Kdyby jí někdo řekl v době, kdy byla modelkou, že přijde o prsa i o vlasy, nedokázala by si to představit. „Ráda teď všem připomínám hodnoty skutečného života. Ač to zní jako klišé - zdraví je opravdu to nejdůležitější, co máme,“ říká čtyřiatřicetiletá Andrea Chaloupková, matka šestiletého syna Filipa.
Ve svých 31 letech onemocněla jihlavská rodačka rakovinou prsu. Nebyla to jediná diagnóza, kterou si vyslechla. Největší starost měla o syna, kterého sama vychovává.
Letošní rok byl pro mladou ženu obdobím, kdy se znovu nadechla do dalšího života. „Nevím, kolik času mi tu zbývá, a chci toho ještě co nejvíc stihnout,“ zdůrazňuje.
Jak končící rok hodnotíte?
Pokaždé hodnotím kladně. Ať se děje, co se děje. Je to další rok, co mohu být tady. Byl přelomový, protože jsem se vrátila do normálního života. Začala jsem opět naplno pracovat. Byť bych měla být invalidní důchodce, tak se na to psychicky necítím. Mám normální pracovní úvazek a spoustu dalších aktivit. A nesmím zapomenout, že můj syn Filípek šel do první třídy...
Andrea Chaloupková
|
Co pro vás znamenají Vánoce po životních veletočích a zkouškách, které jste v posledních třech letech přetrpěla?
Vánoce pro mě byly vždy o rodině, o společném setkávání a trávení času. A samozřejmě o synovi. Všichni Vánoce vnímáme jinak, když máme děti. Ale teď, v rámci nemoci, si Vánoc cením o něco víc. Je to pro mě i o vzpomínání na ty, kteří tu se mnou už nemohou být a svůj boj o život prohráli. Není to o dárcích, ale o společném čase.
Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se dozvěděla svou diagnózu? Byl podzim 2017...
Do poslední chvíle jsem nevěřila, že bych mohla mít rakovinu. Byl pátek, kdy jsem si měla jet pro výsledky z biopsie. Říkala jsem si, že budu mít alespoň klidný víkend. Ale všechno bylo jinak. Když jsem seděla v čekárně, měli už pět minut po konci ordinační doby. Sestra vyšla ven, pohladila mě po tváři a pozvala mě dál. Pak přišlo oznámení: Máte zhoubný nádor. Ve čtvrtém patře je onkologie, odesíláme vás tam… Najednou přestanete vnímat vše okolo, slyšíte slovo rakovina a zastaví se vám čas. Pro mě to ale nebylo o tom, co bude se mnou, ale co bude s mým synem, kterého sama vychovávám.
Vy jste si sama našla bulku na prsu?
Chodila jsem na preventivní sono vyšetření. Asi měsíc poté jsem si našla bulku. Říkala jsem si, že to nebude nic špatného, protože za měsíc se přece nádor neudělá. Na gynekologii mi řekli, že jde o zvětšenou uzlinu. Ale pořád se to zvětšovalo. Nedalo mi to a šla jsem znovu na sono a odtud na biopsii. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mohla mít rakovinu. O to větší byl šok.
Lidé, kteří měli nějaké onkologické onemocnění, zpětně říkají, že ještě před určením diagnózy cítili, že se s nimi něco děje. Měla jste to také?
Já jsem měla určité příznaky, ale nevěděla jsem, k čemu je mám přiřadit. Ale věděla jsem, že i kdyby tohle dopadlo dobře, musím zjistit, co mi je. Byla jsem značně unavená, hodně se mi motala hlava.
Komu prvnímu jste se svěřila?
Rodičům. Muselo to být pro ně hrozné. Jako máma si nedokážu představit, že bych něco takového se svým dítětem prožívala.
Udělalo onemocnění selekci mezi vašimi přáteli?
Obrovskou. Přesně tam, kde bych to nečekala. A u lidí, o nichž jsem si myslela, že jsou to přátelé na život a na smrt. Naopak lidé, které jsem deset let neviděla, se mi do života vrátili a obrovsky mi pomáhají.
Při chemoterapiích jí oholil hlavu malý syn. „On si tu hru užíval a mě tekly slzy. Zpětně jsem byla ráda, že jsem ho do toho začlenila.“
Jak probíhala léčba?
Začalo se záchovnou operací, kdy mi byl odstraněn nádor. Pak jsem ale nečekaně dostala mrtvičku, která mi celou léčbu zkomplikovala. Silvestra jsem trávila na jednotce intenzivní péče. Svoji první dávku chemoterapie jsem dostala loni v lednu. Celkem jich bylo šestnáct. Skončila jsem s nimi v červenci téhož roku. Poté jsem nastoupila na hormonální léčbu, kterou mám doposud. Loni v létě jsem podstoupila oboustrannou mastektomii. Dále se u mě zjistila genetická zátěž BRCA (zvýšené riziko vzniku rakoviny prsu, vaječníků a dalších orgánů - pozn. red). A porucha srážlivosti krve. V důsledku toho mě bude čekat další preventivní operace vaječníků a dělohy. Do budoucna mám jít ještě na operaci srdce kvůli vrozené vadě.
Není toho málo….
Ano, to vše mi zkomplikovalo léčbu. S mojí paní docentkou jsme se dostaly do bodu, kdy jsme řešily, co mě zabije dřív. Jestli mrtvice, nebo rakovina. Celá léčba byla v těchto ohledech velmi specifická. I přes to vše jsem v oslabení po chemoterapii dostala neštovice, které mě málem zabily. Po všem tom jsem si nedokázala představit, že bych na úmrtním listu měla napsáno: umřela na neštovice. (směje se)
Co pro vás bylo v tomto období nejtěžší?
