Nesmělost není nemoc a dá se s ní zatočit. Máme tipy, jak na to

Dokáže napáchat paseku v lásce i v přátelství. A může zabrzdit i naši kariéru. Přesto není nesmělost tak zákeřná, za jakou ji možná považujete. Stačí o ní něco vědět, pak se s ní dá pracovat.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Možná jste i vy viděli starý francouzský film z roku 1978 Jsem nesmělý, ale léčím se. Okouzlující Pierre Richard (87) se v něm zamiluje do dokonalé ženy vamp, ale stydí se jí své city vyjevit. A tak trvá skoro hodinu a půl plnou výbuchů diváckého smíchu a veselí, než ji přiměje, aby na to raději přišla sama.

Pomoc terapeuta

Nesmělost jako taková rozhodně není nemoc. Ovšem může člověka dovést k poměrně vážným psychickým problémům. Jestliže vám na ni nic nefunguje, a přitom se kvůli ní trápíte, měli byste se svěřit do rukou odborníka. Ten vás totiž dokáže vést a zajistit úlevu alespoň v některých oblastech. Jako třeba:

• ovládnout nepříjemné fyzické projevy nesmělosti, které prožíváte, jako je pocení a třes rukou
• spolehlivě odhalit příčiny této vaší vlastnosti
• poznat včas, kdy se nesmělost přelije do sociální úzkosti až fobie, a zakročit
• pohrát si a změnit myšlenky, které vás nabádají k tomu, abyste se lidem zcela vyhýbali
• osvětlit vám taktiky, jak se v klidu pohybovat v daných společenských situacích.

Ve filmu mohou být tyto situace skutečně komické. Ale kdo s nesmělostí bojuje v reálném životě, má často slzy na krajíčku. Stává se to i velmi aktivním, schopným a inteligentním lidem. Ti ovšem často právě kvůli zmíněné vlastnosti v práci zapadnou v šedém průměru, nedokážou navázat vztah a velice těžko si hledají přátele. A sami uznáte, že takto se dá šťastně žít jen stěží.

Dobrou zprávou pro chronické stydlíny je, že se s tím dá pracovat. Prvotním krokem je odhalit příčinu obtíží. „Bývá to strach ze selhání či zesměšnění,“ popsala pro ČTK obecnou pravdu osobní konzultantka Jana Kupková.

Ovšem je potřeba zajít i dál. Tento stav totiž není lidem normálně vrozený, takže se odněkud musí vzít. Nejčastěji tady hraje roli dětství a prostředí, z něhož člověk vyšel.

„Velmi výrazný tu je vliv rodičů. Ti často ve snaze uchránit dítě třeba před úrazem nebo trápením zveličují nebezpečí, která na něj všude čekají. A to v něm pak vyvolává vnitřní strach a snahu být neviditelné,“ rozvíjí to dále psycholožka Akilah Reynolds.

Chybou bývá také stanovování velmi přísných pravidel – toho, co ratolest smí a co rozhodně ne. Když se později dostane do uvolněnější situace, cítí se nejistá a trpí tím.

Dalším častým důvodem je také nedostatek takzvaného zrcadlení. Rodiče prostě nedávají dítěti prostor, aby skrze ně vidělo samo sebe jako dokonalého a skvělého člověka. Mají moc starostí, práce, zájmů a na toto nezbývá čas. Tím pádem si ale človíček připadá malý, nevyslyšený nebo prostě jen hodný přehlížení.

A pak je tu také četné stěhování. „Dítě je tak neustále vytahováno ze svého jakž takž utvořeného sociálního světa a je pořád všude nové. A všichni víme, že zajeté dětské party bývají velice kruté k někomu, koho neznají,“ varuje odbornice.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

S tím souvisí zažívání šikany, která malého člověka formuje na hodně dlouho, a jejích následků. Jedním z nich může být také chorobná nesmělost, které se jedinec často těžce zbavuje i v dospělosti. Svůj vliv mají také pubertální léta a tvrdá škola od spolužáků, ale i totální nezájem učitelů.

Odhalení toho, kde jste ke své nesmělosti přišli zrovna vy, je klíčové při snaze se jí zbavit. Pouhý rozhovor na toto téma – třeba zrovna s rodiči, pokud ještě můžete, anebo s partnerem, dobrým přítelem nebo i terapeutem, prokazatelně uvolňuje napětí.

Přiznejte okolí, že se prostě stydíte

„Upřímnost je totiž v otázce nesmělosti velice důležitá,“ tvrdí odbornice a vysvětluje to: „Mnoho lidí nesmělost paradoxně schovává za zdánlivě vysoké sebevědomí. Ale pak žijí pořád ve strachu, že to praskne, a tím se zase stahují do sebe.“

Sprej na ostýchavost

Vědci se už léta snaží překonat lidskou nesmělost jednodušeji než jen tréninkem a vůlí. Už několik laboratoří přišlo s nasálním sprejem, který ji dokáže zahnat. Obsahuje totiž hodně hormonu oxytocinu, který tomu napomáhá.

Začaly s tím studované hlavy ve švýcarském Curychu a navázali odborníci z mnoha dalších zemí. Většího rozšíření se ale i přes jejich propagované pokroky tato věcička zatím nedočkala. Po chvíli nadšení hovory o ní vždycky zase utichly. Asi to má nějaký zádrhel, ale třeba se ho nakonec podaří dořešit.

Podle Akilah je lepší přiznat, že máte třeba problémy navazovat nové vztahy nebo mluvit před větším množstvím lidí. „Okolí to možná naopak ocení. Navíc není nic trapnějšího, než když prezentujete, jak skvělí jste lyžaři, a pak vás někdo načapá ve chvíli, kdy z dětské louky kutálíte sudy,“ dává k dobru příklad z jiného, leč obdobného soudku.

Nepříjemné situace si doma nacvičujte

I když budete k okolí upřímní, situacím, ve kterých se nebudete cítit komfortně, se nevyhnete. Velká setkání, porady, dohady s přáteli, ale i obyčejné bujaré taškařice, kterých se slovně neúčastníte jen z obavy, aby vaše poznámky ostatní neměli za nevtipné nebo hloupé, nic z toho nezmizí.

„Mnoha lidem se osvědčila nějaká malá fyzická náhražka. V nepříjemných situacích, jako jsou proslovy nebo větší setkání, mají třeba v kapse schovanou sponku nebo minci a tu pořád otáčejí. Tím zapomenou na stres, který prožívají,“ radí odbornice.

Nejlepší je ale mít někoho, s kým budete takové situace trénovat. Partner nebo nejlepší přítelkyně s vámi mohou různé scény jako třeba zrovna porady nebo domovní schůze nacvičovat nanečisto. Někdy u toho bývá i legrace, ale hlavně se připravíte na chvíle, kdy vám nemusí být nejlíp, a pak se budete cítit silnější v kramflecích. Boj s nesmělostí totiž trvá dlouhou dobu. Ale musíte vnímat každý malý krůček a od toho se odrazit dál. Jen tak máte šanci na úspěch.