POZN.: Text recenze anglické verze hry byl původně publikován 12.11.2002
Cena za krádež okultních předmětů je příliš vysoká. Nevykoupí vás z ní ani vlastní smrt...
| Jak vypadá obal hry? |
 |
Mrzne. Je čtvrtek 7. listopadu 5 hodin ráno. Před pár vteřinami mi před očima proběhly závěrečné titulky hry Post Mortem a já ospale koukám přes sklo okna na ve tmě se matně rýsující obrys teploměru. –3 st. Celsia? Holt, zima už je zase tady. Přiznám se, že nemám rád tohle chladné období, během nějž můžu chytnout rýmu na každém kroku, a příležitost vytáhnout sadu kapesníků ze skříně dostanu už dnes, neb mě v tomhle mrazu vyzývá na souboj neporytá zahrádka. Na druhou stranu však s sebou první mrazíky přinášejí také dobu, která je pro hraní her jako stvořená. Stmívá se už kolem páté odpoledne, ven by v tuhle hodinu ani psa nevyhnal a před námi stojí klasická otázka: co s načatým večerem? Pokud máte tolerantní partnerku či manželku, která vás nenutí den co den chodit na večeře nebo na jiné „společenské“ akce, můžete s chutí zasednout k počítači a zahrát si dobrou hru. Nejlépe nějakou temnou atmosférickou adventuru… jakou je třeba dnes recenzovaný Post Mortem od francouzsko-kanadské společnosti Microids. Ta se nám před necelým půlrokem prezentovala přímo famózní výpravnou Syberií a způsobila tak, že jsme se na její další připravované dítko začali dívat zcela odlišným pohledem. Ze hry, která ještě letos na jaře nikoho nezajímala, se stal ze dne na den potenciální hit a řada adventuristů netrpělivě čekala, zdali se mu podaří k opěvované Syberii alespoň přiblížit. My už odpověď na tuto otázku známe. Za pár okamžiků se ji dozvíte i vy.
V prvé řadě je však nutno podotknout, že v podstatě jedinou věcí, kterou má Post Mortem se Syberií společnou, je logo společnosti Microids na obalu krabice. Každou hru vytvořila jiná skupinka vývojářů, každá běží na jiném enginu a především každá spadá do jiné žánrové kategorie. Ne, nebojte se – i Post Mortem je samozřejmě neakční myší ovládaná adventura, ale narozdíl od romanticko-dobrodružné Syberie se jedná o klasický NOIR, nebo chcete-li temný thriller, propletený prvky okultismu a hororu. Podobných her v současnosti nevzniká mnoho a možná právě z toho důvodu se mi během hraní draly na mysl vzpomínky na ty nejlepší kousky a vytvářely tak pocity déja-vu.
Asi nejvíce je Post Mortem podobný skvělému DiscWorld Noiru (1999) a to hned od svého počátku. Samozřejmě s výjimkou místa a doby „činu“, neboť narozdíl od zatuchlého fantasy Ankh-Morporku se ocitneme v reálné Paříži dvacátých let minulého století. Dále už se však shody hledají poměrně lehce. Hlavní postavou je tradičně soukromý detektiv, či spíše bývalý soukromý detektiv. Gus MacPherson kdysi pracoval pro policii ve Státech, ale z blíže neurčeného důvodu se rozhodl v ještě poměrně mladém věku pověsit řemeslo na hřebík, odstěhovat se do Paříže a věnovat se své největší zálibě – malířství. 
Detektivní minulosti se ale tak snadno zbavit nelze, což mu dokáže mladá, bezradná, ve tváři poněkud pobledlá (ale o to víc sexy) černovláska jménem Sophia Blake. Její sestra Ruby a švagr Regis Whyteovi byli brutálně zavražděni v pokoji hotelu Orphée a policie je jako vždy neschopná najít jediný důkaz; dokonce jí nepřipadá zvláštní ani rituální způsob vraždy, kdy byla oběma obětem setnuta hlava a vložena do jejich klínů. Co naplat. Gus může ucukávat a vymlouvat se jak chce, ale případ nakonec vzít musí… ostatně co by pro Sophiiny hluboké černé oči a krásně plné rtíky neudělal.
