Talent prý zdědil po rodičích, kteří byli také jeho prvními a skvělými učiteli. „Klavír jsem nevnímal jako hračku. Rychle jsem zjistil, že se neobejdu bez tvrdé práce,“ říká Vondráček, jenž zahraje 28. listopadu.
Když se Firkušný vrátil roku 1990 z emigrace, byl jste ještě dítě, ale už jste koncertoval. Vybavujete si něco z té doby?
Jen mlhavě. Například své první veřejné vystoupení v rodné Opavě. Hrál jsem dětské skladby Čajkovského a Schumanna, s bedničkou pod nohama, aby mi nevlály jen tak ve vzduchu. O panu Firkušném jsem se dověděl až později.
Čím je pro vás inspirativní?
Obdivuji ho zejména pro obrovskou popularizaci české klavírní tvorby ve světě. Třeba ve Spojených státech je jeho jméno velký pojem. Rád se vracím k jeho nahrávce Smetanových Českých tanců. Nedávno jsem ve Washingtonu hrál dvě zajímavá díla Leoše Janáčka - Concertino a Capriccio. Při nácviku mi byla skvělou inspirací Firkušného nahrávka s Rafaelem Kubelíkem a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.
Usilujete rovněž o propagaci české hudby?
Vždy se snažím do recitálů zařadit aspoň jedno české dílo, v případě pražského vystoupení padla volba logicky na Martinů, kterého s Firkušným pojilo velké přátelství.
Jak důležité bylo pro vás setkání s pianistou a dirigentem Vladimirem Ashkenazym?
Poprvé jsme se sešli roku 2002, kdy šéfoval České filharmonii. Od té doby jsem ho pravidelně navštěvoval v Praze i u něj doma ve Švýcarsku. Otevřel mi dveře do světa, prosadit se bez takové podpory by bylo těžší. Pod jeho vedením jsem už od 16 let vystupoval se špičkovými orchestry. Seznámil mě i se svým agentem, který mi nabídl smlouvu, a moje spolupráce s jeho agenturou trvá dodnes.
Loni jste ukončil studia na bostonské New England Conservatory. Čím může být tato škola pro českého studenta zajímavá?
Jedná se o nejstarší hudební univerzitu ve Státech a patří mezi pět nejprestižnějších na americkém kontinentu. Já jsem jako jediný měl plné stipendium. Aniž bych chtěl někoho urazit, řekl bych, že v porovnání se školami v Česku je hlavní rozdíl v kvalitě studentů. V Americe se můžete spoustu věcí naučit od profesora i od spolužáků.
Jak se žije v Bostonu?
Velmi příjemně. Na americké poměry má bohatou historii, sídlí zde skvělé školy, včetně Harvardu. Setkáte se tu, ostatně jako téměř všude v Americe, s lidmi ze všech koutů světa. Tato kulturní rozmanitost mě fascinuje.
Hrajete od čtyř let. Po kom jste podědil talent?
Asi po rodičích. Maminka je dlouholetou korepetitorkou Slezského divadla v Opavě, tatínek vyučuje klavír na královéhradecké univerzitě. Rodiče byli mými prvními a nejlepšími učiteli, za což bych jim chtěl i touto cestou poděkovat.
Byl pro vás tehdy klavír hračkou, nebo něčím jiným?
Myslím, že jsem ho jako hračku nevnímal. Rychle jsem zjistil, že talent je sice nezbytným předpokladem, ale zároveň se neobejdu bez tvrdé práce. Měl jsem dva cíle, zahrát si s Českou filharmonií a ve velkém sále Carnegie Hall. Obojí se mi poštěstilo už v šestnácti letech. Samozřejmě jsem si našel nějaký čas i na jiné zájmy, ať už to byl fotbal, nebo třeba psaní poezie.
Jaký byl přechod od zázračného dítěte k dospělému interpretovi?
Je potřeba si stále uvědomovat, že se musíte pořád učit. Rozhodně nemohu prohlásit, že jsem už na vrcholu sil, že jsem dozrál. Jistě, očekávání veřejnosti jsou nyní jiná, než když mi bylo patnáct, ale s tím nemám problém.
Ještě stále splňujete věkový limit pro účast v některých prestižních soutěžích. Zkusíte štěstí?
Béla Bartók řekl, že soutěže jsou pro koně, ne pro muzikanty. Naprosto souhlasím. Vážím si úspěchů, jichž jsem v některých soutěžích dosáhl, ale z uměleckého hlediska je nepovažuji za tolik zajímavé. Koncertování je přirozenější a zábavnější.
Co je měřítkem úspěchu? Pozornost vlivné agentury, koncerty v prestižních sálech, nahrávky pro významné firmy?
To je těžké. Je to kombinace různých faktorů. Osobně však považuji za úspěch každého spokojeného posluchače. Nesmíte snít o kariéře, ale o hudbě samé.
