Živnostenská veselohra pro loutky i živé vod Pitínskýho. Rok sepsání 1992.
Bohumil Klepl a Veronika Kleplová
Tato hra byla vybrána jako ta pravá pro zahájení činnosti kamenného loutkového divadla v Eliadově knihovně v Divadle Na Zábradlí. Toto odhalení vytesaného výtvoru se koná při každém představení znovu a znovu. Není tedy již jasné, zda jde o opravdové odhalování uměleckého výtvoru, či zda se jedná již o jakousi nedílnou součást hry, kterou tam nezačlenil “uměle” autor, ale která se začlenila spontánně. Již během úvodu je zcela jasně viditelné, že se Klepl autorova scénáře drží jen do určité míry a v některých pasážích dokonce přímo publiku říká “…tento výstup jsme vyškrtli…”, a podobně. Jest pravdou, že Pitínský se ve své hře dopustil mnoha jazykových podivností, především při použití nářečí, ale jak sám přiznal, někdy si vůbec píše, co chce. Klepl se řídil při představení podobně - viz. výše jmenované škrtání v úvodu, či jiné změny během dalších částí. Celkové pojetí se však stále drží onoho “původního” Pitínského.
Pokud by někdo zapochyboval, zda si může dělat herec s hrou, co chce, pak vězte, že právě v tomto případě je to dokonce odůvodněné, neboť Buldočina je vlastně “Kleplova”. Pitínský ji totiž věnoval právě Kleplovi Bohouši, rytíři arménskému, na Zábradlí živýmu herci.
Způsob, jakým postavičky mluví už sám osobě připravuje diváka (pokud sám tak nemluví) na to, že, ač bude asi černá, bude to spíš komedie, sic trochu s hororově - strašidelným nádechem. Co se jazyka týká, stává se divák pak svědkem jazykového jevu, kdy jedna postavička mluví chvíli po domažlicku, tu po hanácku a tu mluví téměř pražsky…
Kromě děje, dialogů a poznámek živých herců mají podíl na veselosti diváka také samotné loutky, které nám zcela jistě připomenou věk klonování - tovaryši v dílně na břidlici v zemi Bavoří vypadají všichni stejně a to je jich sedm. Jejich mistr vypadá jako pohádkový elf, tak trochu trpaslík, který navíc neustále kmitá nožičkami. I hlavní hrdina Hemil - Emil je vizuálně identický s dalšími postavičkami, což jsou jeho bratři - tam by se mohlo jednat o sourozence, ale v největším počtu se objevuje mrtvý budijičák, tedy jeho hlava, která by měla symbolizovat všechny mrtvé, které Pepi a jeho synové stačili ve sklepě vyrobiti. Přesto, jakoby by to byl sám, jen ten budijičák. Snad proto se stal nejvýraznějším z oněch strašidel. Tedy jak říkal Pepi - ty tu zvostaň a buď tém mrtvolám tade král…
V ději bychom sice našli jisté okamžiky, u kterých si ani autor není zcela jist, zda jsou správné. Například zda strávil Hemil v zemi Bavoří rovných pět let, ale zdálo se mu, že číslice pět se k dílu váže osudověji, než jiné české číslice. Divákovi však takové detaily nemusí nijak vrtat hlavou, neb, pokud se do děje ponoří a nechá se na něm unášet dál a dál až k strašlivému konci, nepozná nejmenší závady. Tím hrůzostrašným koncem mám na mysli scénu, kdy Hemil dokončí břidlice pro oněch tisíc mrtvol, které strašily po domě - tedy hlavně jeho matku, ta však záhy umírá, pak Hemil zavraždí otce, který mu nedokáže odpovědět, proč ty chlapy mordovati museli. Odpověď prý zná jen děd Rudi, který ve hře ale vůbec nevystupuje. Do toho se vracejí synové Vilím a Joži, ti chtějí od Hemila jeho odměnu ze země Bavoří - ten ale žádnou nemá - Hemila smrt v tu ránu. A kára jest nakopnutá… (Tedy kára vrčí, nebo něco podobného. Sic by se mohlo zdát, že se jedná o vozidlo motorové, není to zcela jasné, ba dokonce, je možné že se příběh odehrává v době, kdy ještě auta nebyly.)
Co se týká lahodného a posilňujícího jídla, které se Buldočinou zve, není zcela jasné, jakých ingrediencí a základních složí je k němu třeba. Jediné, co se ví, že habys mohl Buldočinu jísti, mosels jí véráběti. A proč jsme museli ty chlapi mordovati ? Aby béli pod tým lojem… Jasnou odpověď zná pravděpodobně jen strýc Rudi.
Na závěr neopomenul Bohouš Klepl připomenout, že je možné, prohlédnout si ono kamenné divadlo i z blízka. Nikdo, že se báti nemusí o jeho odnesení, neb váží skoro tunu. To už bylo ale po potlesku a manželé Kleplovi začali pomalu, ale docela jistě balit kufry - loutkami a kulisami…
