Vy jste četl knihu, nastudoval představení a nyní načetl audioknihu. Zapůsobilo na vás Zweigovo dílo vždy nějak jinak?
Určitě ano, v té úžasné knížce neustále objevuji něco nového. Navíc mě vlastně vždy dostane ten jazyk, kterým Zweig píše. A přípravy na čtení ve studiu mi hrozně moc pomohly v divadelní verzi, prohloubily mi celkové vztahy s ostatními postavami, motivace a vůbec celkový příběh.
Naše divadelní dramatizace má totiž jenom sedmdesát osmdesát stran a román je čtyřsetstránkový. Samotný příběh jsem si pak ve studiu prožíval s mikrofonem mnohem pomaleji, intimněji a uvědoměleji.
Mohl byste zmínit nějakou rovinu nebo dějovou odbočku, která v divadle není a která by posluchače mohla nalákat?
Myslím, že posluchač by mohl ocenit ten košatý a naprosto skvostný popis Antonovy duše, kterou se na jevišti snažím spíš zahrát, ale v románu je to opravdu mistrně pojmenováno.
Taky mě napadá, že jedna velká, krásná kapitola, kdy Kekesfalva s Editou vezmou Antona na výlet, nechají zapřáhnout koně a vyvezou ho po městě, v naší divadelní verzi vůbec není a vlastně si dokážu její zpracování představit spíše ve filmu.
Autor tam krásně popisuje krajinu, rozdílnost vrstev, zběsilou jízdu a všichni se navíc náhodou zúčastní vesnické svatby, je to vše jako v nějakém zvláštním snu. To trochu předznamenává svatbu, kterou pak Edita plánuje a Antona do ní zaplétá.
Netrpělivost srdce se bude opět uvádět 31. března. Díváte se po načtení audioknihy na svou roli nějak jinak?
Knihu jsme načítali už v říjnu a listopadu a následně hráli jeden blok na začátku prosince. Měl jsem tehdy pocit, že jsem v tématu lépe ponořený a vše mi lépe dochází. Cítil jsem se jistější a lépe připravený než jindy.
Změna |
Už dříve jste zmiňoval, že je vám postava Antona Hofmillera blízká, že jste podobně jako on dorazil do velkého města z menšího. Režisérka Špinar pak před premiérou uvedla, že ji kniha naučila říkat za všech okolností pravdu. Choval byste se třeba jinak, kdybyste Zweiga četl dříve?
Zpětně mne mrzí, že jsem ke knize nepřišel už ve dvaceti či pětadvaceti, ale až kolem své třicítky. Myslím, že by mi to pomohlo. S falešným soucitem jsem si naštěstí jako Anton Hofmiller nikdy nezahrával, ale když jsem přišel do Prahy z Brna hned po JAMU, tak jsem se podobně jako Anton snažil všem zalíbit a být se všemi zadobře.
Ztrácel jsem tím trochu sám sebe a nechal si od ostatních vykládat, jaký bych měl být. Možná bych po přečtení knihy byl dříve sám sebou, dokázal některé lidi poslouchat, a jiným říct ne.
Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně
jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí
cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním
odvrácením cizího utrpení od vlastní duše.
A ten druhý, který jediný má smysl —
ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán
trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil, a ještě za něj.
Stefan Zweigrakouský spisovatel
Vnímáte tedy nyní, že jste se v tomto ohledu změnil?
Myslím, že ano. Nevím, zda je to jen knížkou, ale jistě to bude i tím, že jsem otec dvou dětí, což mne taky poslední roky formovalo. Už nemám chuť ani čas všem naslouchat, na všechno kývnout, nechat se kýmkoliv vysávat a brát vše tak fatálně. Ony jsou to nejdůležitější, co mám, takže se v práci už tolik neprožívám a ta touha zavděčit se všem je pryč.
Co dalšího nyní chystáte?
Právě jsme začali s Danielou Špinar ve Stavovském divadle zkoušet Mnoho povyku pro nic, představení bude mít premiéru 12. května. V červnu mne pak čeká další audiokniha v Supraphonu a rýsuje se snad nějaké natáčení v televizi.
Celé léto bychom měli opět hrát Bouři v rámci Shakespearovských slavností, kterou režírovalo duo SKUTR. A na tyhle dva režiséry se od září moc těším jako nové šéfy činohry Národního divadla a jsem zvědavý, co mě s nimi čeká za výzvy.