskoviny. A že ani podle tehdejšího práva nešlo o žádný trestný čin, ale komunistům to samozřejmě vadilo. Využíval jsem všeho, co mi tehdejší právo umožňovalo. Další líčení bylo odročené, do toho přišel Listopad a poté amnestie. Případ dál nepokračoval a další líčení už vůbec nebylo.
Jak jste se k tomu případu vůbec dostal? Byl vám přidělen ex offo?
Ne, oslovil mě. Bylo o mně známé, že jsem se nevyhýbal kauzám, kdy byl někdo ve sporu s městem či státem nebo státním podnikem a jenom trochu to zavánělo politikou. Na rovinu ale říkám, že se za žádného hrdinu nepovažuji. Pořád jsem se striktně držel práva a nedíval se na politiku. Říkal jsem si, že mám jakýsi úkol, a pokud jsou dotčena něčí práva, tak musí dojít k nápravě. Bylo mi jedno, kdo je u moci. Vždy jsem se snažil právní řád využívat ve prospěch lidí, i když to bylo proti režimu. Nota bene když v tomto případu nebylo nic protistátního, nic rozvracečského.
Vybavíte si i jiné vaše klienty čelící nespravedlivému trestu?
V sedmdesátých letech jsem obhajoval člověka, který byl ze smíšeného česko-německého manželství, jeho otec byl Němec. On musel narukovat do Wehrmachtu a dokonce se zúčastnil válečného tažení do Polska. Měl z té doby fotografie, jak se německá armáda potkala s Rudou armádou na čáře, podle které si Německo a Sovětský svaz rozdělily Polsko. Takových měl celé album. Později dělal vedoucího na horské chatě a ukazoval ty fotky hostům. I v tomto případě se našel udavač.
A co bylo dál?
Potom byl stíhán za propagaci fašismu, což byl úplný nesmysl. Přišel s tím, jestli bych ho obhajoval. Snažil jsem se u soudu poukázat na to, že nešlo o nic vymyšleného, protože ty fotky byly prokazatelně pravé. A že žádný fašismus nepropagoval. Jenom ukazoval fotky z války. Jenže tehdy se o nějakém bratříčkování Sovětů s Němci na počátku války nesmělo mluvit. Bohužel se našel soudce, který ho tehdy odsoudil, i když dostal „jen“ podmíněný trest.
Dostal jste se jako advokát do střetu s rodnou obcí?
Naopak. Bylo to kvůli naší obci. Okresní orgány si někdy kolem roku 1985 usmyslely, že v Bludově bude vybudována střelnice. To se táhlo asi dva roky. Vedení obce tehdy pro to nebylo, ale nikdo to neřekl naplno směrem nahoru. Já jsem byl v nějaké komisi pro životní prostředí a dal jsem dohromady právní stanovisko. Zase jsem se maximálně snažil vyargumentovat, proč to není vhodné. A ten úmysl se nám podařilo zvrátit.
Vybavíte si nějaký paradox spojený s přechodem od komunismu ke svobodě?
Asi největší paradox té doby byl, že v roce 1992 jsem obhajoval bývalého tajemníka KSČ a předsedu šumperského národního výboru Karla Blehu.
Jak se k vám dostal?
Neptal jsem se ho, proč si mě vybral, ale nějak jsem to tušil. Zřejmě proto, že jsem opravdu nedal na žádnou politiku. Že zkrátka nepůjdu s větrem a nebudu zkoumat, jestli to dělám dobře podle nějakého zadání či politické objednávky. Bleha byl nakonec zproštěn. Řekl bych, že to celé byla snaha o nějaké vyřizování účtů. Asi by se to někomu líbilo, kdyby byl poslední předseda národního výboru odsouzen.
Dostal jste se někdy do situace, kdy vás kvůli vaší práci někdo tlačil do něčeho, co jste nechtěl?
Musím přiznat, že jsem se s přímým tlakem ze strany režimu nesetkal. Možná kdyby na mě někdo nastoupil a řekl Sedláčku, tak pozor, pokud budeš takhle pokračovat, tak to s tebou špatně dopadne, tak po pravdě nevím, jak bych se zachoval. Mohl bych dělat hrdinu, ale opravdu nevím.
Byl jste od revoluce dvanáct let starostou. Jak vzpomínáte na komunální politiku?
Moje velká výhoda oproti většině tehdejších komunálních politiků byla, že jsem na ní nebyl existenčně závislý. Celých dvanáct let jsem starostenský úřad vykonával vedle své advokátní praxe, kterou mám od roku 1973 dodnes. Vzpomínám, že kolem toho, zda má starosta sedět na radnici, byly velké diskuse. Já jsem to viděl tak, že úřad by měl řídit tajemník. Mou ambicí bylo správu obce vrátit do první republiky, aby byl starosta ten, kdo má důvěru občanů a je schopen vidět dál a dávat politice tvůrčí směr. Vždy jsem zastával názor, že starostou by měl být ten zastupitel, který dostal ve volbách nejvíc hlasů. Čtyřikrát se mi to podařilo, bohužel počtvrté se koaliční partneři rozhodli pro jinou cestu a starostou už jsem se nestal. Nebral jsem to ale jako konec světa ani jako podraz.
První republika je vám blízká kvůli prezidentu Masarykovi?
Dá se to tak říct. Řekl bych, že jsem Masarykovec. Masarykovi se podařilo vzít si z dějin to, co tam bylo nejlepší. Udělal z toho ideologii pro první republiku. Takového člověka bych chtěl vidět znovu ve funkci prezidenta.
Co říkáte na udělení čestného občanství?
Byl jsem mile překvapen. Člověka potěší, že jeho práce a postojů si lidé takto cení.
