U nás však budou zjevně plnit funkci zdroje informací o tom, jak lze také dělat operní divadlo a co všechno obnášejí pěvecké a herecké výkony.
Diváci, kteří přišli do Aera na Nový rok, mohli vidět, co dokáže vynikající režisér (Richard Jones) a dirigent (Vladimir Jurowski) s problematickým dílem.
Opera německého skladatele Engelberta Humperdincka Hansel und Gretel (neboli Perníková chaloupka) není ukázkou bůhvíjaké hudebně-dramatické invence. Jenže pokud ji hraje orchestr s tak opojnou krásou a naprostou přesností, tak se opera najednou ukáže v příznivějším světle.
A pokud režisér vykouzlí dílem snovou, dílem zábavnou moderní pohádku, v přenosu navíc prokládanou průhledy do zákulisí příprav představení, tak je i na co se dívat.
Třeba na začarovaný les stylizovaný do jídelny, v níž kuchaři s obřími hlavami a čepicemi vykouzlí Jeníčkovi a Mařence (ve výborném podání Alice Coote a Christine Schäferové) banket plný dobrot. Nebo na velkou rozevřenou čelist s vyplazeným jazykem, na němž stojí lákadlo ježibaby, velký dort.
Tenor v sukních
Zlatým hřebem produkce, do New Yorku převzaté z Velšské národní opery, byla ježibaba. Přesněji slovutný tenorista Philip Langridge. Tentokrát na sebe oblékl masku a převtělil se do obtloustlé, "starostlivé" hospodyně oblečené do sukně, halenky bez rukávů, s perlami kolem krku a kudrnatými šedivými vlasy.
Byl neodolatelný. Jenže i tahle ježibaba pekla děti. A tak když sama skončila v peci, bylo slyšet, jak děti v hledišti za oceánem jásají. Představení však tleskali i "dospěláci". V New Yorku i na Žižkově.
