Po srpnu 1968 totiž s rodinou emigroval do Berlína a jak sám říká „ztratil jazyk, ve kterém psal“. „Vyprávět německy mě nejdřív nenapadlo, protože jsem ten jazyk tak dobře neuměl. Ale psát česky, jsem měl dál, to si dnes vyčítám,“ vzpomíná.
První povídku Mannovi vydali ještě před útěkem do Německa v Sešitech pro mladou literaturu. A pravděpodobně se s ní hlásil i na FAMU. „Takový pokus psát trochu jako Salinger a trochu jako Hemingway a k tomu trochu české melancholie. - Ale četl ji i Milan Kundera. On na FAMU tehdy působil a díky tomu, že se s tátou trochu znali, jsem mu své texty mohl poslat dopředu, aby mi řekl svůj názor. A snad se i líbily. Pokud je tedy vůbec četl. Řekl, ať si podám přihlášku,“ vypráví.
RECENZE: Za sto procent. Román Stříbrný kouzelník čaruje dějem i jazykem |
Blíže si ale na zkoušky Jindřich Mann nevzpomíná. Kromě toho, že seděl v jedné lavici s Karlem Krylem. „On se nedostal, já ano. V té době byl ještě neznámý. Až zpětně jsem zjistil, o koho jde, když ho v roce 1969 přijali na FAMU demonstrativně. Potkali jsme se pak několikrát v emigraci na pivu. Přátelé jsme ale nebyli,“ vysvětluje.
Skepsi, které Karel Kryl pak po roce 1989 propadl, Mann nerozuměl. „Přes všechno mi to pořád přijde jako úžasná sukces story, na kterou ještě lidi budou vzpomínat,“ říká.
Na otázku, proč je v české DNA zakódována jistá potřeba si neustále stěžovat a nebýt spokojeni, autor odpovídá: „Někdy mám pocit, že střední Evropa, ke které bych počítal i Německo a Rakousko, v sobě má jisté démony chmuru a zatrpklosti, které někdy vedou k bestiálním agresím. Naštěstí ne u nás, ale u sousedů. Živí je ale podle mě stejná věc. Čím to je? Jestli počasím, jídlem nebo genetikou, to nevím… V Česku to naštěstí vyvažuje jistá hravost a smysl pro ironii a poezii.“
Utéct z Československa Jindřich Mann příliš nechtěl. Měl tu lásku, s Prahou se cítil propojen v dobrém i zlém. Maminka pak ale zavelela „přece mě nenecháš odjet samotnou“. A jelo se. Zažila totiž v Československu rok 1939, kdy se jí utéct nepovedlo. „Byl to pro ni tak silný existenciální zážitek, že už ho nechtěla zopakovat. Otec byl v té době stejně v zahraničí, takže jsme se sbalili i s bráchou a jeli,“ popisuje.
Obálka knihy Stříbrný kouzelník (2023)
Dnes má Jindřich Mann, kterému nedávno vyšel román Stříbrný kouzelník, své doma na Malé Straně. Stále však také v Německu, kam se vrací za rodinou a aktuálně hlavně malým vnukem.
„Když mi v Labyrintu vyšla kniha Poste Restante, tak jsem chytl slinu a začalo mě to opravdu bavit. Vydal jsem ještě novely Lední medvěd. A teď ten příběh Stříbrného kouzelníka, který jsem opravdu toužil vyprávět. Román je z velké části inspirován příběhem mého kamaráda, kterému je kniha také věnovaná. A také takovým zvláštním výletem přes „berlínskou zeď“ a Západním Berlínem 70-tých let. Bez zdejšího nakladatele Joachima Dvořáka z Labyrintu by ale ta kniha nikdy nevyšla. Potřeboval jsem podpořit, abych ji dokázal dokončit. Když si ji Joachim přečetl, tedy ve stavu, „work in progress“ jak se dnes říká, líbila se mu. A bylo jasno. Aby mohla vyjít, musel jsem jí dopsat.“ prozrazuje.
S exilovou literární scénou Jindřich Mann příliš v kontaktu nebyl: „Myslím, že v Berlíně ani příliš výrazná nebyla, ale třeba jsem jen samotář a nevšiml si. Co ale vím určitě, je, že naše generace emigrantů měla velkou nechuť se sdružovat. Po všem povinném československém sdružování a kolektivizování jsme toho měli plné zuby.“
Přijetí Čechoslováků-emigrantů bylo podle Manna velice vstřícné. „Ze strany západoněmeckých institucí a státu určitě. U lidí to bylo trochu individuální. Pro ilustraci: jednou mého otce přepadl v Mnichově na podzim roku 1968 v parku muž. Chtěl peníze. Když mu je otec dal, zloděj pochopil, že jde o cizince. Zeptal se táty, odkud je a když řekl, že z Československa, peníze mu vrátil,“ vypráví.
Spisovatel Jindřich Mann (2018)
K filmařině se Jindřich Mann dostal postupně přes filmovou akademii i známosti. „Nejdřív jsem dělal televizní dokumenty, třičtvrtěhodinové formáty. Dost mě ale psychicky namáhaly. Chtěl jsem od nich pryč. Měl jsem totiž pocit, že lidi, které točím, využívám. Ačkoliv jsem samozřejmě byl velmi decentní. Tak jsem začal dělat hrané věci a to mě bavilo moc. Mám za sebou pohádky, detektivky a na Berlinale jsem měl v hlavní soutěži svůj krátký film. Pyšný jsem na všechny z nich,“ hodnotí svou práci.
V Česku už se ale s výjimkou jedné režie k profesi nevrátil. „Kdyby se k nám v Německu tehdy po emigraci chovali stejně jako tady v Československu po revoluci, umřeli bychom hlady. Ale asi jsem si to i trochu zavinil sám. Nechci, aby to vyznělo jako zatrpklá stížnost. Přece jen, když v cizině prožijete tolik let, jste zvyklí na jiné formy komunikace,“ přibližuje situaci.
Poslední otázka je jasná. Využil někdy příjmení Mann pro svůj prospěch? „Vědomě ne. To bych se propadl hrůzou a hanbou. Ale možná jsem někdy někde nějakou protekci díky šuškandě měl.“
