Táňa Bejblová je pracovnicí novoměstské lékařské knihovny.
Vybavíte si okamžik, kdy jste se o své nemoci dozvěděla? Jaká byla vaše první reakce?
Byla polovina prosince a upekla jsem podle receptu od kamarádky vanilkové rohlíčky. Vánoční atmosféra čekala za dveřmi nejen u nás doma. V ambulanci novoměstského radiologického oddělení, kam jsem byla objednaná na pravidelné vyšetření prsu, byla přátelská a uvolněná nálada. Všichni jsme se těšili na dny volna. Paní doktorka při vyšetření uviděla na monitoru malou, tmavou a neohraničenou skvrnku, která se jí zdála podezřelá. Když mi ji ukázala, tak jsem si vzpomněla na předešlou návštěvu mamografie. Tehdy mi její kolegyně říkala, že zrovna před Vánocemi musí být tato prohlídka stresující. Vím, že jsem jí odpověděla něco v tom smyslu, že kdyby se v prsu objevil nález, bylo by jedno, jestli je léto, nebo zima. Nyní tu ta potvůrka skutečně byla a moje první myšlenka, která mi naskočila v hlavě, byla naprosto jasná - nepokazit nejbližším vánoční svátky.
Co se tedy dělo po svátcích?
Na začátku ledna jsem absolvovala biopsii, kdy mi byly odebrány vzorky tkáně z podezřelého místa v prsu. Týden jsem čekala na informace z histologie. Člověk si během čekání stále opakoval, že všechno dopadne dobře. Nervozita a obavy byly veliké. Výsledky potvrdily to, co jsem slyšet nechtěla. Ve svých 57 letech jsem se ocitla před zcela novou výzvou a chtěla jsem věřit, že se spolu „domluvíme“. Pozitivní body jsem držela ve svých rukou, moji milující rodinu. Nemusela jsem mít obavy o své dospělé a soběstačné děti ani o babičky, o něž by se uměl postarat manžel, kdyby nastalo něco neočekávaného.
Kladla jste si otázku, proč se to stalo právě vám? Máte toto onemocnění v rodině?
V naší rodině se ženy potýkaly s gynekologickými problémy. Rakovina mezi nás vstoupila prostřednictvím sestřenice, tehdy pětatřicetileté, a mojí maminky. Před deseti lety mi pan doktor Bílek, tehdejší primář oddělení radiologie novoměstské nemocnice, na základě rodinné anamnézy doporučil, abych využívala vedle mamografie i ultrazvukové vyšetření. V rámci této preventivní prohlídky mi byl karcinom prsu v počáteční fázi odhalen.
Komu jste se svěřila jako prvnímu?
Kamarádka Lenka byla první človíček, jemuž jsem své „tajemství“ svěřila. Informace ji zaskočila, ale společně jsme doufaly, že jí v lednu zavolám příznivou zprávu z histologie. V e-mailech mi posílala spoustu pozitivní energie. Nechtěla, abych si tuto zprávu nechávala pro sebe. Požádala mě, aby mohla o mojí nemoci povědět spolužačkám z vysoké školy, z nichž dvě měly s rakovinou v rodině zkušenosti. S nimi jsem zůstávala v kontaktu po celou dobu od vyslovení mé diagnózy. Jejich podpora byla pro mě na začátku velmi důležitá. To ony mi dodaly kuráž říct o nemoci mým nejbližším. Moment, kdy jsem sdělovala rodině, že mám rakovinu prsu, byl pro mě velice těžký a bolavý. Ovšem ve chvíli sdělování nastal největší paradox. To moji blízcí plakali a byli zděšení, a já je uklidňovala, že to dáme.
Jak se vám o nemoci s okolím komunikovalo? Cítila jste potřebu o ní otevřeně mluvit?
Díky ní jsem si uvědomila, že jsem měla v tak těžké nemoci obrovské štěstí, protože lidé kolem mě byli vnímaví, empatičtí a milující. Patří jim můj velký vděk a díky. První místo náleží rodině a jejich dennodenní péči a zájmu. Další skupina jsou lékaři a sestřičky z novoměstské nemocnice, kteří velice rychle sestavili operační tým, jenž mě už na konci ledna operoval. Díky nim neměl můj mozek čas vymýšlet černé teorie.
Co se dělo po operaci?
Po operaci mi lékařka Jana Smékalová sdělila, že vše, co v těle být nemělo, je pryč. Vysvětlila mi další kroky, které souvisely s regenerací. Zmínila, že budu potřebovat hodně síly. Během nemoci jsem si na toto slovo mnohokrát vzpomněla. Síla je fyzikální veličina, ale tu svoji jsem musela vyhledat uvnitř sebe - a věřte, že při této diagnóze jí potřebujete opravdu hodně. Je to běh na docela dlouhou trať. Tou tratí myslím léčbu, kterou mi připravili lékaři z onkologie. Mohu říci, že se skláním před lidmi, kteří pracují s onkologickými pacienty. Jsou trpěliví, vysvětlí vám všechno, co potřebujete vědět, podpoří vás a mají stále úsměv na tváři. Víte, že jsou výborní psychologové? Oni například vědí, že oči se smějí, a když se smějí, tak se léčba ubírá správným směrem.