Gusovo pátrání by se dalo z hlediska průběhu rozdělit na dvě části. Ta první sestává s klasického detektivního čmuchání, které může někomu připadat trošku nudnější třeba jen proto, že je obdobně jako v DiscWorld Noiru doslova přecpáno dialogy. Nějakou chvíli tedy trvá, než se hra rozjede na plné obrátky, ale buďte si jisti, že poctivá práce nakonec vždy přinese své ovoce. Proto je zapotřebí nejdříve vyslechnout všechny svědky nejen v hotelu, ale též v nedaleké restauraci či bistru, kam Whyteovi chodívali, a samozřejmě není na škodu pokusit se důkladně promyšlenou lstí vytáhnout informace také od nevstřícné policie. Nic z toho se však neobejde bez komplikací, protože Gus, coby soukromá osoba, je prakticky bez pravomocí a třeba na místo činu – do zamčeného pokoje v hotelu – se dostane jen díky své lstivosti a kontaktům z pařížského podsvětí. I přesto se bude případ brzy jevit jako jasná záležitost, neb všechny stopy směřují k jedinému podezřelému.
Jako obvykle se však jedná jen o ticho před bouří. Nalezení této podezřelé osoby totiž celé pátrání dokonale zamlží a obrátí všechna fakta vzhůru nohama. Tento zlom v událostech tvůrci vyřešili bravurně tak, že nás hráče na chvilku obsadili do role jiné postavy a umožnili nám se na případ podívat i z opačné strany. Do souvislosti s rituálními vraždami (a ujišťuji vás, že nezůstane jen u těch prvních dvou) se zamotají velice vlivní obyvatelé Paříže, pochybná sekta „Bratrstvo nejvyššího řádu růžového kříže“ a především tajemná hlava Baphometa, ďábelského boha, kterého údajně svého času uctívali templářští rytíři. To vše ovlivní i průběh Gusova pátrání. Už nebude čas ani nálada na nějaké dlouhé tlachání, naopak! Atmosféra hry prudce zhoustne, vzduch se nasytí okultismem a na povrch začne vyplouvat sedm století trvající záhada, při jejímž rozlousknutí vám v žilách ztuhne krev.
Zmínil jsem se, že je hra alespoň ve své první polovině napěchována dialogy. A na těch je v podstatě celý koncept Post Mortemu postaven. Paradoxně zde nepotkáte příliš mnoho interaktivních postav (pouze dvacet), nicméně rozhovory s nimi jsou velmi obsažné, větvené a – teď pozor – NELINEÁRNÍ! V praxi to vypadá tak, že se při setkání s jinou postavou otevře ve spodní části obrazovky poznámkový bloček s různým počtem otázek či odpovědí. 
Z nabídky celých větných celků si lze vybrat, zda být k dané postavě upřímný, nebo jí naopak lhát přímo do očí; někdy se zase vyplatí chodit delší dobu kolem horké kaše a až později vyřknout odvážný argument či prosbu o pomoc. No a podle toho, jak se Gus zachová a jaký udělá dojem, mu buď postavy prozradí nové informace a v dialogovém okně přibudou další témata, a nebo ho prostě pošlou „někam“. To samozřejmě přímo ovlivňuje budoucí dění ve hře. Kupříkladu hned v úvodu hry je možno na Sophiinu prosbu o nalezení vraha z fleku kývnout, anebo se dlouze vymlouvat a ve vší slušnosti ji vyprovodit ze dveří. Jelikož ale případ přijmout musíte, je posléze nutné Sophii brnknout telefonem, smluvit si schůzku v nedaleké restauraci a dohodnout se s ní až tam. Podobně se může zkomplikovat vstup do prostoru hotelu v závislosti na tom, jak zapůsobíte na recepčního a jestli mu namluvíte, že jste novinář, policista, příbuzný obětí, či přiznáte barvu a představíte se jako obyčejný čmuchal. Ovšem patrně nejpodstatnější je to, jaký vztah si vybudujete s policií, respektive zdali budete inspektorovi Lebrunovi nosit všechny důkazy pěkně až pod nos, nebo si je necháte pro sebe. V závislosti na tom hra vyústí v jeden ze tří konců, z nichž dva končí šťastně a jeden… čistým průstřelem srdce.
