Painkiller: Battle Out of Hell

Datadisk na jednu z nejkrvavějších a nejakčnějších stříleček tohoto roku na sebe nenechal dlouho čekat. Co k původní hře přidává nového? Nejedná se o pouhé ždímání peněz z kapes fanoušků původní hry? To se dočtete v naší recenzi...

Když někdy v dubnu tohoto roku vyšel Painkiller, byla spousta hráčů nadšena. Tato nadprůměrná akce byla doslova požehnáním pro milovníky stříleček typu Serious Sam nebo Will Rock, protože v ní nebyla primárním cílem ultrarealistická grafika, promyšlený příběh nebo spousta dialogů s neutrálními NPC, ale „pouze“ Akce s velkým A. Nutno podotknout, že i přes svou jednoduchost vládl Painkiller skvělým Pain enginem se skvělou grafikou, rag-doll efekty a realistickou fyzikou, kterou obstarával „Havoc engine“ a také originálními úrovněmi plnými těch nejrozmanitějších nepřátel, takže není divu, že si našel spoustu příznivců a byl kladně hodnocen po celém světě. Po více jak půl roce nám polské vývojářské studio servíruje čerstvě ukuchtěný datadisk s podtitulem „Battle Out of Hell“, na který se teď podrobněji podíváme.

Battle Out of Hell (dále jen BOoH) začíná přesně tam, kde skončil původní Painkiller. V úvodní animaci se dozvíte, že po porážce Lucifera se toho mnoho nezměnilo, protože jeho místo zaujal nový padouch – Alastor, který se tímto dostává na první místo ve vašem úkoláčku a sešoupl tak ten mejdan v nebi, co jste se na něj chystali. Úvodní animace je sice pěkně vyrenderovaná, ale je zbytečně dlouhá a nudná a hlavně v ní postavy při mluvení vypadají celkem divně. Když se nemluví, vypadá to pěkně, ale jak se začne krafat, uvidíte špatně animované modely obličeje, které se nemůžou ani v nejmenším rovnat orgiím, které jsme viděli například u her Doom 3 nebo Half-Life 2. Naštěstí další animaci hned tak neuvidíte.

Peklo jak má být?
V původním Painkillerovi hrál klíčovou roli design levelů a nejinak je tomu i v BOoH. Tvůrci opět nevytvořili jednu souvislou kampaň, ale soustředili se na každou úroveň zvlášť, takže ve finále tu máme celkem deset, nijak na sebe nenavazujících, levelů, jejichž design je vskutku prvotřídní a v ničem si nezadá s původní hrou. Podíváte se do sirotčince, kde „tak trošku“ straší, do velkoměsta plného zombíků, do válečného Leningradu, kde vám bude hrát dokonce ruská hymna nebo do antického kolosea. Můj favorit je úroveň číslo dvě, kde se podíváte do zábavního parku, ve kterém po několika rozehřívajících vlnách nepřátel nasednete do vagónku a projedete se po nejdelší horské dráze na světě (v pekle). Sice se nemůžete hýbat, pouze se trošku otáčet a zaměřovat všudypřítomné potvory, ale na druhou stranu budete automaticky sbírat duše a tím si zvyšovat zdraví, protože střelám od nepřátel nejde prakticky uhnout. Dobrá výzva je také to, že abyste v tomto levelu získali novou Tarokovou kartu, máte limit, kolik příšerek můžete zabít. Super.

Každá další úroveň samozřejmě skýtá úplně novou sadu nepřátel. Zatímco v sirotčinci budou vašimi protivníky malé holčičky, které vám explodují pod nosem nebo duchové, ve velkoměstě to budou hromady zombíků a velcí mechaničtí pavouci a v zábavním parku třeba šílení klaunové. A to jsem nevyjmenoval ani zlomek všech potvor. Fantazie tvůrců mají hranice skutečně daleko, takže občas se budete hodně divit, cože se to na vás vlastně valí. Ostatně podívejte se na některé obrázky roztroušené okolo. Zapomenout samozřejmě nesmím ani na obří bosse, na které jsme zvyklí z původního Painkillera. Některé ukázky bizardních protivníků jsem umístil do následující tabulky a některé větší macíky do té další.

Výběr z některých potvor.

