Češi a Slováci si mohli z mobilu poprvé zavolat 12. září 1991, kdy byla oficiálně spuštěna první analogová mobilní síť společnosti Eurotel (předchůdce současného O2). Operátor začal se třemi základnovými stanicemi. Jedna byla umístěna na televizním vysílači na pražském Žižkově a pokrývala díky relativně nízké frekvenci téměř celé střední Čechy. Druhý vysílač se nacházel rovněž v Praze, a to ve Vokovicích na střeše výškové budovy tehdejšího Výzkumného ústavu matematických strojů (více viz Hádejte, kde je nejstarší česká BTS. V Praze ano, v centru ne), třetí pak pokrýval Brno.
Podívejte se na retro reklamu k mobilnímu telefonu:
První mobilní čísla tehdy začínala předvolbou 601, dovolit si je mohlo ovšem jen pár vyvolených. Vlastnictví mobilního telefonu bylo v té době totiž viditelným symbolem bohatství. Při pohledu do dobových ceníků není divu: aktivace služby stála 29 000 Kčs, měsíční paušál vyšel na dva a půl tisíce korun a za minutu hovoru, a to včetně příchozího, si Eurotel účtoval 15 Kčs. Například tarif se 150 volnými minutami vyšel zhruba na tři tisíce korun. Tehdejší průměrná měsíční mzda přitom dosahovala 3 800 Kčs.
Drahé na pořízení byly i samotné přístroje. První telefon v nabídce Eurotelu, kterým byla 4,5 kilogramu vážící Nokia Talkman MD59, vyšel na neuvěřitelných 60 tisíc korun.
Ještě v roce 1995 se kvůli monopolu společnosti Eurotel, která byla společným podnikem americké firmy Atlantic West a telekomunikační společnosti SPT Telecom, dal nejlevnější mobil s aktivací pořídit za 35 tisíc korun. Tedy za víc než čtyři průměrné hrubé měsíční mzdy. Minuta hovoru tehdy stála 12 korun. Kromě velkých kufříkových telefonů se i v původem severské síti NMT (Nordic Mobile Telephony) postupně objevily také menší přístroje do kapsy.
Rozmach mobilů v Česku přišel až s konkurencí a dotovanými telefony
Změnu do způsobu využívání mobilních telefonů přineslo až spuštění modernější digitální sítě GSM (Global System for Mobile Communications), která se v Evropě začala prosazovat od začátku 90. let. O vybudování sítě rozhodla česká vláda v srpnu 1995 a o necelý rok později se již telefonovalo. Jako první přišel 1. července 1996 na trh Eurotel, o čtvrtrok později zahájila provoz konkurenční GSM síť Paegas společnosti RadioMobil (předchůdce dnešního T-Mobilu).
Výrazné rozšíření počtu mobilů v Česku přišlo až s příchodem konkurence a nástupem dotovaných telefonů. Velkou roli sehrálo i uvedení nové služby na podzim 1997. Šlo o předplacené karty umožňující volat i lidem, kteří nemohli či nechtěli platit několikasetkorunový měsíční paušál. Zatímco v roce 1995 bylo v Česku 45 725 telefonů sítě NMT, o rok později už Češi používali přes 200 tisíc mobilů. Na přelomu let 1998 a 1999 pak počet mobilních uživatelů v Česku překročil milion.
Na jaře 2000 pak český trh zažil další velkou změnu, když začal zákazníky lákat Oskar (později jej odkoupil nadnárodní Vodafone). Konkurence přinesla další snížení cen, postupem času však začalo přibývat kritických hlasů, podle kterých, a to zejména ve srovnání se zahraničím, jsou ceny volání a datového připojení v ČR příliš vysoké (více viz Je to černé na bílém. Mobilní služby v Česku jsou jedny z nejdražších v EU). Odborníci poukazovali i na to, že se v ČR pomalu prosazují technologické novinky, například rychlý mobilní internet.
Čísla mezi operátory přenášíme už 15 let
V lednu 2006, tedy jen půl roku předtím, než tehdejší Eurotel ukončil po necelých 15 letech provoz sítě NMT pro hlasové volání, přišla jedna z nejdůležitějších změn, aspoň z pohledu zákazníka. Tehdy se totiž otevřela možnost ponechat si původní telefonní číslo i v případě přechodu k jinému operátorovi (více viz Přenositelnost mobilních čísel začala fungovat).
Do té doby znamenala změna poskytovatele služeb nevyhnutelně i nové číslo. Už během prvních třech měsíců využilo možnost ponechat si své mobilní telefonní číslo při změně operátora téměř padesát tisíc lidí. Díky přenositelnosti se mimo jiné zvýšil tlak na ceny a lidé, kteří chtěli operátora změnit, se často dočkali velmi lákavé nabídky od původní firmy.
Místo čtvrtého operátora máme desítky virtuálních
Řadu let se hovořilo o možném příchodu čtvrtého mobilního operátora, kromě nepříliš úspěšné sítě U:fon používající nestandardní telefony však zůstávalo jen u spekulací. Posledním pokusem nalákat do Česka dalšího poskytovatele mobilních služeb byla loňská dražba kmitočtů pro 5G sítě (více viz Čtvrtého operátora se Česko nedočká. Kmitočty pro 5G vydražilo pět subjektů).
Nová konkurence nicméně na trh přišla, a to na podzim 2012 v podobě virtuálních operátorů. O nástup firem, které využívají infrastrukturu stávajících operátorů, se výrazně zasloužil tlak Českého telekomunikačního úřadu (více viz Potvrzeno, virtuálové budou. ČTÚ bude operátorům regulovat ceny).
Dlouhodobě největším mobilním operátorem v ČR je T-Mobile, jehož síť využívá přes 6,1 milionu zákazníků, za ním následuje O2 s necelými šesti miliony mobilními zákazníky, třetí Vodafone má téměř čtyři miliony zákazníků. Kromě hlavní trojice dnes funguje několik desítek virtuálních operátorů, i ti však musejí využívat infrastrukturu a nabídku „velké trojky“.
Zhruba každých deset let přichází nová technologická generace mobilní komunikace. Rozmach chytrých telefonů přinesla síť 4G LTE, aktuálně zaváděná síť 5G umožňuje proti stávající technologii až desetinásobnou rychlost internetového připojení. Výhodou sítí 5G je také vysoká kapacita a nízká doba odezvy, tzv. latence. To umožňuje jejich využití například v autonomních vozidlech nebo v aplikacích umělé inteligence. První komerční mobilní síť 5G v Česku byla spuštěna loni v červenci (více viz O2 už teď spouští síť 5G v komerčním provozu. Zatím bude za korunu).
T-Mobile nyní pokrývá signálem sítě 5G deset procent populace, konkurenční Vodafone v květnu uvedl, že v dosahu jeho sítě 5G je zhruba 3,5 milionu lidí, tedy třetina obyvatel Česka. O2 nabízí 5G v 60 městech, celou Prahu chce mít pokrytou za necelý rok a Českou republiku do tří let.
