Právě vy, ztělesnění moderní doby, hrajete v retropříběhu s prvky folkloru. Jakou jste o něm měla představu? Nepatříte ke generaci, která do skanzenů na krojované tance a zpěvy nechodí?
Nevím, která generace by se dala definovat jako folklorně taneční. Snad rozjuchaní budovatelé pod vedením Pepíčka Zímy? Nicméně já snad ještě patřím ke generaci, která vyrůstala s knihou pod lavicí. A mí rodiče a prarodiče taky nebyli žádní ignoranti. Takže jsem rozhodně nebyla postavená před nová vrata. Sice nerozeznám chodský kroj od vlčnovského, ale co je verpánek, vřeteno nebo povříslo, to vím. A že kráva dává mlíko, to taky. Ale představa zůstává představou. Muselo se žít krásně i těžce. Rozhodně si ty časy pořád idealizuju, i přesto, že také kvůli Želarům se některé utopie úplně rozplynuly. Představa, že Jeníček miluje Mařenku v chaloupce plné dětí a se sadem švestek okolo, vzala zasvé. Všichni dřeli jako koně, chlapi chlastali, ženy rodily, děti umíraly. Ale podívala bych se tam ráda.
Musela jste zvládnout několik "českých jazyků", městskou češtinu té doby a postupně nářečí. Mohla jste vůbec mluvit "po svém"?
Měla jsem proti ostatním hercům výhodu, já jsem se nářečí učit nemusela. Přicházím do Želar jako holka z města, která mluví po svém. Jestli se zdá, že chytám nářečí, byla to asi má chytlavost na akcenty. A dlouhé pobyty na Slovensku. Možnost mluvit "po mém" byla vyloučená, ale občas mi to ujelo. Docela mi připadalo legrační, jak jsem se cítila nesvá, když jsem musela mluvit spisovně. Ale moje pražština byla nepoužitelná. Člověk si to neuvědomuje, když mluví, ale pak, když se slyší a vidí, rve to uši. Občas jsme na postsynchronech dělali čistky.
Váš partner György Cserhalmi má kromě hereckého daru sex-appeal z rodu "posledních opravdových chlapů", jakými byli třeba Poláci ve filmu Je třeba zabít Sekala. Hrajete v zahraničních filmech, můžete srovnávat - opravdu se u nás podobných typů nedostává?
Nevím. Nikdy jsem film neobsazovala. Ale potom, co jsem viděla Duryho fotku, už jsem si neuměla představit, že by Jozu hrál někdo jiný. Něčím je zkrátka nezaměnitelný. Je v něm síla i bezelstnost. Hezká kombinace. Moc jsme se nepídili po vlastních osudech, zůstali jsme si záhadou, Jozou a Hanulí. Takoví dva tiší Indiáni. Říkám mu sama pro sebe Maďar. Jen tak, bez přílohy.
Milostné scény máte v Želarech i s Ivanem Trojanem. Řekla bych, že s českým partnerem se to dá překonat žertováním. Ale jak vtipkovat v maďarštině? Nebo se pletu a obojí bylo "vážně"?
Milostné scény... ono to pořád zajímá. Na place jsme jim říkali pornoscénky. Překonat je humorem, to je jasné, ale já se zas tak překonávat nemusím. Beru to jako každou jinou scénu, jen u ní není tolik lidí. Nejlepší je, když se kolem toho nedělá povyk. Ale nikdy se to nedá brát úplně vážně, protože ležíte nahá pod téměř cizím člověkem, okolo vás postává dvacet nezúčastněných, vy předstíráte top ten na vaší hitparádě a všecko se snímá na film, který to uchová pro příští generace. To se nedá ustát. S Ivanem jsme se nasmáli. A to ještě za námi chodil Ondřej a decentně se dožadoval bonusu v podobě nejméně jednoho prsíčka v záběru. O vážnosti nemůže být řeč.
Vaše hrdinka se musí podřídit a vzít si navenek neotesaného venkovana. Udělá to, ač v ní doutná a občas vybuchuje vzpoura. Nebyla jste v pokušení přidat těch odbojných okamžiků víc?
To jste se trefila. Měla jsem ze začátku pocit, že se málo rvou, že její nenávist a vzpoura by měla být delší, větší, vypjatější. Ale tím by se taky stala jednodušší, popisnější, a hlavně by to byla má reakce. Uvědomila jsem si, taky Ondřej mě k tomu dovedl, že síla Hanule je právě v přijetí osudu. Je pokornější, a tím se stává silnější. Ví, že nese odpovědnost nejen za sebe. Sama sebe podezírám, že bych zdrhala, bojovala své malé nepodstatné vzteky a zpupnosti a dostala bych se do svízele. Ale můžu si to jen představovat, nikdo neví, jak by se v tak krajní situaci choval.