To, že vývojáři v People Can Fly mají fantazii na rozdávání, je ve hře vidět doslova na každém kroku. Každou úroveň se na vás budou sápat hordy potvor nejrozmanitějších tvarů a druhů. Na prvním obrázku je běžný pěšák z úrovně velkoměsta, který exploduje chvíli poté, co se dostane do vaší blízkosti. Na druhém zas běžný pěšák z úrovně kolosea, vyzbrojený sekerou. Na obě tyto potvory doporučuju použít brokovnici, která s nimi udělá krátký proces po prvním výstřelu. Na třetím obrázku je kostlivec vyzbrojený bambitkou z úrovně pirátských jeskyní. Brokovnice také není špatná volba, ale vzhledem k tomu, že na vás může tento protivník útočit z dálky, doporučuju spíše Stage Gun nebo nový Bolt Gun.

Co se týká obtížnosti, tak ta trošku stoupla. V některých levelech se sice budete procházet celkem klidně, ale takový Leningrad je jinačí sousto. Všude bouchá spousta granátů, vojáci po vás střílí už z dálky a že jich není málo a až narazíte na několik tanků současně, budete se muset zatraceně ohánět, aby vaše zdraví nekleslo do záporných hodnot. K likvidaci pekelných hord máte naštěstí příslušný arzenál. Kromě všech zbraní z Painkillera tu máme dva nové skvělé kousky, o kterých se dočtete víc v následující tabulce.

Zbraňový arzenál Painkillera.

SMG / Flame Thrower – První mód této hračky je klasický samopal, který pálí krátké dávky. Munice je celkem dostatek a účinnost také není k zahození, ale i přesto ho nevyužijete zas tak často. Hodí se ale na rozstřelování barelů, apod. a pokud zrovna využíváte druhý mód tohoto krasavce.
Plamenomet je zbraň vskutku unikátní. Nejen že má skvělý grafický efekt, ale také je extrémně účinný. Většina nepřítel je navíc neschopná útoku, pokud hoří takže si můžete vypomáhat prvním módem, abyste zbytečně neplýtvali drahocenné palivo, které tento macík žere rychleji než trabant.

Bolt Gun / Heater – Měli jste v původním Painkillerovi rádi Stake Gun? Aby ne, vždyť se jednalo o super zbraň, která vystřelovala dřevěné kůly, které elegantně přišpendlovaly potvory ke zdím. A teď to znásobte pěti a máte Bolt Gun. Tato věcička totiž vystřeluje sekvenci pěti kolíků najednou (munici ale využívá jinou) a to je teprve něco. Sice není tak účinný, jak Stake Gun, ale své místo tu nepopiratelně má. To ale není všechno. Bolt Gun má i zoom, takže ho můžete využít i jako odstřelovací pušku! Říkám vám, tuhle věcičku si zamilujete.
Druhý mód tohoto nástroje zkázy je Heater, což není nic jiného, než takový modifikovaný granátomet. Heater vystřelí deset koulí, které se odrážejí od stěn a vybuchují buď po chvilce nebo po zásahu do nepřítele (nebo i do vás, takže si dávejte pozor). Do hromadných chumlů jako dělané, ale chce to trošku cviku, abyste se nestali první obětí.

Stejná krása jako předtím?
Musím říct, že grafika je opět super. Nejenže je krásně detailní, ale i rozmanitá. Každý level je z úplně jiného prostředí, textury jsou kvalitní a design je perfektní. V záplavách nepřátel není sice na nějaké kochání okolím moc času, ale občas přeci jen nechte hlaveň zbraně vychladnout a rozhlédněte se. Budete odměněni nádhernou podívanou plnou detailů a poctivé práce. Rovněž nepřátelé jsou vymodelování skvěle a protože na nějaké detailnější zkoumání nemáte uprostřed frenetické bitvy ani pomyšlení a vidíte před sebou maximálně krvavé cáry a exploze, pokusil jsem se natípat některé opravdu pěkné screenshoty. Jestli se mi to povedlo, posuďte sami. Grafika s sebou bohužel nese, stejně jako minule, velkou daň v podobě krvavých nároků a dlouhé doby nahrávání. Například v koloseu, než se dostanete do hlavní arény, budete muset absolvovat cestu skrz propasti a nejrůznější pasti. Stačí jeden chybný krok nebo špatné odražení a následuje LOAD. Dlouhými nahrávacími časy se tak hraní celé úrovně o dost protáhne a stane se frustrující. Ukládání je naštěstí okamžité. Pokud si chcete zahrát s vyššími detaily, mějte po ruce určitě něco, co se alespoň podobá doporučené konfiguraci a lepší grafickou kartu. V oficiálním readme je dokonce poznámka, že pokud chcete mít zapnuté všechny grafické fajnesy, silně se doporučuje mít grafickou kartu s 256MB paměti a to už je docela síla!