Přijmout diagnózu. Má to několik fází. Říkáte si nejprve: Proč já, co jsem udělala špatně? Pak přijde naštvání, kdy se zlobíte na celý svět. A nakonec to je zdravé naštvání, kdy nemoc přijmete a začnete bojovat. Pro mě je obrovskou motivací můj malý syn. Dalším mezníkem bylo, že jsem s ním celou dobu o své nemoci otevřeně hovořila. Nikde jsem se neschovávala. Věděl, že mám rakovinu.
Jaký byl nejsilnější moment léčby?
Když mi syn sám oholil hlavu. Oplakal už dříve, že jsem přišla ostříhaná na mikádo. Přemýšlela jsem, jak to nastavit tak, aby to bylo pro něj co nejpřijatelnější. Přišla jsem s tím, že si zahrajeme na kadeřnictví. Den po jeho pátých narozeninách, kdy už mi z chemoterapie padaly chumáče vlasů, přijela moje kamarádka se strojkem. Syn si ho vzal a hlavu mi oholil. On si tu hru užíval a mě tekly slzy. Zpětně jsem byla ráda, že jsem ho do toho začlenila a nebyl postaven před hotovou věc. Když se ho děti ptaly, proč mám holou hlavu, odpovídal jim: Protože jsem mamince oholil vlasy.
Byly okamžiky, kdy to snášel špatně?
Bylo to velmi náročné. Já jsem měla tehdy svůj byt a rodiče se u mě po chemoterapiích přes noc střídali. Po nejsilnějších chemoterapiích jsem nebyla schopna se sama zvednout z postele. Táta mě nosil v náručí. Tehdy mě Filípek asi týden neviděl. Pak jsem se přestěhovala k rodičům. Malý samozřejmě viděl, že maminka není úplně maminka. Během tří měsíců jsem zhubla patnáct kilo. Měla jsem holou hlavu, kruhy pod očima, na ruce žilní katetr. Pro něj to bylo také psychicky náročné a začal mě ignorovat.
Proč?
Také jsem zprvu nevěděla. Nakonec jsem požádala o psychologickou pomoc nadaci Mamma Help v rámci projektu Jak to říct dětem. Paní psycholožka mi řekla, že to je naprosto běžné. Děti se takto připravují na nejhorší a chtějí vztahy raději utnout. Nebylo pro něj jednoduché mě takto vidět. A nebylo to jednoduché ani pro mé rodiče. Spoustu věcí jsem tajila sama sobě. Člověk totiž dokáže být i zlý.
V jakém smyslu?
Zlý k okolí, protože máte pocit, že vás ti lidé, kteří si to neprožili a nemají nikoho takového v rodině, nemohou pochopit. Rakovina není chřipka. Když několikrát za den slyšíte: „jsou to jenom vlasy, to bude dobrý, moje sousedka to měla také...“ To si raději nacházíte pacienty, kteří to, čím si procházíte, znají. Alespoň já to vnímám tak, že každý pacient má svého průvodce nemocí.
Andrea Chaloupková, která balancovala na hraně života a smrti, získala ocenění Maminka hrdinka.
Kdo to byl ve vašem případě?
Jsou to kamarádky, které potkáváte v ordinacích, čekárnách. Mají také děti, stejné starosti, pocity, problémy a tohle vše společně sdílíte. V mém případě to byla kamarádka Monika. Ale pak vám najednou umře a zůstane tady po ní dvouleté dítě. To jsou stavy, které nedokážete přijmout. Na druhou stranu si říkáte, jaké máte obrovské štěstí, ale také otázku: Proč ona a já ne? Bolí to dodnes, i když časem se s tím nějak vyrovnáte. Další kamarádka, se kterou jsem trávila každé úterý na chemoterapiích, byla Kája. Ta mi umřela letos v létě. Bohužel smrt je kolem nás. O to víc si vážím každého dne, co tady jsem.
Vy jste o své léčbě otevřeně psala na blogu. Pomáhalo to?
Byla a je to taková forma deníčku a zároveň terapie. To, co jsem nechtěla sdílet s rodiči, jsem si zapisovala. Abych to nezadržovala v sobě. Kamarádky mi říkaly, ať s tím jdu ven, že to může řadě žen pomoci. Kontaktuje mě hodně pacientek, které si něčím takovým procházejí. Mají pocit, že se mohou svěřit. Bohužel jsou i lidé, kteří si myslí, že se tím jenom zviditelňuji a na své nemoci vydělávám. Těm lidem ale už nedochází, že já už nikdy zdravá nebudu.
Vy jste přes náročnou léčbu nelenila. Máte za sebou mnoho charitativních projektů, jichž jste patronkou nebo organizátorkou. Mimo jiné jste matkou akce #3zaživot. O co jde?
Chyběla mi ženská obdoba mužské akce Movember. Tím, že si nechají muži celý měsíc růst vousy, upozorňují na prevenci rakoviny prostaty. Pro ženy je řada projektů, ale nebylo tu nic, kde by ženy daly najevo, že bojujeme proti rakovině prsu. Nalakovala jsem si tedy jiným odstínem laku tři nehty na ruce. Jsou to právě ty prsty, kterými se dělá samovyšetření prsu. Pro mě je prioritou přenést informovanost mezi ženy. A hlavně mezi mladé ženy. My maminky to máme mnohdy tak, že myslíme hlavně na své okolí, a ne na sebe. Ale pokud není maminka zdravá, není v pohodě ani okolí. V prvé řadě bychom měli myslet hlavně na sebe a pak se soustředit na zbytek.
