Steel Horizon – zkorodovaný obzor

Bylo nás tam roku onoho dvanáct vlků, dvanáct lodníků, johoho johoho. Odkud střízliví prchají, my jdeme do toho.

Steel Horizon | foto: pro iDNES.cz

Málo námětů se zdá být vhodnější ke zpracování ve formě komplexní strategie než moderní námořní bitvy. Respektive námořní bitvy do poslední třetiny dvacátého století, protože žhavá elektronicko-raketová současnost už vypadá nejen na moři odpudivě abstraktně. Za druhé světové války se sice již prosazoval radar, ale pořád hrál zásadní roli zrakový kontakt, což vytvořilo známou podobu obří bitevní lodě s vysokou věží, z jejíhož vrcholu pozorovatelé řídí dělostřelbu. A že to byla nějaká palba. Granáty absurdních rozměrů překonávaly vzdálenost desítek kilometrů, nepřesnost byla vysoká, ale když se někdo náhodou trefil, stálo to za to. K námořním bitvám tudíž patřívala pomalost, majestátnost a velkolepá tragika: monstra měla tisícičlenné posádky a linka 112 moc nefungovala. Plus samozřejmě hrála prim vrcholná taktika, zvlášť poté, co se projevil význam mateřských letadlových lodí: dostat letadla ze stísněného podpalubí na vratkou palubu, do vzduchu a zase bezpečně zpátky a přitom střídat útočné vlny, plus plnit stroje palivem a municí byl úkol pro autisty Rainmanova typu, protože, prosím pěkně: vše se odehrávalo bez počítačů! Bohužel z nepochopitelného důvodu tyto typické prvky klasických námořních bitev nenacházejí u tvůrců tématických konzolových her patřičnou odezvu. Jak jinak si vysvětlit, že když už se s bojem na moři setkáme, jedná se zpravidla o prostoduchou arkádu, která má s realitou společného méně než hra „Lodě“ na čtverečkovaném papíře? Ale dosti lamentování a pojďme se podívat na novou námořní strategii – tentokrát do kapsy.

Rychlost soubojů je taková, že na ukazatelích běhá cosi na způsob barevné hudby, známé z diskoték 80. let.

Úvodní animace vypadá docela slibně, byť už zde zarazí, že historické ponorky pálí torpéda tempem, jakým ani James Bond nestřídá partnerky. Následuje tutoriál, který zaslouží pochvalu za svou srozumitelnost, ale současně hráči nalije do očí slané mořské vody: grafika je hrozná. Kdo si při sledování intra něco namlouval, vystřízliví jako po ráně devítiocasou kočkou. Grafická stránka má totiž dvě základní podoby - a obě prachbídné. Tou první jsou klasické „čtverečky“, tedy shora viděná mapa bojiště, po níž posouváme svá plavidla po čtvercových polích. Je sice celkem vtipné, že se po herním plánu potulují mraky, které se snaží navodit pocit, že se díváme na moře z pozorovacího letounu, ale nápad je nedotažený: nezobrazují se totiž jednotlivé lodě, nýbrž jejich skupiny a to formou jediné schématické barevné siluetky, viděné z boku, pro celou skupinu. Bez ohledu na to, zda jde o uskupení ponorek nebo křižníků, vidíme prostě jednu a tutéž LOĎ. Totéž platí, pokud využijeme pochybných služeb jednostupňového zoomu – pak vidíme tuto jedinou abstraktní LOĎ pro změnu shora. Jako třešnička na dortu zmizí při tomto „přiblížení“ jakákoli orientace v mapě, takže se ještě rádi rychle vracíme nad mraky. To už by možná bylo bývalo veselejší zobrazit tuto fázi jako klasický stolní válečný model, po němž by dámská ručka v erární manžetě posunovala jednotky hrabičkami.

Druhou základní polohou grafiky je pak vlastní semi-realtimový boj, jenž přes primitivní 3D zobrazení svou vizuální nekvalitou fázi strategického pohybu po mapě ještě dalece předčí. Tak zaprvé: modely lodí a jejich pohyb jsou slabé jako čaj bez rumu. Zadruhé: moře je ubohé jako námořník vyhozený pro stáří. Zatřetí: zásahy jsou suché jako suchý dok. Začtvrté: potopení plavidla je jednoduše grafická hrůza. Historický PlayStation by to zvládnul lépe. A to úplně nejhorší na konec: boj dvou mocných flotil trvá přesně šedesát vteřin! To není rychlé, to je tak bleskové, že když se v přístavní krčmě chlapi poperou, jedno zda nožem anebo sekerou, nejsou spolu hotovi dřív, než tyto plovoucí třinecké železárny s brzdnou dráhou několika námořních mil. Oceloví obři kolem sebe sviští na způsob autíček na Matějské pouti, zběsile bouchají na všechny strany na způsob silvestrovského sídliště a konečně s úlevou mizí pod hladinou na způsob splasklého hemeroidu.

