I autorka tohoto textu se proto rozhodla neznepokojovat a soustředit se na rozhovor. Příležitost k němu je jasná: Cimě letos na podzim vyšel druhý román. Předešlá kniha Probudím se na Šibuji zaznamenala mezi českými čtenáři velký úspěch a dočkala se i překladu do japonštiny. Aktuální titul nese název Vzpomínky na úhoře.
Bojíte se ještě zemětřesení?
Lekala jsem se, když jsme se sem přistěhovali. Teď spíš zpozorním. Ale kdyby to bylo něco většího, asi bych začala panikařit.
Připojila jsem se na náš rozhovor o pár minut později. Jak je to se zpožděním v Japonsku? Četla jsem nedávno, že je naprosto nepřípustné.
Je to společensky nevhodné, ale to asi platí všude. Možná, když jde o nějaké firemní meetingy… ale s tím já nemám zkušenost. Obecně nemám moc ráda tyto generalizační výroky, že je to tak nebo tak. Vždy záleží na kontextu.
RECENZE: Letošek má svůj objev. Román Probudím se na Šibuji a autorku Cimu |
Kontext dotváří ve vaší nové knize i symbol úhoře. Jak jste se k němu dostala? Japonci si jej často spojují s vitalitou.
Hledala jsem téma pro nový román a narazila náhodou na informaci, že úhoři vymírají, a přesto se stále konzumují ve velkém. Už jsem to dřív někde zaslechla, ale nebylo to pro mě prioritní téma. Pak jsem se začala o úhoře víc zajímat a zjistila, že by to téma v románu mohlo fungovat na různých úrovních: kulturní, environmentální i mytologické.
Důkladná příprava a rešerše je z toho příběhu hodně poznat. Naplňovalo vás ponořit se do takového tématu?
Bavilo mě to. Věděla jsem, že jedna z těch postav bude bioložka, která úhoře zkoumá. Považovala jsem za nutné co nejvěrohodněji a nejsprávněji čtenáři přiblížit její práci a pohled. A opravdu mě ta ryba začala velice fascinovat a zajímat.
Je nějaká část tvorby při psaní, která vás nebaví?
Jsou náročnější fáze na soustředění či přípravu, ale vnímám to všechno jako součást procesu, která spěje k finálnímu výsledku.
Píšete celý příběh kontinuálně nebo ho různě skládáte?
Nepíšu stoprocentně lineárně, protože vím, že některá místa příběhu jsou náročnější a potřebují výjimečnou pozornost. Hodně se vracím a edituji už v průběhu psaní. A celkem dost mažu.
Kniha Vzpomínky na úhoře od spisovatelky Anny Cimy (2022)
Je za postavou Sáry někdo skutečný, kdo by svou identitou, tedy tím, že je napůl Čech a napůl Japonec, byl natolik rozdělen, že by vlastně nepatřil nikam?
Ne, ale určitě existují lidi, kteří si prochází podobnou situací a pocity. Já jsem se inspirovala vyprávěním těch, kteří jsou ze smíšených manželství a žijí tu. A taky jsem vycházela ze svého pocitu cizinky. Je to směsice různých zkušeností.
Budu generalizovat: jako Češi věci často nějak komentujeme nebo srážíme. Vnímáte to u sebe a proměňuje se to nějak v průběhu let žití v Japonsku?
Do určité míry ano. Okolí má na člověka vliv. Některé druhy vtipů už si nechávám na doma. A naopak si třeba říkám, že některé situace jsou velice české a přemýšlím nad tím, jestli by jako humorné působily i mezi mými přáteli v Japonsku. Ale nejsou to nějaké hluboké úvahy.
Během studia jste se soustředila na šedesátá léta minulého století v japonské literatuře. Byla v něčem shodná s těmi československými?
Asi byla obdobně kulturně bohatá a taky velice bouřlivá, protože tu probíhaly na začátku šedesátých let protesty proti prodloužení japonsko-americké bezpečností smlouvy a ke konci šedesátých let studentské bouře. Mladí lidi i umělci se hodně vyjadřovali ke společensko-politickému dění, tudíž se to odráželo i v jejich dílech. Jeden japonský dramatik a filmový režisér Šúdži Terajama třeba vyzýval mladé lidi po celé zemi, aby psali básně, a pak ty vydával v časopisech, což motivovalo k tvorbě i středoškoláky nebo lidi z periferií, kteří by jinak zapadli a nyní měli možnost oslovit širší publikum. Opravdu boom kultury.
Dávám si pauzu
K těmto letům u nás patří také spousta filmových klenotů. Umíte si představit některou ze svých knih na plátně?
U Šibuji to podle mě vůbec nejde a u Úhořů si to taky neumím představit. Myslím, že to jsou texty, které fungují jen v literatuře.
A scenáristika vás vlastně někdy nelákala? Přeci jen ji máte v rodině.
Nikdy jsem o tom neuvažovala. Mě přeci jen od mala zajímaly spíše možnosti textového vyjádření.
Je pro vás literatura svobodnější?
To je zajímavá otázka. Asi by se na to chtělo zeptat i nějakého scenáristy. Z mého pohledu jsou to jiné obory a jiné způsoby psaní. Mě vždy přitahoval spíš text a imaginace skrze něj. Realizace scénáře je hodná závislá na dalších faktorech a schopnostech celého týmu, psaní je individuálnější. Na jednu stranu je člověk hodně osamělý, ale má pevněji v rukou výsledek, takže můžeme-li toto označit za svobodu, pak asi ano.
Rodí se vám teď v hlavě nějaký další příběh?
Dávám si pauzu. Strávila jsem touto knihou čtyři roky. Potřebuju zestárnout minimálně o pár měsíců a nabrat nové vjemy, témata, inspirace a taky dotáhnout spoustu věcí, které nesouvisí s psaním, než se stoprocentně pustím do něčeho dalšího.
