Bednárika a jeho muzikály znali i diváci v Česku. Ti starší se mohou pamatovat na pravidelná setkání s nitranským divadlem na pražských scénách. Byla to vždycky divadelní událost, každé Bednárikovo představení býval mimořádný zážitek.
Zlatá lýra je takové vzpomínání na známou bratislavskou pěveckou soutěž, a také na dobu, kdy ještě existovalo Československo. Jenže také na dobu, kdy nám společně vládla komunistická strana a prezidentem byl generální tajemník UV KSČ Gustav Husák.
Převážně mladší obsazení inscenace už se na to však nemůže pamatovat. Komunistická politika se tenkrát pletla úplně do všeho, dokonce i do populární hudby. Zakazovalo se pro závadné texty a osobní postoje interpretů. Někteří se mohli po náležité omluvě a sebekritice po pár letech na scénu i do televize vrátit, další, jako například Marta Kubišová, nebo Karel Kryl, se však vrátili až po roce 1989. „Zlatá lýra je naše srdcová záležitost. Zazní tu 22 skladeb,“ nechala se slyšet herečka souboru Eva Pavlíková, mimochodem letos oceněná státním vyznamenáním slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou.
 |
Bratislavský příběh začíná v roce 1968, tedy v roce, kdy nás okupovala vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. A právě to byl rok, kdy na Bratislavské lyře ještě vystupovala Marta Kubišová. Nechybí tu tedy ani písnička Modlitba pro Martu a přiznávám, že mně během její interpretace šel mráz po zádech, možná ještě víc, než kdy jí v listopadu 1989 Kubišová zazpívala demonstrantům na Václaváku.
Ale mráz šel po zádech i po dalších notoricky známých skladbách, třeba po Krylově Bratříčku zavírej vrátka. Starší generace, která se na tuhle dobu ještě pamatuje, musela nejspíš staré songy, doprovázené živou kapelou, nostalgicky prožívat. I když i samotný autor a režisér inscenace Marián Amsler říká, že na tohle představení chodí doma v Nitře nejen pamětníci: „Doufám, že na představení chodí všechny generace, starší možná zavzpomínat na písničky, mladší, protože naše hra mapuje historické Československo od šedesátých do devadesátých let.“
Husákovské bezčasí
Během představení zazněly staré písničky Waldemara Matušky, Karla Gotta, Evy Pilarové, Karla Černocha, Marthy a Teny Elefteriadu, Heleny Vondráčkové (v roce 1968 byla také doba pohádky Šíleně smutná princezna s hudbou světového skladatele Jana Hammera a úžasných hitů pěveckého tria Golden Kids s Václavem Neckářem, Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou). „Hodně písní jsem neznala, až teprve, když jsme začali zkoušet,“ řekla představitelka Evy Pilarové, Andrea Sabová. „Byla jsem překvapená, kolik dobrých písní tehdy vznikalo. I dnes vznikají dobré písně, ale je jich málo,“. Tenkrát byly takové bohatší,“ pokračovala.
Protože však průběh inscenace zasahuje i do pokračujících normalizačních let, nechybí třeba ani vzpomínka na slovenskou skupinu Modus, Elán, nebo na Mariku Gombitovou. V dalších letech tu už chyběla Marta Kubišová a mnozí další se museli přizpůsobit, někteří třeba odvolat své „neuvážené“ kroky z Pražského jara.
Atmosféru roku 1968 i dalších let potom připomíná černobílá projekce politického husákovského bezčasí, včetně pohledu do zákulisí bratislavské písničkové soutěže. Inscenace v pražských podmínkách splnila očekávání a dá se říci, že nebyla daleko od doby, kdy v Nitře režíroval legendární Josef Bednárik. Zpívalo se slovensky i česky, a zpívalo se fakt dobře.
Jen ti mladší herci, kteří už Československo nezažili, se ne vždy na jedničku vypořádávali se zákeřným českým písmenem „Ř“, ale diváci jim to jistě rádi odpustili. Představení se povedlo. Škoda, že ho nitranské divadlo pražským divákům předvedlo jen jednou.
