Kam vedly vaše první cesty do zahraničí?
Od malička jsme s rodiči jezdili hlavně v dodávce po Evropě. Projeli jsme celé Skotsko, Korsiku, Řecko a další země. A přirostlo mi to k srdci. Teď je čas objevovat sama a dostat se i trochu dál do světa. Máme nekonečné možnosti, tak proč jenom sedět doma. Miluji poznávání jiné kultury a přírody, cizího jídla a třeba i politické situace v cizí zemi. Vždycky jsem snila o tom spojit cestování s prací a poslední dobou mi to vychází. Hlavně díky spolupráci s jedním letenkovým portálem se kouknu do zemí, o kterých dlouho sním.
Kolik zemí jste doposud procestovala?
Netuším… Pár jich bude, ale nepočítám to. Spíš jde o to, co si nejvíce z daných míst odnesu.
A co jste si doposud z navštívených míst odnesla? Co vás na cestování baví?
Baví mě ta svoboda, poznání kultury, jídla, příroda, která oslepuje oči. Ale objevuje se i bolest z toho, co jsme schopni planetě udělat. Otevře to v člověku nové myšlenky o tom, jak se v porovnání s některými částmi světa máme dobře a v čem se můžeme od dalších učit. Je to kreativně i lidsky hodně obohacující.
Proč by měli lidé cestovat?
Aby pochopili, že všude na světě jsou lidé, kteří se mají podobně, anebo také daleko hůř. Lidé by si měli uvědomit, že si občas stěžují na úplné nesmysly a právě cestování v tomhle hodně otevírá oči. Nemám ráda turisty, kteří se chovají jako v zoologické zahradě a fotí si místní, například v exotických zemích. Člověk by se měl snažit co nejvíce souznít s okolím a třeba se i snažit pomoct. Luxusní resorty v oblastech, kde lidé skoro nemají pitnou vodu, opravdu nejsou řešením.
Fotografie a kresba Elišky Podzimkové z Říma
Spousta lidí necestuje a svádí to na peníze, je to podle vás záležitost peněz?
Absolutně ne. Cestování začíná být víc a víc dostupné. Naši rodiče ani nemohli vyjet z téhle země, my můžeme úplně kamkoli.
Které země jsou vám blízké?
Od malička jsme hodně jezdili do Francie, kde máme i příbuzné. Mám ráda jejich jazyk, jídlo, víno a celkově jsou mi Francouzi sympatičtí. Pak si vzpomínám na svoje pocity ze Švédska. Asi mám v sobě nějaké severské kořeny. Přitahuje mě to daleko víc než teplé moře a vyprahlé planiny. Mám ráda ten drsný sever, zarostlé kopečky zelenou trávou a ovečky, kam se podíváš. Pamatuju si, jak jsme s mámou jely na plachetnici po Baltském moři, bylo mi asi osm let, a četly jsme si na palubě knížky od Astrid Lindgrenové a koukaly přitom na tu krásnou krajinu, o které v nich píše. Bylo to kouzelné a doufám, že si to někdy zopakuji.
Máte kromě Skandinávie ještě nějakou vysněnou destinaci?
Ještě jsem nebyla v Asii. Vysněný mám momentálně Vietnam. Pak mě hodně láká trochu neobjevený rybník Gruzie. A do Indie bych se také ráda podívala. Jsem ale trochu náročný cestovatel. Nemám ráda turistické atrakce, radši si pár kilometrů popojdu pěšky k něčemu, kde budu sama a užiji si to mnohem víc než davy turistů kolem honosného chrámu.
Takže vás zajímá spíše krajina a její kolorit než lidé?
Určitě oboje. Ale dlouho už mi vrtá v hlavě zkusit vycestovat úplně sama. Hodně známých mi říkalo, že tak pronikli do místní kultury daleko více. Lidé se s vámi baví více, když vidí, že jste sám, už nejste ten klasický turista. Nejlepší je mít v destinaci někoho místního, kdo vám ukáže, kam jít. To se osvědčilo vždycky a já sama ukazuji kamarádům, kteří letí do New Yorku nebo přijedou do Prahy, ta svá místa...
V New Yorku, který byl vašim snem, jste žila a pracovala půl roku. Neláká vás návrat do Ameriky a život tam?
Hned po ukončení vysoké školy jsem se sebrala a jela kvůli skvělé nabídce pracovat do „velkého jablka“. Byl to hodně velký životní skok. New York mě okouzlil od úplného začátku a za každou cenu jsem se tam chtěla odstěhovat. Najednou přišla nabídka tam jet a žít a já neváhala ani vteřinu. Bohužel během běžného pracovního života na to město samotné člověk moc kapacitu nemá a vlastně si ho vůbec neužije, jako když je tam turistou. Mám New York strašně ráda, ale došlo mi, že mnohem více jako návštěvník než rezident.
Fotografie a kresba Elišky Podzimkové z Dubaje
Teď cestujete různě po světě a fotky daných míst dokreslujete stejně, jako jste kdysi dokreslovala Česko (fotky najdete zde). Rodí se nový projekt?
Možná. Zrovna jsem přijela z Islandu, kde jsem fotila do nového vydání titulu Malý princ. Nakladatelství Albatros mě oslovilo s touhle výzvou zpracovat Malého prince podle sebe a Island se mi zdál jako ideální lokalita. Je jako z jiné planety, naprosto splnil moje očekávání. Bylo to nádherné. Je to kouzelná krajina, která úplně vybízí k tomu s ní něco vymyslet. Už se těším, až se na to vrhnu.
Nápad dokreslovat fotografie není nový, co vás na tomto formátu baví?
To určitě není. Už první animované filmy ve 20. letech byly kombinované. Protože mám už od mala problém vymyslet, co kreslit na prázdné plátno, jednoduše jsem vzala fotku a začala kreslit do ní. Baví mě ta kombinace reálného světa a fantazie. Je to pro mě jako ta nejbližší možnost, jak zachytit dětskou fantazii. Dětskou, protože můj mozek je tak trochu dítě. Tato technika je pro mě ideální a zároveň není tak úplně okoukaná.
