Olympijské hry…
…jsou nejstarším a nejproslulejším sportovním zápolením světa. Jako klíčové datum se uvádí většinou rok 776 př. Kr., neboť z tohoto roku se nám dochovaly výsledky. Ovšem archeologové specializovaní na starověk dokázali, že tradice těchto her konaných jednou za čtyři roky v Olympii sahá hluboko do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Protože tehdy neexistovaly nástroje pro přesné měření času, dochovalo se nám jen několik náhodných výkonů, ovšem s největší pravděpodobností značně přehnaných. Těžko lze věřit, že by řecký běžec předběhl králíka, leda by tento byl v podroušeném či chorobném stavu…
V době největšího rozkvětu se zápolilo v bězích, pětiboji, jezdeckých a vozatajských závodech. Neméně důležitou součástí her pak byly soutěže umělců - sochařů, malířů, dokonce i trubačů a heroldů. Hry měly kultovní význam a během jejich konání bylo skutečně dodržováno celosvětové příměří. V roce 391 po Kr. vydal ovšem římský císař Theodosius I. dekret, který zakazoval všechny pohanské kulty. A olympijské hry byly - žel bohu - mezi nimi…
Od doby středověku se sportovní zápolení prosazovalo jen velmi obtížně. Přesto už do 19. století vznikla řada nových sportovních odvětví jako například box, golf či kriket. V 19. století pak nastoupily svá vítězná tažení fotbal, gymnastika a tenis. Lidé se při společných hrách sdružovali a zakládali spolky a svazy. Vědci diskutovali o významu sportu pro společnost. Řecký ideál rovnoměrného zdokonalování těla i ducha opět došel uznání. Nastal ten pravý čas k obnovení olympijské myšlenky celosvětového zápolení…
Když se řekne Accolade…
…jako první se vám asi vybaví závodní série Test Drive, vedle Need for Speed asi nejslavnější závody automobilů na PC (byť poslední díly vydané již pod hlavičkou Infogrames toto slavné jméno poněkud zdiskreditovaly). Jsou tu ovšem i další hry, které byste měli brát na vědomí - vedle notoricky známých závodních The Cycles jsou to především dva souputníci, sportovní hry s tématikou letních a zimních olympijských her, Summer & Winter Games.
Jako první si probereme letní olympiádu…
…a to hned z několika důvodů. Jednak je samozřejmě S v abecedě před W (i když jen o fous), avšak především jsou letní olympijské hry starší (když nebereme v úvahu antické hry, stále
ještě mají oproti zimním 28 let navrch (1986 vs. 1924)). Summer Games nabízí osm disciplín (o sportech se v tomto případě mluvit nedá), což se může zdát jako celkem málo, nicméně zábava, kterou nám poskytnou, je opravdu dlouhá…
Máme tu několik disciplín atletických - běh na 400 m překážek (či spíše na jeden stadion, neboť časy blížící se hranici třiceti vteřin jsou přeci jen poněkud neskutečné…), kde jde především o to svého atleta pravidelným a co nejrychlejším mačkáním klávesy Enter pořádně "rozmakat" a ve správných chvílích klávesou Space přeskakovat překážky. Na podobném principu ovládání fungují i další sporty, ve skoku do výšky tak musíme nabrat rychlost, vznést se Spacem do vzduchu a ve správný okamžik jej pustit a přehoupnout se ladným pohybem přes laťku. Na podobném principu funguje skok o tyči, kde je ještě třeba vystihnout správný okamžik, kdy podlouhlé náčiní v rozběhu sklonit k zemi, jinak jej nestačíte zapíchnout a skončíte v lepším případě v nepříliš lichotivé pozici na žíněnce s laťkou sice na stojanech, avšak křížkem v záznamu pokusů (v tom horších skončíte na pohotovosti s dírou o velikosti průměru tyče v břišní oblasti). Poslední atletickou disciplínou je pak sport námi Čechy již bezmála dvanáct let velmi oblíbený (ne, hokej to opravdu není) - hádáte dobře, je to hod oštěpem. Abyste překonali rekord našeho rodáka a opravdové sportovní hvězdy, Jana Železného, budete nejen muset svého atleta rozběhnout na nejvyšší obrátky, ale i včas se napřáhnout a
vypustit oštěp ve správném úhlu, abyste zabránili nebezpečí přešlapu a ještě své náčiní vrhli co nejdále. Zatímco k osmdesáti metrům se každý po chvilce tréninku rychle dopracuje, překonat devadesátimetrovou hranici už není žádná brnkačka a pokořit sto metrů se vám jen sotva povede.