Lodě ovšem neovládáte přímo, nýbrž pomocí jednoduchých povelů. Například můžete jednotlivým plavidlům zadat, na který nepřátelský koráb mají zaměřit palbu. Některým lodím se rovněž postupně nabíjí speciální bojová vychytávka, takže s přestávkami můžete třeba učinit palbu „soustředěnou“, „přesnou“, „rychlou“, metnout jakousi prapodivnou leč účinnou výbušninu ve tvaru hrací kostky, z letadlové lodě vystartuje „letecké eso“ a tak dále. Jen tak mimochodem, stroj amerického leteckého esa vidíte vždy na několik okamžiků v detailu shora: jde o stříbrný letoun s širokými červenými pruhy na křídlech a vodorovných ocasních plochách, což vnuká otázku, zda náhodou pro Spojence nehází bomby Japonec. Můžete měnit kurs, a tak uhýbat torpédům, případně se vůbec snažit vzít kýl na ramena – vše se ovšem odehrává přes povely a mapy, ne že budete analogem otáčet kormidlem.

K ovládnutí přístavu potřebujete malý výsadkový člun – stačí jeden.

Na spodní „liště“ vidíte, co se s vašimi, jakož i se soupeřovými plavidly děje, přičemž momentální stav každé lodě i to, že zrovna zasahuje soupeřovu loď a je sama zasahována, se znázorňuje blikáním a barevnými změnami její ikonky. Rychlost soubojů je však taková, že na ukazatelích běhá cosi na způsob barevné hudby, známé z diskoték 80. let – bez přehánění. Stačíte zadat sotva pár povelů, které se kromě speciálních útoků prakticky neprojeví, a je konec - ostatně netřeba se ničeho obávat, vaše posádky mají vlastní rozum a vystačí si bez vás. Statistika následně ukáže, co jste potopili a co nepřítel potopil vám, a můžete se opět věnovat kontrastně vláčné fázi taktického přesunu.

Dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum

Byla řeč o tom, že se posádky bitevních kolosů WWII musely obejít bez počítačů v dnešním slova smyslu. Přesto k tomu, aby došlo k úspěšnému zásahu lodě, řítící se rychlostí desítek uzlů desítky kilometrů daleko, bylo nutné provést řadu složitých výpočtů a to co nejrychleji. Proto se počítací stroje používaly - elektromechanické. Základem bylo ručně změřit přesnou vzdálenost od protivníka, plus určit rychlost a směr jeho pohybu. To se dělo s pomocí optických dálkoměrů, z jejichž paralelních měření se počítaly průměry. Granát ovšem letěl onu vzdálenost až desítky vteřin, takže dalším nutným krokem byl co nejpřesnější odhad polohy nepřítele v okamžiku dopadu granátu. Bylo nutné vzít v potaz to, že se střílející loď houpe na vlnách. Bylo třeba neustále měřit barometrický tlak a teplotu, protože obě veličiny ovlivňovaly explozívnost korditové náplně, která vyháněla projektil z hlavně, a tím i rychlost, jíž se granát pohyboval. Při optimální frekvenci jedné salvy za deset vteřin bylo nezbytné uvažovat i zahřívání děla, které opět ovlivňovalo, jak projektil opustí hlaveň. Bylo nutné sledovat směr a sílu větru, jenž měl vliv na jeho následný let. Bylo třeba myslet na individuální zvláštnosti a „povahu“ každého děla. Konečně vlastní dopad střelby posuzovali u dalekohledů pozorovatelé ve věžích a nezávisle hlásili „zásah“, případně „krátká“, „rozptýlená“ nebo „dlouhá“. Podle převládajícího názoru se pak opravoval sklon hlavní, ne ovšem jen tak od oka, ale podle přesného „žebříčku“. A výsledek? Jak pravil britský admirál Tovey, znechucený nepřesnou palbou na bitevní loď Bismarck: „Spíše bych Bismarcka zasáhl, kdybych po něm hodil svůj dalekohled.“

