Zamorduj si svého nácka. Nový Wolfenstein je lepší, než jsme čekali

Náckobijec B.J. Blazkowicz je zpátky v plné síle. Přináší spoustu politicky nekorektního humoru, extrémního násilí a především neuvěřitelně chytlavé akce, které si bere to nejlepší ze starých klasik i moderních hitů.

Varování: Při psaní této recenze bylo usmrceno zhruba 50 psů, 4 aligátoři a přes tisíc nácků.

Pojďme rovnou k věci: Nový Wolfenstein je bomba! Tvůrcům z MachineGames se podařilo vytvořit dílo, které jako by vypadlo z doby před deseti lety. Což tentokrát míním jako lichotku, už jsem snad ani nedoufal, že si takovou hru ještě někdy zahraju. 

Nový Wolfenstein je sice plný humoru, tváří se u toho ale smrtelně vážně.

New Colossus prostě musí potěšit všechny, kterým se už ve střílečkách přejídá všudypřítomný důraz na multiplayer, otevřené světy a touhu zalíbit se všem. 

Wolfenstein na to jde přesně opačně. Nabízí příběhem svázanou koridorovou kampaň, která se vysmívá jakékoli politické korektnosti. Je to ryzí zástupce žánru, na který se v posledních letech nabalily mraky balastu. 

Ano, stříleček dnes vychází spousty. Jenže ty válečné jsou jen shlukem za sebe naházených epických scén, onlinovky jako Destiny pak působí jako nekonečný mlýnek na maso, v němž jedinou motivaci pro další hraní zůstává snaha být lepší než všichni ostatní. Wolfenstein kromě samotného střílení nabízí i skvělý příběh, který vám dá jasný pocit, že víte kým jste, kde jste a co a proč tam vůbec děláte.

Kdyby…

Takhle ryzí akční hru bez zbytečných serepetiček okolo už jsme tu neměli pěkně dlouho.

New Colossus dějově přímo navazuje na předchozí The New Order z roku 2014. Pokud jste ho nehráli, nijak výrazně vás to nelimituje, ale stejně bych doporučoval to napravit. Je to stále skvělá hra, k mání je za pár babek a zdejší hrdinové se vám alespoň ještě lépe dostanou pod kůži. 

Příběh pracuje s jednoduchou premisou. Německo vyhrálo druhou světovou válku a díky atomové bombě svržené na New York kapitulovaly i Spojené státy. Nyní, v roce 1961, je Amerika pod nadvládnou nacistů proti kterým aktivně bojují už jen malé skupiny vzbouřenců . Hlavní hrdina B.J. Blazkowicz je jedné takové skupiny členem a jeho cílem je samozřejmě vypráskat okupanty zpátky za moře.

Největší silou nového Wolfensteina je způsob, jakým dokáže umně kombinovat vážně pojatý příběh s nadsázkou a parodií. Celé hnutí odporu, mající základnu na ukradené německé ponorce, se skládá z bizarních postaviček, do extrému přivedených stereotypů á la geniální vědec nebo zkouřený černoch, kteří mezi misemi ředí vážnou atmosféru svými vtípky. Na jednu stranu tu máme vypjaté scény lidského utrpení, všudypřítomný rasismus a vyděšenou těhotnou manželku, na druhou fekální záchodové scény, parodii německých pornofilmů a až tarantinovsky vybroušené dialogy.

Zastřel si svého nácka

Tahle kombinace vážného a nevážného funguje až překvapivě skvěle. Kdo chce hru vnímat jako krvavou grotesku, dostane spoustu materiálu. Zároveň se ale hra nijak nepitvoří a ve vypjatých scénách se bere smrtelně vážně. Není těžké odhalit náznaky, odkazující na současnou vyhrocenou politickou situaci v Americe a pokřivenost lidské povahy obecně. Wolfenstein navíc nic neskrývá a tak se tu vesele hajluje, nadává menšinám a hákové kříže visí na každém rohu.

Leslie Lee III (Twitter)@leslieleeiii

29.října 2017 v 03:05, příspěvek archivován: 30.října 2017 v 19:00

Proud moment for @ClaraJeffery and @MotherJones in #Wolfenstein2 https://t.co/i3DWHMeLpc

odpovědětretweetoblíbit

Poprvé v sérii tu máme možnost nahlédnout do Blazkowiczova dětství, které mělo k ideálu hodně daleko. Jestli jste četli Preachera máte asi hrubou představu. A mimochodem Frau Engel je jedním z nejlepších záporáků herní historie a překonává dokonce i samotného Hitlera, který se tu na pár minut objeví. 

Nutno říct, že hra příběhovými předěly rozhodě nešetří a pokud vás zajímá jen samotná akce, raději si znovu zahrajte loňský Doom. Byť spolu mají obě hry mnoho společného (v první řade třeba engine), jsou i hodně odlišné.

