Podle listu Los Angeles Times je Julia Stilesová "jednou z nejodvážnějších a nejtalentovanějších hereček v Hollywoodu". V šestadvaceti letech má za sebou na tři desítky filmových a zhruba stejný počet televizních rolí.
Už v jedenácti letech věděla, co chce: napsala dopis divadelnímu režisérovi, aby ji přijal do avantgardní hry. Podobnou taktiku použila na režiséra Michaela Steinberga při žádosti o roli ve filmu Bestie (Wicked), který jí na karlovarském filmovém festivalu v roce 1998 vynesl cenu pro nejlepší herečku.
S Harrisonem Fordem a Bradem Pittem hrála v Tichém nepříteli, s Julií Robertsovou v Úsměvu Mony Lisy, hit Nežádej svůj poslední tanec jí přinesl dvě nominace na ceny MTV. Televizní diváci i kritika vysoce ocenili její podání mladé neprovdané matky v seriálu Chicago Hope.
Na jevišti byla mimo jiné Shakespearovou Violou a Ofélií, v poslední době vystoupila ve slavných Vagina monolozích. Nedávno se objevila i za kamerou jako scenáristka a režisérka krátkého filmu Raving, který natočila pro seriál časopisu Elle.
Do salonku hotelu Four Season na Beverly Hills přišla Stilesová v bílé blůzce natažené přes stejnobarevné tričko a v plátěných úzkých kalhotách. Půvabná blondýnka má chytré oči zasazené do jinak skoro dětské tváře, jež jí pomáhá hrát nejenom perfektně kalkulující zloduchy, ale i romantické hrdinky.
V Bourneově ultimátu jste opět agentkou Nicky. V čem byla pro vás tentokrát jiná?
V Agentu bez minulosti Nicky skoro nevěděla, co má dělat. Nyní je na další křižovatce. Žije v napětí, protože si přeje zůstat naživu, ale nemůže jen tak utéct, neboť ví příliš mnoho. Zajímavé je, jak se její charakter vyvíjí. Byla u toho, když Bourne začínal, sledovala ho a najednou je vůči tomu všemu mnohem skeptičtější, protože vše sama viděla.
Jak se na natáčení kromě hlavní role podílel Matt Damon, jehož provázela celá rodinná suita?
Řekla bych, že vedl celý proces. Je veliký dříč a myslím, že s režisérem Paulem Greengrassem spolupracovali moc dobře. Možná to pochází z toho, že má zkušenosti jako scenárista. Měl zájem na tom, aby film byl úspěšný, a nic nechtěl ponechat náhodě.
Jste nejen herečkou, ale i režisérkou a producentkou. Kterou z těchto profesí máte nejraději?
Takhle bych to neřekla. Nejsem producentkou ani režisérkou. Měla jsem jen příležitost natočit krátký film a spoluproducentkou se teprve stanu při realizaci snímku The Bell Jar, ve kterém mám hlavní roli a který by měl být v kinech příští rok.
Nelíbilo by se vám to?
Miluji filmařinu a ráda bych v ní pokračovala, jen nemám odvahu mluvit o něčem, co je prozatím touhou. Je nádherné dokázat vyprávět příběhy, mít možnost komunikovat s velkým publikem. Právě jsem sestříhala svůj krátký film Raving, když jsem začala práci na Bourneově ultimátu. Bylo to pro mě úžasné, protože jsem najednou chápala řadu technických věcí. Díky tomu jsem se mohla Greengrasse ptát na věci, které jsou důležité nejen na scéně, ale i za ní. Líbilo se mi třeba, jak nás nechal vyjadřovat se výrazy - obličejem, pohyby rukou. Pro postavy, které nesmí mnoho mluvit a žijí v tajnosti, to bylo velice důležité.
Co vás zaujalo na téměř autobiografickém příběhu básnířky Sylvie Plathové nazvaném The Bell Jar (česky vyšlo s titulem Pod skleněným zvonem - pozn. red.)?
