RECENZE: Až příliš hodné a plaché jsou písničky Markéty Irglové

Mezi alby Muna a novinkou Lila je osmiletá pauza. Během ní se zpěvačka Markéta Irglová vdala, stará se o tři děti a postavila na Islandu, kde nyní žije, studio. Tohle všechno se v nových skladbách odráží.

Kolem Markéty Irglové bylo svého času mediálně až nezdravě živo. Vztah s irským písničkářem Glenem Hansardem, Oscar za písničku Falling Slowly z filmu Once, kauza, zda tato píseň vůbec měla nárok o sošku bojovat, když se ještě před zmíněným snímkem objevila ve filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích a podobně. Zpěvačce se dokonce dostalo cti objevit se v seriálu Simpsonovi.

Po rozchodu s Hansardem jako kdyby ruch kolem ní částečně utichl, což zjevně introvertní umělkyni, troufám si říct, vyhovovalo víc. Její další partnerské a manželské vztahy už nebyly tak vděčným mediálním soustem, zůstala pouze hudba. A tu si každý musí najít sám, neboť Irglová není z těch, kteří by měli nutkání informovat široké okolí o každém svém stavu mysli.

Písničkářka, která v současnosti žije na Islandu, zrealizovala nové album Lila, které tvoří volnou trilogii s předchozími Anar (2011) a Muna (2014). A zatímco předchozí se textově zaobíralo vztahem k Bohu, tentokrát Markéta Irglová hledá rovnováhu v životě umělkyně. manželky a matky. Osmiletá pauza mezi touto a předchozí nahrávkou signalizuje, že nikam nespěchala a šla s kůží na trh až ve chvíli, kdy si byla zcela jistá, co a jak chce sdělit.

Lila

60 %

Markéta Irglová

Lila je sevřené, kompaktní album. Irglová ho natáčela s pomocí manžela a zároveň producenta Sturly Mio Thorissona a přizvala si několik hostujících hudebníků, například houslistku Marju Gaynor, kytaristu Petera Moce nebo venezuelského perkusistu Manuela Barreta, kteří nenápadným, ale účelným způsobem dobarvují zvuk alba. Ten je přesně takový, jak si jej Irglová přála, tedy vroucí, živý, radostný, ale zároveň i intimní.

Ve spíše pomalejším tempu plynoucích křehkých písničkách se zrcadlí zpěvaččina duše, její smutky i radosti. Melodie jsou jako by obrácené dovnitř, Irglová nepíše vyloženě hitové nápěvy, které by okamžitě zaujaly. I kvůli tomu se deska slévá v jeden tvar.

Je nabíledni, že poslední, oč Irglové jde, jsou spotřební skladby. Mnohem podstatnější pro ni je fakt, že do hudby může obtisknou své nitro a pak už záleží na příjemci, zda pozvánku nahlédnout do jejího světa přijme, nebo půjde o dům dál. Hodnocení v tomto případě souvisí především se zcela subjektivním autorovým pocitem, že skladby Markéty Irglové jsou na jeho vkus až příliš plaché a „hodné“.