Násilí jako zábava

Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.

Zatímco popisem příběhu hry jsem zabral spoustu prostoru, u hratelnosti to bude mnohem jednodušší. Prostě jdete dopředu a střílíte nácky, toť vše. Což je ale přesně to, co od Wolfensteina všichni chceme, nebo snad ne? Akce není nijak zvlášť objevná, ale co jí chybí na originalitě, dohání efektností. Už dlouho jsem neměl ze střelby ve hře tak dobrý pocit jako tady a mé pečlivě skrývané násilné já si užívalo každou vystřelenou kulku, co našla svůj cíl. 

Krev ze zasažených nepřátel se rozstřikuje po zdech, oddělené končetiny se kupí na hromady a pokud se vám podaří nacistu zapálit, působivě plápolá. Většina hry se odehrává v průmyslových lokalitách, které nabízejí dostatek úzkých koridorů, kde se nepřátelé vzájemně pletou pod nohy. V takových chvílích je nejlepší popadnout do jedné ruky rychlopalnou brokovnici, do druhé kulomet (oproti prvnímu dílu jde nyní zbraně kombinovat) a rozpoutat krvavá jatka, na jejichž popis by nestačil ani Kulhánek.

Umělá inteligence moc důvtipu nepobrala, ale tak nějak předpokládám, že je to schválně. Kdyby se náckové schovávali a vzájemně kryli, už by to nebyl Wolfenstein. Ony bohatě stačí z minula známé „plížící“ pasáže, v nichž musíte potichu likvidovat velící důstojníky, než si zavolají posily. 

Ok, humor tu není zrovna oduševnělý, ale pobaví spolehlivě.

Přiznám se, že mi nějaký ten spuštěný alarm žíly netrhal, a tak jsem se často o plížení ani nepokoušel. A hra mě za to nijak nepenalizovala, za což jsem jí opravdu vděčný. Hrál jsem na pátou obtížnost ze šesti (Call me Terror-Billy) a až na jednu přehnanou scénu přibližně zprostředka kampaně jsem ani nemusel využívat možnosti manuálního uložení a jen se spoléhal na automatické checkpointy. Lékárniček a brnění je totiž všude dostatek.

Samozřejmě jsem umíral a v některých pasážích jsem umíral opravdu hodně, ale díky extrémně rychlému loadingu nevznikaly mezi porcováním nácků dlouhé prostoje. Nuda nebo frustrace se nedostavily ani při desátém opakování stejného úseku.

Zrůdná krása

Po grafické stránce je nový Wolfenstein úplná špička.

Hra je perfektně optimalizovaná a na šestigigové GeForce 1060 létala ve FullHD na vysoké detaily bez škobrtnutí na 60 FPS. A pokoukání to bylo opravdu pěkné. Všechny venkovní lokace jsou na jedničku, utajené základny, opuštěná metra a další klasické interiéry sice také nevypadají špatně, ale příliš prostoru pro kochání nenabízejí. Daleko horší je to však z chybami a bugy. Nad těmi grafickými bych ještě mávnul rukou, že se nepřátelé občas zaseknou, už zamrzí více, ale nejsem speedrunner abych dokázal ocenit, že mohu často procházet (či spíše propadávat) texturami. Nepochybuju však o tom, že se do pár dnů vše opraví. Ostatně už druhý den po vydání vyšel první rychlý patch, který doplnila možnost típat screenshoty. Proto mimochodem v recenzi najdete jen ty z druhé poloviny hry.

Jednou nestačí

Kdyby vám čirou náhodou hra připadala krátká, můžete si zahrát i původního Wolfensteina 3D z roku 1992.

Pokud to z výše uvedeného není dostatečně patrné, tak jsem vyloženě nadšen. Čekal jsem hodně a dostal jsem ještě víc. Po celých cca 15 hodin jsem se královsky bavil a to jsem nijak extra nepátral po sběratelských předmětech a vylepšeních, kterými je hra prošpikovaná. To si schovávám až na druhý průchod, který je navzdory přísné linearitě významně odlišný. 

Stejně jako v případě minulého dílu si totiž v samotném úvodu můžete vybrat, kterého ze svých dvou přátel zachráníte a kterého necháte zemřít. Byť volby charismatického Ferguse nelituji, jsem zvědavý kolik nových vtípků přinese, až si příště vyberu Wyatta. Ono těch možností, které podporují opakované hraní je tu více. Ať už je to výběr jedné ze tří speciálních schopností, vylepšování postavy a zbraní na základě stylu hry či třeba speciální nepovinné mise, ve kterých můžete celé hodiny likvidovat nacistické pohlaváry, aniž byste se museli věnovat hlavní příběhové linii.

Wolfenstein je extrémně zábavná hra, která prostě musí bavit každého, komu není představa střílení virtuálních nácků vyloženě proti srsti. Já mám o hře roku už jasno!