Jenom s dialogy si pochopitelně žádná adventura nevystačí, a tak i v Post Mortemu je k dispozici inventář, v němž se za celou hru vystřídá zhruba šest desítek předmětů. Jejich používání klasickou metodou, tedy uchopením a kliknutím na jiný předmět na obrazovce, je ale spíše výjimečné. 
Jednak polovinu inventáře zaberou nejrůznější spisy, vizitky a dopisy, no a většinu z toho zbytku Gus upotřebí sám (opět během rozhovorů :o)). Naštěstí tvůrci nezapomněli na klasické logické puzzly, které rozhodně stojí za zmínku. Zajímavé je například odemykání dveří pomocí sady paklíčů, hledání skrytých nápisů na obraze pomocí svíčky a nebo skládání portrétu podezřelé osoby. Konkrétně tento posledně zmíněný puzzle se pro mě stal malou noční můrou, protože oproti ostatním spíše méně obtížným herním úkolům mi dal neskutečně zabrat. Účelem bylo sestavit na základě několika kusých informací podobiznu podezřelé osoby z deseti typů nosů, očí, uší, vlasů, knírků, brad, úst a brýlí. Než jsem přišel na tu správnou kombinaci (jistým podfukem, který vám samozřejmě neprozradím :o), málem jsem zešílel.
Ovládání je velice jednoduché a až na jednu výjimku pohodlné. Post Mortem je klasická 1st person adventura s možností otáčet se kolem sebe o 360 stupňů. Po kliknutí pravého tlačítka myši se ve spodní části obrazovky otevře inventář, který bohužel dokáže zobrazit jen 5 předmětů najednou a to je právě ona zmiňovaná výjimka. Když se totiž v druhé polovině hry v inventáři nahromadí kolem třiceti až čtyřiceti předmětů, nějaký čas zabere, než se k tomu hledanému proklikáte. Kromě standardních předmětů je v dolní liště umístěna ještě mapa Paříže, která umožňuje cestování mezi jednotlivými lokacemi, a Gusův zápisník. 
Ten obsahuje jednak klasické funkce pro načtení/uložení/ukončení hry, ovšem kromě nich se zde nachází též kompletní souhrn rozhovorů, stručné poznámky o všech postavách a Gusem komentovaný obsah sebraných listin. Bohužel ale těmto informacím chybí přehledné seřazení a ke všemu je použitý font písma špatně čitelný.
Z grafiky a celkového vizuálního zpracování mám tak trochu rozporuplné dojmy. Na jednu stranu musím vystřihnout poklonu animovaným sekvencím, z nichž některé – kupříkladu honička v pařížských ulicích – dokáží hru skvěle oživit. Uznání si bezesporu zaslouží i polygonové postavy. Ty jsou zabírány detailně během dialogů a my tak máme možnost vychutnat si jejich věrohodný vzhled, grimasy v obličeji a téměř dokonale synchronizovaný pohyb úst s mluveným slovem. Oproti tomu je ale kvalita herních lokací o třídu nižší. Hra běží na rok a půl starém enginu ze hry Road to India a zdědila po něm dva zásadní nešvary – neostrost a rozmazanost lokací a kompresi jejich grafiky, což je do očí bijící především v tmavších prostorách. Kromě toho působí lokace naprosto mrtvým dojmem. Představte si, že přijdete do bistra plného lidí, z nichž všichni vypadají jako rozpláclé 2D textury (ony jimi totiž jsou) a žádný z nich nepohne ani malíčkem. Oproti graficky perfektní Syberii je to od Microids nešťastný krok zpátky a já pevně doufám, že své další hry již na tomto enginu stavět nebudou.
