Silent Hunter 4

Ponorkové simulace tu vážně nemáme každý den. O to více potěší, že si tento poslední mohykán drží výbornou kvalitu - a opět přesvědčuje, že i hluboko pod hladinou si užijete zábavy a napětí.

Někde tam nahoře musí být. Vojenské transportní lodě, které už hodiny naháníme. Vypadají sice jako projížďkové parníky, ale doba, kdy se člověk mohl obdivovat krásám Pacifiku je už dávno pryč. Píšeme totiž rok 1942, a to jediné, co brázdí hladiny tohohle pekelného oceánu, jsou válečné lodě. A naše ponorka, samozřejmě – USS Guardfish. Nu dobrá, hrajeme nový Silent Hunter od Ubisoftu, ale simulace je to tak skutečná, že místy zapomínáme na to, že civíme doma do monitoru, a ne v uzoučkém smradlavém prostoru do periskopu. Takže potichu prosím, zrovna lovíme.

Podle radaru jsme sotva sto metrů od jednoho z japonských křižníků. Ale nevidíme nic – je noc a do ní se navíc protrhla mračna.

Naše ponorka se plíží padesát metrů pod hladinou, přičemž jediným vodítkem nám je hydrofon, ukazující pomocí černých a modrých linek k dvěma transportérům a čtyřem bitevním plavidlům. Tenhle malý konvoj jsme objevili k večeru šestého dne od chvíle, co jsme na moři. Od té doby na něj máme políčeno. To už je nějakých šest hodin, díky zrychlení času třicet minut. Pravda, Silent Hunter 4 není pro netrpělivé. Naše trpělivost by ještě chvíli vydržela, ale kyslík a baterie Guardfishe jsou bezmála vyčerpány. Podíl oxidu uhličitého na palubě se povážlivě zvýšil, mužům klesá výkonnost, stejně to jsou flákači od přírody. Změna tří „pracovních stupňů“ posádky se mění automaticky, nemusíme se starat o každého muže. Ale proti udušení stejnak neexistuje žádná disciplína. Musíme na hladinu. Volíme riziko (možnost volného ukládání ho činí přeci jen přijatelnějším) a vynořujeme se.

Podle radaru jsme sotva sto metrů od jednoho z japonských křižníků. Ale nevidíme nic – je noc a do ní se navíc protrhla mračna. Silent Hunter 4 skvěle simuluje jak chování moře, tak počasí. Někdy se sluneční paprsky lesknou v nádherných efektech na klidné mořské hladině, jindy, jako právě teď, by ani psa nevyhnal. Podle kurzu a rychlosti nepřítele bychom sice poměrně přesně mohli vyslat pár torpéd, ale bez vizuálního kontaktu stále zůstává riziko neúspěchu. To tentokrát nepodstoupíme – a čekáme. Několik minut zůstáváme na hladině, když v tom se na nedalekém obzoru konečně vynoří křižník. Naneštěstí nás také zaměřil. Baterie ani kyslík ještě nejsou zdaleka doplněny, ale pokud bychom zůstali „venku“, byl by s námi hodně krátký proces. Alarm. Rychle pod vodu.

Sotva jsme zmizeli, začal kapitán nepřátelské lodi vysílat sonarové „pingy“. Jakmile se dostal přes nás, začínáme se speciálním manévrem s cílem dostat se do tzv. kýlové vody křižníku – zde je sonar kvůli vlastním motorovým ruchům hluchý. Zvuky pohonných jednotek jsou ve hře zpracovány tak precizně, že zkušení kapitáni ponorek podle nich mohou poznat, s jakouže lodí se to dostávají do kontaktu. Ale zkušení kapitáni křižníků zase vědí, co to je kýlová voda, a že jim tam sonar příliš nepomůže. Náš protivník to bohužel ví také a vypouští na nás několik vodních bomb. Přitom se na obrazovce objevuje jakési video okénko, jež nám ukazuje, jak si to nálože štrádují naším směrem. Výbuchu se ale vyhnout nelze. Celá ponorka se chvíli třese, kymáci a několika, naštěstí malými, otvory proniká voda. Na tvářích mužů úsměvy rozhodně nehledáme. Nezbývá než začít dělat mrtvé brouky a ponořit se hodně hluboko do té nejstudenější vody, kde se můžeme schovat. Manévr naštěstí vyšel, japonský křižník se obrací.