Je to její jediný román, v roce 1963 ho publikovala pod pseudonymem Victoria Lucasová. Sylvia byla velice tvořivá žena, občas halucinující, ale zároveň nesmírně talentovaná. Měla mnoho problémů už od teenagerovských let, s vlastní upřímností, sociálními otázkami a podobně. Snad by se to dalo přirovnat k tomu, co Salma Hayeková dokázala s Fridou. Také Sylvia měla ohromnou uměleckou ctižádost a snažila se ji ukázat. Představovala si sebe samu jako fíkusový strom s mnoha možnostmi a ubíjelo ji poznání, že si může vybrat jen jednu z nich. Ve třiceti letech spáchala sebevraždu.
Určitě jsou vám nabízeny řady rolí. Jsou některé, jež automaticky odmítáte?
Mám problém s nahotou a snažím se vyhýbat milostným scénám. Ne že by mi vadily, prostě si myslím, že nejsou pro filmový děj důležité. Nejsem prudérní, ale nechtěla bych chodit do práce svlékat šaty.
Ale není to v některých scénářích nevyhnutelné?
Určitě, je to ale trochu úskočná otázka. Nechci tvrdit, že to nikdy neudělám. Je řada nádherných filmů, ve kterých se ženy svlékly, protože to byla součást příběhu. Pokud by tomu tak bylo, asi bych to neodmítla.
A kdyby to bylo až na poslední chvíli, ale v původním scénáři to chybělo?
Už se mi to několikrát přihodilo. Dokonce režiséři slibovali, že to bez mého souhlasu nepoužijí. Jenomže v tomhle nikomu nevěřím. Co když se právě tahle část "ztratí" cestou z laborek a potom se vše objeví jako pornografie na internetu?
Je pro mladé herečky těžké prosadit se, zvlášť v době, kdy o jejich pověsti mnohdy rozhodují bulváry?
Jistě. Je řada hereček v mém věku a všechny spolu soupeříme. Příliš na výběr nemáme, hlavním hrdinou filmů je většinou kluk, jemuž jen přihráváme jako partnerky v lásce. Moc mě to nezajímá, i když to zaplatí životní náklady. Přeju si hrát dlouhodoběji, i tehdy, až mi bude přes čtyřicet.
Jak trávíte volný čas mezi natáčením?
Moc ho nemám, ale když se mi to povede, věnuji se rodině a přátelům. Jsem ráda, že žiju v New Yorku, protože pro tamní paparazzie nejsem naštěstí dost zajímavá. I když dnes není ani v New Yorku snadné zůstat anonymní. Vzhledem k řadě webových stránek se najde množství šílenců, kteří vás nenechají ani v klidu naobědvat.
Jsem začínající filmař. Čím vás zaujmu, abyste přijala roli v mém filmu?
Musí tam být něco, co mě lidsky zajímá a čemu se chci osobně věnovat. A zajímá mě nejen role, ale také to, kdo je režisér.
Takže nemám šanci?
Ne, to ne, ale díky vlastním zkušenostem si uvědomuji, kolik námahy vše stojí. Navíc bych nechtěla být v určité škatulce rolí jenom proto, že se pro ně fyzicky či mentálně hodím.
Jak studujete své role?
Zajímá mě psychologie, způsoby a chování lidí, které se snažím hrát. Učím se je co nejlépe poznat.
I když to může být nebezpečné? Na Manhattanu v metru?
Dřív jsem to dělala, pozorovala spolucestující, ale dnes bych se u toho musela ukrývat. Umím to, ale musím být za stránkami Timesů a navíc mít tmavé brýle, a to už samo o sobě vypadá podezřele.
Snažila jste se studovat roli agentky CIA?
Nemyslím, že by to šlo. Spíše jsem se soustředila na charakteristické znaky jako chůzi, pohyby rukou, neznatelné pokyny, které mají určité profesní charakteristiky.
Díváte se někdy na filmy, ve kterých jste hrála?
Snažila jsem se, ale bylo to těžké, moc jsem se sama sobě nikdy nelíbila. Teď se to snad změní vzhledem k tomu, že jsem poznala, co se děje před kamerou i za ní.
