RECENZE: Jaroslav Dušek objevil, že proud života prostě proudí

K filmovým novinkám na internetu patří titul Viliama Poltikoviče Zrcadlení tmy. Dal by se charakterizovat jako cestopis vnitřním světem Jaroslava Duška, avšak hlavní aktér tentokrát nevystupuje jako herec, nýbrž coby svého druhu duchovní guru. A tvrdí-li, že vesmír má smysl pro humor, sám Dušek tu má blíže ke kazateli než ke komikovi.

Z filmu Zrcadlení tmy | foto: Moje kino Live

Putování rámuje hercova zkušenost s dobrovolným pobytem ve tmě, kde se podle vlastních slov cítil „bezpečně jako doma“, a kamera jej postupně provází po jiných místech očisty. 

Doma při nahé zimní koupeli v ledové řece, protože mu prý připadá urážlivé vstoupit do vody v plavkách, na Korsice, kde hledá „místa s původní silou“, ve výzkumném středisku kvantové fyziky, s níž spojuje „neuchopitelné jevy“, či během plavání s delfíní samicí, které dokument obohatilo o raritní podmořské záběry.

Ovšem tam, kde se reálných obrazů nedostává a příslovečné mluvící hlavy již unavují, volí režie ornamentální ilustrace jako z drogového opojení. Vnějším tvarem totiž snímek připomíná přednáškové turné, kde mění jen kulisy všeobecných úvah o zrcadlení reality či rad, jak se povznést nad běžné každodenní problémy.

Monolog se sice občas mění v dialog, jenže Dušek si vybírá vesměs partnery naladěné na podobnou strunu, čímž se podívaná ochuzuje o další rozměr, totiž polemickou oponenturu. Humor pak zůstává přítomen vesměs v úryvcích Duškových představení včetně exotických hostů z Nového Zélandu.

Šaman od Vltavy má pochopitelně spoustu fanoušků, kteří budou nábožně hltat každé slovo, tím spíše, že Dušek opravdu dobře formuluje a že svým výkladům dovede vtisknout nenucenou naléhavost.

Zrcadlení tmy

55 %

Režie Viliam Poltikovič, účinkuje Jaroslav Dušek

Nicméně ne každý přijme poselství, které ve zkratce staví vnímání nad myšlení. A pak může zívat nad objevy typu „proud života prostě proudí“ nebo „měli bychom tak jako včely dělat ne pro sebe, ale pro celý vesmír“, o laciné agitce proti zbrojení nemluvě.

„Třicet dní jsem nic nejedl, jenom pil, a šlo to, bylo to hezké,“ napoví Dušek, jak málo vlastně stačí člověku k životu. Ovšem to si za karantény uvědomil leckdo, aniž musel vyloženě hladovět a naslouchat věrozvěstům útěků od civilizace.