Co vám v té době ještě pomáhalo?
Nevědomí pomocníci v mé nemoci byli kolegové z práce. Jejich pomoc tkvěla ve zcela jiné dimenzi - úsměvu, stisku paže, pohlazení, mrknutí či zamávání, prostě v radosti, že jste. Přátelé se stále zajímali o moje zdraví, posílali esemesky, e-maily, veselé obrázky, zvonečky, andělíčky a ti racionálnější třeba domácí sádlo na jizvy. Vedle těchto lidí jsem se několikrát potkala s těmi, kteří se o rakovině bavit nechtěli, jako by to slovo bylo zakleté, nebo mohli mít obavy z mé reakce. Myslím, že je dovedu pochopit, a nemám jim to za zlé.
Tváří v tvářPutovní výstava portrétních snímků dvanácti žen různého věku s rakovinou prsu. Autorem projektu je fotograf Vladimír Kožíšek, který ho tvoří pod hlavičkou neziskové organizace Mamma Help. Ta již 20 let pomáhá ženám s rakovinou prsu a jejich rodinám. Na přípravě výstavy se podílí mimo jiné grafická designérka Štěpánka Bláhovcová. |
Jak a kde u vás probíhala léčba?
Rakovinu jsem postupně začala přijímat jako chřipku - nemoc, která může potkat každého. První cykly chemoterapie jsem podstupovala v novoměstské nemocnici. Další cykly chemoterapie, biologické léčby a ozařování probíhaly v nemocnici v Jihlavě. Léčba začala v březnu 2018 a skončila loni v červnu. Exotické názvy jako Pyridoxin, Tevagrastim, Weekly Paclitaxel by se hezky vyjímaly na stránkách nějaké detektivky, ale ve skutečnosti s nimi žilo moje tělo. Vlasy vypadaly, brnění prstů a loupání nehtů nepřekvapilo, bolesti kloubů ztěžovaly chůzi, pozřít jídlo bylo těžké a odběry krve stále složitější. V léčbě mi pomáhaly vycházky do přírody, fotografování, pěstování kytek, čtení humorných románů, hudba, výuka angličtiny a možnost pobýt několik hodin v lékařské knihovně, když jsem se cítila lépe.
Jak jste se dostala k projektu Tváří v tvář? Ne každý by dokázal jít takto s tváří na veřejnost.
Manželka fotografa Vladimíra Kožíška Martina je moje spolužačka z vysoké školy. Oba moji nemoc na dálku prožívali se mnou. Určitě jim vrátila vzpomínky na období, kdy rakovinu krku s metastázemi a opětovnou recidivou prodělával právě Vladimír. Tehdy Martinu napadlo, že by toto těžké období mohli přečkat na cestě k pramenům řeky Otavy. Martina psala, Vladimír fotil a konečným výsledkem byla překrásná kniha nazvaná Šumava Františka Malocha. Proto, když jsem se od Martiny dozvěděla o Vladimírově nápadu s velkoformátovými fotografiemi, souhlasila jsem s tím, že se zapojím.
Jak vaše spolupráce pokračovala?
Na podzim 2018, když mi konečně začaly dorůstat vlasy, jsem poslala do Plzně svou aktuální fotku. Tehdy se okamžitě ozval Vladimír, že focení nelze dále odkládat. Vlastně ani nestál o moje vlasy, stál o moje oči, které jsem mu na jedno plátno „půjčila“. Svěřovala jsem je člověku, který je velice lidský, citlivý, přemýšlivý a pracovitý. Vše, co dělá, přináší lidem radost a pomáhá jim hledat další možnosti, jak být užitečný. Bylo úžasné, že oslovil ke spolupráci organizaci Mamma Help. Možná netušil, že mnoho žen s diagnózou rakoviny prsu zná webové stránky Mamma Help. Jsem knihovnice lékařské knihovny a informace o rakovině jsem si mohla nastudovat z knih i odborného tisku. Nechtěla jsem. Prvotní informace o nemoci jsem chtěla získat od lékařů a sestřiček. A lidské příběhy o ženách, které nad rakovinou prsu zvítězily, jsem si přečetla právě na webových stránkách Mamma Help. Bylo příjemné se s nimi setkat a popovídat na úvodní vernisáži této výstavy.
Jak na focení a vaši spolupráci celkově nyní vzpomínáte?
Fotili jsme v Praze na Vyšehradě. Byl mrazivý a přesto krásný den. Svítilo sluníčko. Při focení pomáhala Martina a podpořit mě přišla moje dcera Klárka. Smích a štěbetání muselo zůstat za objektivem. Výraz očí měl vyjadřovat cestu, kterou každá jedna z celkem dvanácti modelek v boji s rakovinou prošla. S manželi Kožíškovými se znám řadu let, a proto jsem věřila, že projekt Tváří v tvář bude jedinečný. Mohu říci, že jsem byla výsledkem mile překvapená.
