Muzeum nyní plánuje kino opět otevřít, oživí ho opravy za 65 milionů. Jeho mnohdy pohnutý příběh zmapoval Alexandr Jeništa, vedoucí produkčního oddělení v Muzeu umění.
Než do kina Central začali chodit lidé na filmy, bývala tu i věznice. Dokdy fungovala?
Zástavba na místě pochází původně ze 13. století, stával tu špitál, špitální kostel, kadetní škola i kněžský seminář. Od roku 1845 zde byla umístěna trestnice okresního soudu – vězení. Relativně brzy však jeho kapacita přestala stačit. Po zrušení olomoucké pevnosti a pádu hradeb bylo rozhodnuto o vybudování nové soudní budovy a věznice, což je dnešní okresní soud.
Historie kina Central |
Co se stalo se starou věznicí?
V roce 1902 přešla do vlastnictví města a začala chátrat. A to až do roku 1915, kdy ji koupili manželé Moritz a Adele Donathovi.
Ví se o nich něco víc?
Do Olomouce přišli ze Vsetína kolem roku 1910. Úspěšně podnikali, věnovali se tehdy bouřlivě se rozvíjejícímu sladovnictví a lihovarnictví. Důležité pro jejich další osud i pro osud celé budovy je, že byli Židé. V centru si chtěli vybudovat reprezentativní sídlo firmy, a tak starou věznici přestavěli.
Jak konkrétně?
Věznice byla strohá klasicistní stavba. Donathovi se vydali cestou neoklasicismu s ozvuky kubismu. Podle plánů arch. Jaroslava Kováře st. vznikl skvostný palác. Nahoře byty a kanceláře, v zadním traktu fungovala část výroby. Na nároží dnešní kavárny byl výčep a prodejna likérů.
Proč do sídla firmy umístili v roce 1926 také kino?
Moritz Donath byl nadšenec do filmu. Tenkrát šlo čistě o zábavní obor, byl na vzestupu. Donath přemýšlel, jak do svého paláce přilákat co nejvíc lidí. V té době byly velmi populární kabarety, varieté i různé kluby. Z domu se tak zčásti stalo zábavní centrum inspirované velkými podniky ve Vídni či Paříži. Základem byly různé druhy zábavy umístěné v jednotlivých podlažích. Vše bylo propojené, bylo možné tam strávit dlouhý čas.
Z dějin paláce Muzea umění1246 Papež povolil Olomouci postavit v místech dnešního sídla Muzea umění špitál sv. Ducha. 1785 Josef II. staré městské špitály zrušil, v domě sídlí nově kadetní škola a kněžský seminář. 1842–1845 Původní budovy jsou zbourány, nahradil je soud s věznicí. 1895 Odehrála se tu poslední poprava. 1902 Věznice zrušena, za 105 tisíc korun ji získává město Olomouc. 1915 Dům kupují za 150 tisíc rakouskouherských korun manželé Donathovi, při přestavbě na reprezentativní palác dostává současnou zdobenou fasádu. |
Co všechno měli Olomoučané kromě kina k dispozici?
V prvním podlaží bylo varieté Tabarin, což je dnešní sál Divadla hudby. Na boční straně dvora vyrostla přístavba pro vestibul kina. Nad ním vznikl Radio bar a také kuřárna. A hosté mohli mezi těmito podniky volně přecházet.
Je pravda, že Central byl prvním zvukovým kinem na Moravě?
Je to tak. Zvuková aparatura tu byla už v roce 1929. Za plátnem je dodnes výklenek na velkou reprobednu, z níž se zvuk šířil do sálu.
S kinem je spojený i tragický příběh sociálnědemokratického novináře Josefa Šanty ze začátku německé okupace. Co přesně se v kině stalo?
Josef Šanta byl jedním z provozovatelů Centralu. Podstatné je, že promítat mohl jen díky státem udělené licenci. Platila do května 1939 s příslibem na další prodloužení. Jakmile Němci v březnu 1939 obsadili Československo a vznikl protektorát, začali zabavovat židovský majetek. Nacisté tak přišli i do kina, Šanta jim ho ale odmítl vydat. Odvolával se právě na platnou licenci. V roce 1940 došlo k násilnému převzetí Centralu, Šanta byl internován v koncentračním táboře v Dachau. Odsud se v roce 1943 vrátil a zapojil se znovu do odboje. Byl ale znovu zatčen a deportován do Terezína. Tady v květnu 1945 umírá.
Skončili kvůli židovskému původu v koncentráku i Donathovi?
Moritz Donath zemřel už v roce 1932, paní Donathová s několika dětmi uprchla v roce 1939 do Chicaga. Syn Bedřich v Olomouci zůstal, ale konce války se dočkal v koncentračním táboře Buchenwald. Po válce se do Olomouce ještě na čas vrátil.
Co se v kině a v celém domě dělo za protektorátu?
Central měl na starosti Alfred Kubisch, což byl za války vzdělavatel SS a krajské pobočky NSDAP. Zábavní podnik tu fungoval dál, byl oblíbený zejména u vojáků wehrmachtu, důstojníků SS či příslušníků gestapa. Češi se mu tak vyhýbali obloukem. Nevíme, co se ve varieté či v bytech nahoře přesně dělo. Říká se, že tu byl i nevěstinec. Potvrzené to ovšem není.
Existují informace o rekonstrukci kina v roce 1943.
Nacisté do kin obecně investovali, na základě Goebbelsovy politiky byla kinematografie důležitá pro propagandu. Proměnu Centralu dostali na starost prestižní architekti z Barrandovských ateliérů Jan Zázvorka ml. a Karel Škvor. Zmizela původní artdecová podoba sálu z 20. let. Nahradily ji prvky, které tam jsou dodnes k vidění. A to především prohnutý elegantní balkon a akustická vlna na stropě. Architekti balkon mimochodem posunuli dopředu, navýšili tím kapacitu z původních 450 míst na více než 500.
Jakou roli v Centralu sehrál po válce Bedřich Donath?
Vrátil se do Olomouce, ale byť byl přímý dědic, vydání rodinného majetku se nedomohl. Později komunisté vše znárodnili a z něj udělali národního správce zabaveného majetku. Rychle pochopil, kam Československo směřuje, a emigroval do Izraele.
Jak kino fungovalo do sametové revoluce?
Komunisté v domě zrušili jeho přirozené vazby. Byly tu kanceláře a byty. Kino fungovalo samostatně, bar zavřeli. Mírné oživení přišlo koncem 60. let za pražského jara. Čilý organizátor kulturních akcí v Olomouci Rudolf Pogoda tu v roce 1968 prosadil otevření jedné z poboček Divadla hudby – centrálního pražského podniku. Využil prostor původního varieté, Divadlo hudby tu vydrželo 50 let. Těsně před sametovou revolucí se podařilo dům získat pro galerii výtvarného umění – budoucí Muzeum umění. To jej od té doby naplňuje uměním, svým způsobem vytváří jakousi protiváhu mnohdy ponuré minulosti, kterou s sebou toto místo nese.