Havajská základna v kampani slouží jako jeden z domovských přístavů. Odtud budete vysílání na náhodně generované mise.

Proto, abychom konvoj znovu našli, propočítáváme s pomocí několika serepetiček jeho pravděpodobný kurz. Hra je v tomto hodně uživatelsky přítulná a záhy tak máme aspoň přibližnou pozici nepřítele. Jak se o pár hodin později (ve hře pár desítek minut) ukáže, trefili jsme do černého. Tentokrát vidíme dobře, počasí je pěkné a lodě o nás nic neví, navíc poslušně drží přesný kurz. Ze slušné dálky se rozhodujeme vystřelit dvě torpéda. Stačí zaměřit část lodi – a posádka se postará o zbytek. Střelám chvíli trvá, než se dostanou k cíli, přepínáme se tedy do venkovní kamery, abychom se pokochali grafickou nádherou i výsledkem. První torpédo našlo svůj cíl, následuje obří vodní fontána, krátce nato exploze a loď je v plamenech. Druhé torpédo se postaralo o pěknou díru v trupu dalšího transportéru. Ten se začal potápět, což trvá až příliš dlouho. Poděkujme zrychlení času a pokochejme se úspěšným splněním mise.

VIDEO

K ovládání bychom mohli mít menší výhrady. Po nahrání pozice jsou motory automaticky vypnuté, detailně vymodelované interiéry ponorky navíc nejsou plně funkční. Například v manuálu popsané ovládací prvky sonarové stanice úplně chybí. Sice to zase až tak nevadí, protože dostatek informací dostáváte od posádky, ale když už tu je, mohla by v zájmu atmosféry pracovat. A nejpozději při třetím výjezdu z Pearl Harboru vás bude štvát, že se sami musíte postarat o manévrování skrz kanály. Havajská základna v kampani slouží jako jeden z domovských přístavů. Odtud budete vysílání na náhodně generované mise. Někdy jde o patroly, jindy o špionáž, pak zase třeba o destrukci daných cílů. Jejich plněním získáváme slávu, kterou je možné investovat do vylepšování USS Guardfish, případně přikupovat štráfky posádce, čímž se zvyšuje efektivita a rychlost její práce.

Vedle kampaně nabízí Silent Hunter 4 ještě jedenáct zvláštních úkolů a pět speciálních misí, které jsou opravdovými „highlights“ hry. Tak se například plížíte skrz zátoky ostrova Honshu, přičemž bombardéry vás rozhodně nešetří – a musíte se dostat až do přístavu Kure, kde je zapotřebí torpédovat největší bitevní křižník v dějinách Yamato.

Klady a zápory

Precizně zpracované
Napínavé číhání

Nedodělky v ovládání
Pro někoho může být zdlouhavé

899 Kč
České titulky

V multiplayeru je vše o poznání pomalejší, jelikož zde není možnost urychlení času. Zážitek je ale ještě napínavější – a trpělivým povahám to rozhodně vadit nebude. Zajímavé je jak kooperativní hraní s až sedmi dalšími, živými hráči komandovanými ponorkami, tak kompetitivní mód, v němž proti sobě nastoupí americké ponorky proti japonským křižníkům. Ty ale ovládáte nepřímo, takže pocit z vlastního dirigování tu chybí, ale i tak jde o velmi příjemné zpestření.

V multiplayeru je vše o poznání pomalejší, jelikož zde není možnost urychlení času. Zážitek je ale ještě napínavější – a trpělivým povahám to rozhodně vadit nebude.

Jak už jsme několikrát naznačili, Silent Hunter 4 vypadá prostě báječně. Pochopitelně k tomu potřebujete výkonnou sestavu, nějak abnormálně však hra žravá rozhodně není. Chtě nechtě tak musíme konstatovat, že kdyby takto vypadal každý simulátor, možná by tento žánr nemusel zmírat na úbytě. Jistě, stále to není hra pro každého, a akční povahy začnou po půlhodině zdánlivého nicnedělání nadávat, ale osvícení vědí, že i čekání může být nervydrásající.