Z pohledu kamery jsou Želary malebné, nepropadla jste těm drsným přírodním krásám natolik, že byste prchla z Prahy někam k chovu ovcí?
Béé. Néé. Já jsem městská. I když čím dál víc z města utíkám. Tak to bývá. Ale opustit nábřeží, kavárny s novinami, bary s kamarády, dopravní zácpy se vzteklými řidiči, to bych asi nedokázala. Je mi v chaosu dobře. Ale už si ho ráda prokládám zahradami, lesem, horami. A půjčenými dětmi.
Válka se vaší generaci jeví jako kapitola z dějepisu. Mohou být i pro vás Želary osobnějším poznáním doby, nebo je to hlavně film o lásce?
Zase moje generace... nikdy nevím, co si pod tím představit. Já osobně jsem pořád fascinovaná tím, jak je to nedávno, co se něco tak nepochopitelného a neomluvitelného stalo. Žít v jakékoli diktatuře, navíc fašistické, je pro mě nepředstavitelné peklo. A tak chorobná forma nacionalismu se šíleným vůdcem, to má člověk skoro pocit, že to nemůže být realita. Rozhodně to nepovažuju za věc, na kterou už by se "jako" mělo zapomenout. Pořád to není ani 60 let. To přece není možný... A teď nevím, jak navázat s tou láskou. Já ji ve filmu neberu jako prvořadou. Je nosnou částí příběhu, ale vlastně se stane omylem, skoro jako vedlejší produkt. O to je možná krásnější a vzácnější. Želary vůbec jsou pro mě hlavně příběhem, který se někomu stal. Představte si, že si s někým sednete, začnete si povídat a on vám odvypráví svůj příběh - Želary. To je pro mě nejsilnější. Tak jsem si ten film přála. Aby to byl odvyprávěný příběh, po kterém vás mrazí a chce se vám brečet a prát se, ale dojde vám to třeba až druhý den.
Setkala jste se s autorkou knižní předlohy k filmu Květou Legátovou?
Ne. Měla jsem strach. Že bude se mnou nespokojená nebo že propadnu obdivu a rozklepu se. Ani přesně nevím, čeho jsem se bála. Teď doufám, že se setkáme. Dostanu asi vynadáno, že ve filmu kouřím, což si paní Legátová nepřála, a pak si snad dáme Želarskou kořaličku.
Bylo při natáčení znát, že režisér Ondřej a herec Ivan jsou bratři? Byl třeba Ondřej k Ivanovi tvrdší než k ostatním a Ivan k Ondřejovi méně uctivý?
Nic takového jsem nepostřehla. Ti kluci jsou sehraní. Ne nadarmo se dělí i o významná ocenění...
Čtyři pětiny návštěvníků kin tvoří lidé od 15 do 30 let. Jak byste je přesvědčila, že Želary musí vidět?
Přesvědčovat neumím a nechci. Když mi někdo řekne, ať jdu na film, že je super, jsem pak většinou zklamaná, protože od něj čekám strašně moc. Naopak, když mi řeknou, ať na něco nechodím, že je to hovadina, jdu na to a říkám si: To přece není tak strašný... vždyť je to vynikající! Takže bych nejradši řekla: Je to hrůza hrůz, hovadina, ale radši si to běžte zkontrolovat, a dvakrát. V tom sloganu zůstává prostor pro diváka. A může být jen příjemně překvapen. Třeba. Nemám ráda, když se mi předem říká, že uvidím strhující film, co změní můj život. To přece záleží na mně. Abych to shrnula: Jděte na to a ne... mě!
|
ANNA GEISLEROVÁ A ŽELARY |
| Jedna z nejlepších a nejobsazovanějších českých hereček, hrála například ve filmech Requiem pro panenku, Jízda, Výchova dívek v Čechách. Za vedlejší roli v Návratu idiota získala ocenění Český lev. Snímek je z filmu Želary, kde hraje mladou nedostudovanou lékařku Elišku. Film vychází z knižní předlohy Květy Legátové, odehrává se v době protektorátu. Eliška poskytne krev neznámému poraněnému muži, a zachrání mu tak život. Jejich setkání vyústí v silný milostný vztah. |
 Fotografie z filmu Želary. |
 Fotografie z filmu Želary. |
 Fotografie z filmu Želary. |
 Fotografie z filmu Želary. |
 Fotografie z natáčení filmu Želary. |