Výběr z některých větších potvor.

V předchozí tabulce jsem vám představil některé cucáky, kteří spoléhají na obrovské množství a většinou nepředstavují větší hrozbu. Před následujícími exempláři je ale lepší už se mít trošku na pozoru. Na prbním obrázku je obrovský mechanický pavouk z úrovně velkoměsta. Není nijak zvlášť nebezpečný a moc toho nevydrží, ale dejte si pozor na jeho smrtící jedovatý dech, který je horší než po deseti pivech a pytli česneku. Druhý obrázek skýtá mocného řezníka z téže úrovně. Pohybuje se sice celkem pomalu, ale pokud udeří stojí to za to. Většinou se setkáte se dvěma až třemi najednou, takže pozor. No a na třetím obrázku už máme jednoho bosse, konkrétně z kolosea. Stejně jako v původním Painkillerovi na něj ze začátku neplatí zbraně – zranit ho budete moci pouze až … ale ne, to vám přeci nemůžu prozradit.

Zvuková stránka je také slušná. V sirotčinci uslyšíte tajemné skřeky týraných dětí, v Leningradu vám bude hrát ruská hymna, v zábavním parku zase uslyšíte klasické klaunské melodie, apod. Zvuky zbraní, výbuchů, apod. jsou stejné jako minule, tedy skvělé.

Hratelnost se tedy od minule nijak zvlášť nezměnila. Stále jdete jedinou možnou cestou dál, kosíte legie nepřátel, po nichž sbíráte duše, které vás trošku uzdraví a po sebrání určitého počtu i dočasně promění na zuřivou bestii, která zabije vše, co se pohne. Po likvidaci všech potvor v oblasti se otevře cesta dál, kde vás čeká nemlich to samé, jen obtížnost nám v některých částech od minula trošku stoupla.

Jak je to s multiplayerem?
Co se týká hry více hráčů, tak u té se ze začátku zdálo, že nedopadla tak dobře, jak se očekávalo (což ostatně není pranic divného, když Painkiller vyšel cca měsíc po UT2004), ale později se na internetu dost rozšířil a teď se jedná o dost hranou hru a to dokonce i na oficiálních progamingových turnajích. Uvidíme, jak se ve hře více hráčů uchytí BOoH, ale jisté ambice nepochybně má. BOoH ale bohužel přidává pouze několik nových map a dva módy – známé Capture the Flag a Last Man Standing. No, mohli vývojáři přidat i něco originálnějšího, ale budiž. Ke hře je přibalený i editor úrovní, dokonce i s rozsáhlou dokumentací ve formátu PDF, takže se brzy na internetu jistě objeví spousta nových map a modifikací.

Jak to tedy dopadlo?
Takže si to shrňme. BOoH nám nabízí deset nových úrovní (tedy deset nových prostředí a deset nových sad nepřátel), dvě nové zbraně, Tarokové karty, hudbu, zvuky, dva „nové“ multiplayerové módy, editor úrovní a pořádnou dávku poctivé řežby. Pro spoustu lidí je to ale pouze „JEN“ řežba. Koho nebavil původní Painkiller, nezahraje si ani datadisk (k jehož spuštění je stejně původní hra vyžadována) a naopak. Kdo po několikahodinové pařbě nějakého RPG nebo strategie rád vysadí a chce se jen odreagovat a nijak zvlášť nepřemýšlet, doporučuju rozsekání armády zombíků, klaunů a kdoví čeho ještě na kousíčky.?

Verdikt:Pro mě osobně je BOoH celkem povedený datadisk, od kterého jsem čekal přesně to, co se mi rozpoutalo na monitoru. Pro milovníky původní hry nutnost, pro ostatní pouze obyčejný datadisk.