Pavel Brunclík, který koncipoval nynější autorčinu pražskou bilanci, už uspořádal Šimotové několik výstav ve Šternberku a ve Zlíně. V monografii Brunclík přirovnává instalaci ve Veletržním paláci k rozhovoru, v němž lze sledovat trvalé autorčino hledání si místa ve světě. Labyrint průchodných kójí z dílny Josefa Pleskota a Jiřího Trčky nicméně v paláci vytváří spíše dojem introspekce vášní, smutků a bolestí, kterými si Šimotová za svůj život musela projít.
Pro její dílo - a stejně tak pro jeho popis - je určující zážitek smrti. Přišla o svého manžela i syna, sama byla dlouhý čas upoutána na lůžko kvůli vážnému zranění. To jsou apelativní fakta, jež nemůže vynechat jediný vpravdě důkladný vykladač její tvorby. Ve Veletržním paláci ovšem tyto údaje na panelech chybějí! Šimotová je tedy zřejmě nechce předkládat jako jednoduchou pomůcku pro jasnou orientaci v tom, co její - v určitém čtení temné - objekty přivedlo na svět.
Autorčiny práce jsou v jádru žensky křehké. Šimotová navíc pracuje s papírem, který svou strukturou k dojmu "rozplynutí se v rukou" ještě napomáhá. Avšak emocionální náboj těchto kompozic je naopak pevný a neporušitelný. To se nejvíc ukazuje v expresivních vrstvených kartonech z roku 1984, splývajících od stropu až na podlahu. Jeden z nich Šimotová pojmenovala Podpírání: obrys ženské postavy je vyznačen řezy ostrým nástrojem, nad ňadry ho svírají ruce, které ho spíš rozsápávají než nesou - a to až na poslední vrstvu kartonu, v přeneseném významu na sám práh jeho existence.
Osmdesátá léta se dají chápat jako nejdůležitější období Šimotové. Vystavovala - i když s problémy - u nás i ve světě a její tehdejší existenciální sondy do osamění a ztracenosti člověka se zdají nejsilnější. V pozdějších letech se objevují daleko jemnější vzpomínky na rodinu - třeba cyklus Paměť rodiny s obličeji vystupujícími z čínského papíru. V poslední době pak dominují detaily tváří; oči či ústa.
Šimotová dál tvoří, a její retrospektiva se proto nedá chápat jako uzavřený celek. Navíc: díla sice pocházejí ze sbírek z celého světa, ale zdaleka se ve Veletržním paláci nesešla všechna nejpodstatnější. Jejich úplný soupis obsahuje alespoň monografie, přetiskující zároveň několik studií autorčiny tvorby. Zde se opět ukazuje, jak ojedinělá byla kunsthistorická schopnost Jindřicha Chalupeckého smysluplně se vyjádřit na malém prostoru; z jeho následovníků se této myšlenkové uspořádanosti rovnají snad jen Jiří Šetlík a Milena Slavická. Ti také dokázali pochopit, že vrstvy vzletných slov stejně nikdy nedokážou obsáhnout to, co se vlastně v objektech Adrieny Ši motové skrývá.
|
Adriena Šimotová: Retrospektiva. |
|
Koncepce publikace a výstavy, kurátor výstavy Pavel Brunclík; kurátor výstavy za Národní galerii Natalie Brablcová. |
|
Národní galerie, Sbírka moderního a současného umění Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 - Výstava trvá do 16. září 2001 |
|
Publikaci vydala Galerie Pecka ve spolupráci s Národní galerií, Praha 2001. 304 stran, náklad 1000 výtisků, cena neuvedena. |
 Adriena Šimotová: Konvice |
 Adriena Šimotová: Z cyklu Magie věcí |
 Adriena Šimotová: Cyklus poloviny |
 Adriena Šimotová: Cyklus poloviny |
 Adriena Šimotová: Sedící (židle) |
 Adriena Šimotová: Odněkud někam |