Zatím by to vypadalo na tuctovou sportovku, ostatně s těmito a mnoha dalšími disciplínami jsme se mohli setkat už ve stařičkém Track & Field z roku 1985. Další čtyři nabízené sporty vás ale přesvědčí, že tomu tak rozhodně není. No řekněte, už jste si někdy na počítači zastříleli z luku? Ano, jistě, ve spoustě fantasy her se tato základní střelná zbraň vyskytuje, a to ve velké řadě nejrůznějších mutací, ovšem počítám, že se sportovním lukem jste se ani v tom nejpropracovanějším RPG nesetkali. Zde tu možnost máte - a je to celkem zábava. Enterem nasadíte šíp a zatímco jej držíte, míříte podle zvětšeného terče v pravém horním rohu obrazovky. Simulován je samozřejmě i fakt, že se vám třese ruka, a tak se vám asi těžko povede strefit několikrát po sobě přesný střed, jenž je za deset bodů.
Dalším vynikajícím nápadem je slalom v kajaku na něčem, co zřejmě měla být divoká voda, ovšem s Vltavou pod Karlovým mostem si klidem toku nezadá. S proudy a peřejemi se tady nesetkáme, zato se záludně rozmístěnými brankami ano. Základní pohyb je ovládán šipkami, je ale potřeba počítat s jistým zpožděním způsobeným reakcí lodě na váš záběr. Není to zkrátka jako chůze, kdy si změníte zničehonic směr, kdy chcete. Je třeba počítat dopředu a někdy
musíte použít i násilnějších metod přitahování či odlamování, abyste se vešli mezi tyče. Nutno ovšem poznamenat, že oproti skutečnému slalomu je penalizace mírnější a na nižší obtížnosti tak jedno štrejchnutí či dokonce minutá branka ještě nemusí nutně znamenat neodvratnou porážku.
Už méně zábavné jsou další dva simulované sporty. Cyklistika je nudná a na výdrž náročná záležitost. Jde totiž o dráhovou verzi, kde jedete čtyři okruhy jednoduše tak, že se snažíte co nejrychleji rozjet líného sportovce na bicyklu a korigujete směr jeho jízdy v zákrutách oválného okruhu. Nic moc zábava to není, zato si ale pořádně máknete, až se budete ve třetím a čtvrtém kole snažit udržet nasazené tempo. Možná se vám to nezdá, ale zkuste si minutu co nejrychleji mačkat Enter a uvidíte… Konečně parkur je možná dobrý nápad, ovšem jinak jde jen o jakousi nudnější verzi běhu přes překážky, kde nemusíte makat, zato každý pád znamená konec hry. Je omezena maximální rychlost koně, ovšem nemyslete si, že celou trať projedete právě s ní, neboť do prudších zatáček je třeba přibrzdit a některé překážky těsně za sebou vám dají v případě přílišné rychlosti pěkně zabrat.
Hrát můžete buď v tréninkovém módu, kdy máte sice neomezený počet pokusů, ale když se vám podaří docílit neobyčejného výsledku, je to k ničemu, neboť se nezapíšete. Druhou volbou je pak turnaj, kdy soutěžíte se sedmi protivníky (mohou to být i lidé, což pořádně zhutní
atmosféru), a to ve třech stupních obtížnosti. Vyhrát na ten nejlehčí můžete už po pár hodinách hraní, ovšem pokořit World Class soupeře se vám podaří jen v případě, že vaše frekvence úhozů se blíží šicímu stroji a smysl pro přesnost si nezadá se švýcarskými hodinkami.
Zimní olympijské hry mají sice kratší tradici…
…u Accolade je ovšem plně zrovnoprávnili s letní obdobou a zpracovali je v dokonale stejném stylu. Shoduje se grafika, ozvučení, základní principy ovládání a hratelnosti, dokonce i počet disciplín zůstal na svém. Není to ale vůbec na škodu, neboť jsme tak získali namísto jedné skvělé sportovní hry pařby dvě.
Co všechno nám tedy Winter Games nabízí? Asi nejvděčnějším simulovaným sportem jsou zde skoky na lyžích. Ačkoli čeští sportovci v reálu po slavných letech, kdy patřili do světové špičky, poněkud ztratili, poutavé zpracování činí tuto disciplínu ve Winteru nejzábavnější. Takový skok na lyžích vypadá jednoduše - rozjedete se (musíte ještě poněkud nelogicky dávat pozor, abyste se udrželi uprostřed můstku, neboť chybí klasické stopy), odrazíte se buď mezerníkem do pozice lyží rovnoběžně vedle sebe, či lépe šipkou dolů do
účinnějšího "véčka", letíte, letíte, letíte a buďto spadnete a rozbijete si čenich, nebo pomocí včasného stisku klávesy Enter přistanete. Skáče se na můstku K90, pro vás to znamená,
že nejlepší skoky dosáhnou hranice pětadevadesáti metrů, přistát za touto hranicí je velmi obtížné, ne-li zcela nemožné. V extrémních případech však můžete přeletět i magickou stovku.
