Z principu by divák měl udělit nejhůře pomyslnou stříbrnou medaili. Odhlédneme-li od toho, že bramborovou by si na prvním ročníku zasloužil Maďar Dénes Várjon. Uvedl sice atraktivní program, ale kromě technické zralosti nenabídl nic pozoruhodného. Všechny kusy vyzněly podobně.
Stříbro by se mohlo rozdělit mezi Emanuela Axe a Lukáše Vondráčka. Tichý, nenápadný, zkušený Ax je zcela ponořený do sebe i do klavíru. Ve skladbách Beethovena a Brahmse si šlo vychutnat spoustu jemností i bohatý úhozový rejstřík. Je to hra básnivá, introvertní, možná až příliš neokázalá.
Atletický styl hraní
Vondráček je opak: živelný talent bez technických hranic, jenž od prvního tónu ohromil intenzitou. Méně to slušelo Haydnovi nebo Třem českým tancům od Martinů, daleko více Sonátě f moll Johannesa Brahmse a především Sonátě č. 7 Sergeje Prokofjeva. Temná, emocionální, explozivní skladba, jedna z autorových Válečných sonát patřila k vrcholům festivalu. Vondráčkův atletický, bouřlivý styl hraní je dechberoucí, skrývá se v něm však riziko, že se časem oposlouchá.
To mladá francouzská pianistka Lise de la Salle už spojuje ve hře energii, šarm, oduševnělost i poetičnost. Étericky působící blondýnka má sílu, umožňující jí hrát mocné tóny, aby se vzápětí ztišila do něhou dýchajících frází. Ve Fantazii C dur Roberta Schumanna předvedla, že umí i vyhrocenější výraz, a z Prokofjevovy suity Romeo a Julie vytěžila spoustu efektu i niternosti. Proto jí patří zlato.