Stejně tak i po zvukové stránce nemohu Post Mortem vyzvedávat do výšin, i když bych tak učinil moc rád. Na rozdíl od Syberie zde hudba hraje prakticky neustále, nicméně motivů je žalostně málo, tudíž se neustále opakují a po pár hodinách hraní už prakticky nedokáží zaujmout. O něco méně kritický budu k zvukovým efektům a anglickému dabingu, i když i ten stojí pouze ve stínu skvěle namluvené Syberie.
No a nakonec je ještě třeba zmínit rozsáhlost, která mě – přiznám se – svým způsobem příjemně překvapila. Čekal jsem, že hru dokončím během jedné noci, a ono mi to zabralo noci dvě. I to je ale pořád málo ve srovnání třeba s již několikrát zmiňovaným DiscWorld Noirem, na kterého si člověk musel vzít týdenní dovolenou. Taky z tohoto důvodu kleslo hodnocení Post Mortemu pod 80%, které by si určitě zasloužil za velice dobrou atmosféru, hratelnost a především dnes tak vzácnou nelinearitu. Nač se ale zabývat nějakými subjektivními procenty. Věřte mi, že tahle adventura stojí za hřích, obzvláště pokud jsou různé záhady, mystéria a okultismus vaše krevní skupina. Podobně kvalitní hru stejného zaměření totiž v současnosti na trhu nenajdete.
Recenze češtiny – Petr Poláček
Adventure od kanadské společnosti Microids vždy patřily k těm lepším. Na úplný vrchol však zmiňovaný tým dostala až úžasná Syberia, jejíž druhé pokračování vyjde snad koncem roku. Další neméně kvalitní adventurou z dílen Microids je Post Mortem, jehož největší devízou je temný příběh plný mystiky, okultismu a záhadných rituálních vražd. Příběh, jehož hlavním hrdinou je soukromý detektiv Gus MacPherson se odehrává v Paříží, která je svými úzkými uličkami, romantickými kavárnami a tajemnými zákoutími ideálním místem pro řádně temnou detektivku. Kromě skvělé atmosféry a dějové linie je dalším poznávacím znakem Post Mortem propracovaný systém rozhovorů. Vedení rozhovoru a jeho výsledek totiž záleží hned na několika faktorech. Systém je to vskutku propracovaný a navíc zajišťuje několik možných způsobů jak Post Mortem hrát i dokončit. Ti co však nerozumí anglicky si díky jeho přílišné složitosti a množství textu PM moc užívat nemohli. Naštěstí se společnost Cenega rozhodla Post Mortem lokalizovat, přičemž roli překladatele svěřila zkušenému Petru Ticháčkovi (BigPeter). A výsledek? Může to znít jakkoli divně a podezřele, ale překladu opravdu není co vytknout. Ač jsem se snažil jakkoli, neobjevil jsem jedinou chybu, ani v gramatice, natož pak ve větné skladbě. O kvalitě překladu, kde jsou správně interpretovány i názvy míst, osob a věcí, už není třeba hovořit vůbec. Jasně se zde projevují překladatelovy zkušenosti s překladem i adventure hrami. Jediný problém tak mohl nastat s implementací češtiny do složitého systému, který speciálně pro tuto hru společnost Microids vyvinula. Leč díky pečlivému betatestu se ani zde žádná chyba nevyskytla. Ceneze lze rovněž poděkovat, že všem postavám zůstal původní a dle mého názoru výtečný anglický dabing mnohdy se znatelným francouzským přízvukem. Celkově vzato nemám k Cz verzi Post Mortem žádné připomínky a milovníkům temných příběhů mohu tuto hru pouze doporučit.
Hodnocení lokalizace: 95 %
| Post Mortem | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