Dále tu máme dvě disciplíny, které jsou si stylem hraní velmi podobné - saně a boby. Co se prvního týče, sjíždí se individuálně v klasickém korytu, které samozřejmě není rovnou klouzačkou, ale skládá se z řady prudších či mírnějších zatáček, do kterých si musíte patřičně najet (patřičně zde znamená ve směru odstředivé síly). Je třeba dávat pozor na tři věci - abyste se nevyklopili dovnitř koryta, což je opravdu značně ponižující způsob ukončení jízdy, abyste nepřeletěli přes okraj kamsi do krajinky za dráhou, což také není zrovna příjemný konec, a abyste udržovali co nejvyšší rychlost, což na rozdíl od předchozích není takové neštěstí, ale v celkovém zúčtování může znamenat hodně. Boby (jedná se o klasický dvojbob) jsou pak jen rychlejší a co se týče nevyžádaných výletů z dráhy nebezpečnější variací téhož, ovšem neméně zábavnou.
Vášnivé lyžaře určitě potěší dvojice disciplín, které by bylo možno zařadit do alpského lyžování - sjezd a slalom. Sjezd je ovšem záležitostí poměrně nudnou a zbytečně dlouhou - chybí zde zkrátka adrenalin a atmosféra skutečně sjezdovky. Branky jsou široké, vlastně nikde neřešíte vážnější problém, jde zkrátka o dvě promrhané minuty. To slalom už je
zajímavější. Ačkoli jsou branky rozmístěny poměrně pravidelně, můžeme se těšit na pořádnou dávku napětí. Proč? Inu - abyste dosáhli co nejlepšího času, je třeba maximálně zkrátit
projetou dráhu. To znamená projíždět branky co nejtěsněji u bližší tyče. Jenže když to přeženete, o tyčku se rozsekáte a závod pro vás končí. Když dodám, že celkem je branek dvacet…
Klasické lyžování je zde zastoupeno dvěma na výdrž náročnými disciplínami - během na lyžích a biatlonem. Zatímco běh na lyžích je opravdovou zkouškou vytrvalosti (zkuste si TŘI A PÚL minuty co nejrychleji mlátit do Enteru a ještě udržovat směr), naštěstí se na trati nacházejí i menší sjezdy, na nichž si můžete trochu odpočinout. Biatlon je potom o tom samém, jenže je trať ještě navíc přerušena čtyřmi stanovišti s terči. Takže málem vypustíte duši při minutě běhu a hned se po vás chce přesně zamířit na docela malý terčík. Pokud se vám to nepovede, dostanete trestné minuty - a běda, jak jich nasbíráte moc… Zkrátka o dobře, biatlon je jednou z nejobtížnějších disciplín a kdyby nebylo sportu následujícího, veřejně bych ho vyhlásil mučením třetího řádu.
Je tu ovšem ještě rychlobruslení. Zdánlivě jednoduchá obdoba dráhové cyklistiky ze Summeru, ovšem na ledě. A ono "ovšem na ledě" je třeba zvýraznit. Nevím proč tomu tak je, ale zatímco první dvě kola odjedete poměrně v klidu, ve třetím, závěrečném, jako by se proti vám spikli všichni ďáblové, se odstředivá síla neúměrně zvýší a projet zatáčku, aniž
byste přibrzdili a nenarazit přitom do zdi na pravé straně snad ani nejde. I proto se stane rychlobruslení vaší noční můrou.
Když porovnám Winter s letním souputníkem, vychází o něco hůře. Více nudných disciplín, kdy jde jen o neúnavné mačkání Enteru, méně krátkých zábavností. I přesto je to však vynikající hra, která si místo v klasice rozhodně zaslouží.
Summer a Winter mají společných…
…opravdu mnoho věcí. Když pomineme fakt, že jsou ze stejné garáže, musíme zmínit jejich podobnost z technologického hlediska. Obě hry využívají stejný engine, který byl ve své době bezmála revolucí a v kontextu interaktivních filmů dokazoval, že i digitalizovaná grafika může vypadat dobře. Ano, dnes nás již značně kostrbaté rozlišení 640x480 nijak neohromí, ale na druhou stranu ani neurazí. Navíc animace sportovců sice nejsou nijak bohaté, ale vypadají docela věrně. Co se ozvučení týče, původní Speakerové pípání je možno si pustit i v poněkud lepší verzi na Sound Blasteru, kde se dočkáme hudby už jen stereotypní (odpadl atribut "příšerná"…).
Ačkoli sportovní hry nejsou zrovna mou parketou, na Summer & Winter Games vzpomínám s láskou (možná proto, že jsou tak arkádové…). Geniálně jednoduché, jednoduše geniální, neskutečně zábavné. A to vůbec není málo…
