V podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Vladimíra Válka na něm zazněly skladby Jana Klusáka, Sergeje Prokofjeva a Antonína Dvořáka.
Páteční večer orchestru FOK s dirigentem Jiřím Koutem by býval mohl být stejně dobrou tečkou. Už proto, že na jeho programu byla hudba letošních jubilantů V. A. Mozarta a Dmitrije Šostakoviče, kteří prolínali celým letošním programem.
Nicméně byla to jedna z mála pochybností, které by se na adresu letošního ročníku daly vznést. Poměřováno rozpočtem, který nemůže konkurovat velkým světovým přehlídkám, nabídl program řadu vynikajících večerů.
Třebaže i v České republice konkurence roste, a to mnohem více v podobě koncepčně vyhraněných přehlídek než těch, které se Pražské jaro snaží prostě kopírovat, tento festival drží laťku poměrně vysoko.
Hlavní událost letošního ročníku, hostování Vídeňských filharmoniků, byla ochuzena o hvězdného dirigenta Zubina Mehtu, který se omluvil. I tak se potvrdilo, že zatímco o pojetí je možné diskutovat, úrovní souhry a nasazení jsou takováto špičková světová tělesa daleko před českými. V určitém repertoáru by snad mohla elitě dýchat na záda Pražská komorní filharmonie, která o tom přesvědčila například koncertem s Jiřím Bělohlávkem.
Česká filharmonie sice podcenila úvodní koncert, jenž byl replikou prvního festivalového koncertu z roku 1946, nicméně dojem do určité míry spravila provedením Schönbergovy kantáty Písně z Gurre, která se – také zásluhou skvělých sólistů – stala jedním z vrcholů festivalu.
Stejně tak písňový recitál sopranistky Edity Gruberové, která je i na prahu šedesátky ve skvělé formě. Zasloužený úspěch sklidila i v Praze oblíbená mezzosopranistka Bernarda Finková. Je radostné, když se potvrdí osvědčená kvalita. Stejně radostné by mohlo být větší objevování u nás zatím neznámých, avšak ve světě dávno proslulých pěvců.
Jistě, termínové kalendáře hvězdných zpěváků, ale i instrumentalistů a dirigentů jsou plné. Ve vzduchu v té souvislosti stále visí otázka, která se zdaleka netýká jen Pražského jara: nakolik prestižním místem je ve skutečnosti Praha? Jinak řečeno: Když toho má hvězda "moc", komu dá spíše přednost? Praze, nebo třeba Berlínu (Vídni, Salcburku a tak dále)? A komu naopak spíše odřekne?
Putování k cíli, jímž je Praha jako skutečné hudební centrum, kam se jezdí pro světové renomé, bude asi ještě dlouhé.