Jedno je tedy jasné: o boji tato hra není. O čem tedy potom ale je? Světe, div se: o prostém řízení zdrojů, o válečném managementu. Základem je obsadit přístav a přestavět ho na loděnici. Nato si necháte postavit ta plavidla, která potřebujete, sestavíte z nich optimální skupinu o nejvýše osmi lodích a s nejvýše osmi takovými skupinami se pak potulujete po mapě, obsazujete další přístavy, likvidujete nebo naopak kladete minová pole a když narazíte na protivníka, necháte kluky, aby si minutku zabojovali. Když s jednotlivými svými skupinami připlujete na dotyk, lze je velmi snadno libovolně promíchávat, což je maximálně užitečné a zaslouží to pochvalu. V průběhu hry pak postupně objevujete bizarní pravidla, jimiž titul oplývá. Například k ovládnutí přístavu potřebujete malý výsadkový člun – stačí jeden, ale samozřejmě čím víc jich nasadíte, tím je místo rychleji vaše. Jinak můžete trčet v přístavu s osmi bitevními loděmi celý týden a ne a nevzdá se. Obdobně u dalších speciálních plavidel – stačí jedna minolovka, jedna opravárenská loď a podobně, ale zapomínat na ně při sestavování skupiny se nevyplácí.

Čtverečková mapa je pochopitelně jako obvykle zamořena válečnou mlhou, již různé druhy plavidel rozhánějí s různou efektivitou - známé a stokrát omleté mechanismy čtverečkových orgií si na žádnou inovaci nehrají. Na všechno jsou potřeba peníze, které se ale generují velmi příjemným tempem. A jednou za level lze vylepšit vlajkovou loď investicemi vybojovaných zkušenostních bodů. Á propos, vlajková loď. Na tu si dávejte pozor, protože jejím potopením ztrácíte celý level, bez ohledu na nadvládu, kterou zrovna na mapě máte. A tady se ukázala jedna zvláštní věc: tento skřípání zubů způsobující kiks se mi totiž povedl hned několikrát, pokaždé v situaci, kdy nebylo o vítězství v levelu pochyb. Následně jsem si uvědomil, že jsem zcela zapomněl ukládat pozice, což lze mimochodem provést kdykoli, a to mě obdařilo poznáním, že se vlastně – BAVÍM!

Ano, věřte nebo ne: hra, kterou svět zatracuje hodnoceními mezi 30 a 45%, se mi postupně stala návykovou. Zvykl jsem si na podivnou logiku, kdy se skupinka malých torpédových člunů jeví jako drtivá úderná síla, adaptoval jsem se na mizernou umělou inteligenci soupeře, který je schopen po vzoru Al Kájdy s výsadkovým člunem zaútočit na letadlovou loď – a sám jsem to ostatně odkoukal, protože se kvůli početnímu limitu občas potřebujete některého vlastního plavidla ZBAVIT a jinak se to zařídit nedá. A začal jsem si připadat jako admirál. Hra je velice snadná a odpustí vám kdeco – a současně je značně čas konzumující, protože přesuny plavidel jsou pravým opakem bojů, tedy mimořádně zdlouhavé. Hodina na jednu misi není žádný mimořádný čas. Vzhledem k tomu, že jich je dohromady na dvě desítky, slepených statickými obrázky s textovým „příběhem“, hned tak na ocelový obzor nedorazíte. Komu by ani to nestačilo, může si dát nášup dalšími jedenadvaceti bitvami volně přístupnými mimo kampaň, nebo si střihnout multiplayer s náhodným soupeřem. Zapomeňte přitom na to, že byste mohli do multiplayerové bitky vyrazit s vaším vytuněným korábem – dostanete přidělený erární, což potápí další naději na zábavu pro širší publikum.

Celkově tedy nad novým počinem pod rozporuplnými vydavatelskými křídly Konami stojím v jistých rozpacích. Neptun zůstává hluchý k mému letitému toužebnému přání dočkat se námořní verze nezapomenutelného Ring of Red, což je hra, jejíž styl by bojům plovoucích ocelových obrů sednul jako ulitý. Na druhou stranu Steel Horizon NENÍ katastrofa. Ano, je to jednooký mezi slepými a vyžaduje velkou míru představivosti a tolerance, ale na konzolovém trhu obsahuje potenciál srdečné zábavy pro toho, kdo si slepil kanagonem Tirpitze a nejsou mu cizí knížky M. Hubáčka. Že lepení nacistických lodí smrdí? No tak ne Tirpitze, ale Potěmkina, ok?