Jde dokreslit jakákoliv fotografie?
Teoreticky jde dokreslit každá fotka, ale ne u každé mám hned nápad nebo to funguje. Třeba v případě projektu Street View mi z Googlu dali na výběr zhruba třicet fotografií a já si jich pět vybrala.
Konkrétně to jsou pohledy na Sněžku, Horní náměstí v Olomouci, jihomoravský Šatov a do interiérů Národního muzea a Foglarova bytu. Obzvlášť o možnosti podívat se i dovnitř mimo ulice se moc neví.
Já o tom taky nevěděla. Je skvělé, že je tam zaznamenané jak žil. Každý jeho šuplík, hrneček v kuchyni.
 |
Máte třeba k Rychlým šípům vztah?
Mám ráda příběhy klukovských nebo obecně dětských dobrodružství. Moje rodina je celá skautská, všichni jsme Foglara četli a čteme dodnes. Miluju chodit po Stínadlech. Když tam jste po tmě a nikde nikdo není, má to tam neskutečnou atmosféru.
Co jiné komiksy? Ovlivnily vás nějak?
Hodně jsme s bráchou četli francouzské komiksy. Tintinova dobrodružství, Asterixe… nikdy jsme nečetli třeba Avengers a podobné.
Na fotce z Národního muzea jste nechala ryby uspořádat běžecký závod. Co stojí za tímhle nápadem?
Tak všichni víme, že tam mají toho slavného plejtváka. Já ho teda viděla naposledy, když mi bylo deset… Každopádně vím, že se tahle expozice pozůstatků zvířat má nějak rozrůstat a v souvislosti s tím mě hned napadlo, co se asi děje v noci v muzeu, a tak mi prostě přišla vtipná představa nechat ryby běhat závody.
Když jsme spolu naposledy mluvily, žila jste a studovala v New Yorku. Bude to skoro deset let. Tehdy bylo vaším snem pracovat pro studio Pixar. Platí to stále?
Asi už ne. Nebo spíš záleží, co bych tam dělala. On je rozdíl, jestli tam člověk dělá „žoldáka“ a animuje od rána do večera obočí nějaké postavičky nebo je na kreativní pozici a skutečně ovlivňuje, jak filmy vypadají.
Poslední díl. Podívejte se, jak ilustrátorka dokreslila Česko |
Já jsem navštívila jedno ze studií Disney v Los Angeles, když vznikaly nové Kačeří příběhy a nejvíc kreativním dojmem to tam pravda nepůsobilo. Klasický open space, skoro sériová výroba.
Tak to ale asi musí být, jinak to nejde. Když se díváte na Shreka, tak se opravdu třeba jen jeden člověk zaobíral právě tím jeho obočím. Lidí, kteří tam opravdu něco vymýšlí a ovlivňují podobu filmů, je zlomek.
A dívat se na pixarovky vás pořád baví?
Hodně. Líbí se mi, že to jsou pořád filmy nejen pro děti. Že si tam každý dokáže najít své. Je vidět, že přemýšlí nad tím, aby vznikl opravdu film pro celou rodinu. Ráda bych něco takového dostala i do Plešounů a jiných svých projektů.
Plešouni jsou seriál pro onkologicky nemocné děti. To je náročné téma, navíc zpracovávat film či seriál tvým stylem, asi taky není úplně jednoduché.
V případě filmu nebo seriálu je to dvojnásobně náročné, protože musíme vyvíjet animovanou i hranou část. Je to dvakrát tolik času i nákladů. Ale baví mě to, jinak bych to nedělala. Je skvělé, že ten můj styl jde napasovat úplně na cokoliv.
„Mám ráda příběhy klukovských nebo obecně dětských dobrodružství. Moje rodina je celá skautská, všichni jsme Foglara četli a čteme dodnes. Miluju chodit po Stínadlech.“
Sleduješ někoho, kdo využívá podobnou techniku?
Určitě. Třeba Lucas Levitan. Každý ale máme úplně odlišný styl kreslení. Zrovna Lucas dělá hodně komiksové panáčky. Pak vím o projektu Monsters of New York od nějakého kluka z reklamky… Z místních mě napadá třeba Kristián Mensa, ten se teď učí i animovat… Ta technika není nic, co bych vynalezla. Ona vlastně historie animace začala touhle kombinací.
Takže Plešouni vznikají pomalu ale jistě?
Pořád jsme ve vývoji, pracujeme na scénářích. Jsou to neustálá kolečka filmařů a lékařů, já jsem taková spojka mezi nimi a snažím se to všechno vybalancovat. V tuhle chvíli jsme rozhodnutí, že vyrobíme první dvě epizody Plešounů, protože prozatím nemáme finance na celý seriál. Aspoň uvidíme, jak to funguje a dál se uvidí.
Můžeš nalákat na nějaký příběh?
Snažíme se v nich odrážet od metafor, které třeba vysvětlují, co se děje pacientům v těle. Máme napsanou epizodu, kde se Tobiáš, naše hlavní postavička seznamuje s tím, co je to chemoterapie. A chemoterapii představujeme jako „kapitána Chema“, který řádí v těle a občas tam způsobí takovou bouři, že je Tobiášovi zle. Pořád je to ale parťák na jeho straně boje. U té chemoterapie je důležité, aby si to děti uvědomily. Často si k ní vytvoří takový blok, že je pro ně pak složité na ni vůbec jít. Nechápou, že je to vlastně něco, co jim pomáhá v boji s nádorem. Takže jsme ji postavili do pozice hrdiny, kterého by si měli oblíbit.
Z vlastní zkušenosti asi víš, jak moc je to nastavení mysli při léčbě důležité.
Je to velice individuální. Když jsem se já léčila, tak mi chemoterapie někdy vadila a někdy ne, nicméně to určitě není příjemná věc. Bohužel to nejde udělat tak, aby se jí dalo vyhnout. Je to jediné, co může pomoct, a tak je třeba pomoct trochu i s tím přemýšlením o ní.
Z výstavy Malý princ
Jak nákladný je takový projekt?
Máme rozpočet asi milion euro. Může se to ale proměňovat. Rozhodli jsme se z toho udělat mezinárodní projekt, protože si myslím, obzvlášť v případě animace, že může pomoct i jiným než českým dětem. Onkologie je hodně světově propojený obor a my i díky tomu máme spoustu kontaktů.
Prodlužujete výstavu Malý princ v Plzni. Je nějaké jiné dílo, které byste takto ráda zpracovala?
Mám hodně ráda knihy od Astrid Lindgrenové. Ty, které nejsou tak známé. Třeba Bratři Lví srdce, to je moje oblíbená kniha, ačkoliv je v jistém směru hodně smutná… Tak to bych si někdy ráda dala. A teď se chystám vytvořit společně se svou přítelkyní jen tak pro radost knihu. Nebudeme si hrát na žádné spisovatelky, protože jimi nejsme. Budou to naše zážitky z cest po Africe doprovázené ilustracemi.
