RECENZE: Mirror’s Edge Catalyst je mezi vysokorozpočtovými hrami unikát

Parkour už dnes nepůsobí tak neokoukaně jako před osmi lety, zato AAA hra, v níž nejde jen o hromadné zabíjení, je pořád výjimkou.

Mirror’s Edge: Catalyst (PS4)

Mirror’s Edge z roku 2008 byl jednou z těch her, která se měla podle všech předpokladů stát obrovským hitem. Akce, v níž protivníky nelikvidujete po stovkách, ale místo toho před nimi utíkáte, teoreticky mohla stát u zrodu nového žánru, stejně jako kdysi Thief zpopularizoval hry o plížení. Ale bohužel, navzdory kladnému přijetí šlo o prodejní zklamání.

Přitom měla vše: nesmírně originální, ale zároveň i funkční herní design, stylovou grafiku i povedený příběh. Dnes recenzovaný Catalyst není klasickým pokračováním a nabízí v podstatě to samé, co jsme viděli již před osmi lety, jen přidává aktuálně tolik populární prvky, jako je otevřený svět, vylepšování hlavní postavy či souboje na blízko. Jestli to bude tentokrát na výraznější finanční úspěch stačit, se neodvažuji tipovat, ale jedno je jisté: ti, kdo hledají nějaké osvěžení v rámci mainstreamu, už nemusí hledat dál.

Mimo hlavní proud

Mirror’s Edge: Catalyst (PS4)

Mirror’s Edge je na první, druhý i třetí pohled prakticky nerozeznatelná od svého předchůdce. To, co bych u jiných titulů vnímal jako zásadní nedostatek, mi ale tentokrát vůbec nevadí, protože mezi dnešní unifikovanou produkcí se i tak jedná o vrchol originality.

Zjednodušeně řečeno máme tu v podstatě tradiční plošinovku, v níž někam neustále běháte, vyhýbáte se nepřátelům a skáčete bez překážky. Jen to děláte v 3D prostoru a z pohledu z vlastních očí, díky čemuž je pocit z rychlosti a plynulosti pohybu na úplně jiné úrovni. Namísto přestřelek zde adrenalin pumpují honičky po střechách mrakodrapů, během nichž musíte neustále plánovat optimální trasu a využívat okolní prostředí ke svému prospěchu.

Vše se navíc odehrává v graficky stylizovaném kabátku, který svou designovou čistotou odkazuje spíše k uměleckým indie titulům než potenciálnímu blockbusteru od Electronic Arts.

Remaster/reboot/restart ?

Mirror’s Edge: Catalyst (PS4)

Jestli si události původní hry příliš nepamatujete, nebo jste ji ani nehráli, nemusíte smutnit. Autoři se odhodlali ke zvláštnímu postupu a příběh hlavní hrdinky najednou vyprávějí úplně jinak. Trochu to zamrzí, protože postavy díky tomu trochu ztrácejí na hloubce a pokud se nerozhodnete investovat několik stovek do doprovodných komiksů osvětlujících předešlé události, budete asi trochu tápat.

Pro účely recenze asi postačí vědět, že se stáváte členem ilegální skupiny Běžců, s níž bojujete proti nadnárodním soukromým společnostem v lehce orwellovském skleněném městě. Zápletka není nijak komplikovaná, ale zcela postačuje, abyste pochopili svoji roli v herním světě a zajímalo vás, co se bude dít dál.

Mirror’s Edge: Catalyst (PS4)

Po pravdě řečeno, docela jsem se obával, jak bude vypadat slibované „zpřístupnění širšímu publiku“, ale nakonec zbytečně. Nejvíce kontroverze vzbuzovaly souboje, které jdou tak trochu proti samotné myšlence nenásilné hry. Naštěstí jsou však vzácné a také vcelku smysluplně zakomponované.

Většinou jsou nepřátele rozestavěni tak „šikovně“, že je můžete jednou ranou skopnout z okraje střechy nebo jim odněkud skočit na hlavu. Jen několikrát se ocitnete v uzavřené aréně, v níž budete muset všechny postupně pobít, což sice moc zábavné není, ale díky pohodovému ovládání to není ani příliš složité. Ještě rozpačitěji působí prvky z her na hrdiny, protože 90 procent schopností, které si za plnění hlavních i vedlejších misí můžete dokoupit, jsou zhola zbytečné.

Falešná svoboda

Mirror’s Edge: Catalyst (PS4)

Největší potíž tak představuje otevřený svět, který se k Mirror’s Edge vůbec nehodí. Kdo by si představoval město bez hranic, kde by si mohl pobíhat podle libosti, byl by zklamán. Celé prostředí se skládá z různě pospojovaných cestiček, mezi nimiž si sice můžete prakticky libovolně vybírat, ale jakmile už na jednu z nich nastoupíte, můžete běžet jen tam, kam vám koridor dovolí.

Svoboda je tedy pouze teoretická, zato všechny nevýhody „open world“ her nesmí chybět: generické, od sebe prakticky nerozeznatelné vedlejší mise, několikrát opakované odemykání nových lokací, hluchá místa při přesunu z místa na místo apod. Ale nic z toho nedokáže zatajit nedostatek opravdového obsahu. Dohrání mi zabralo nějakých devět hodin, což sice není úplně nejmíň, ale je nutné si uvědomit, že díky výše zmíněným vlastnostem jsem se celou dobu nebavil tak intenzivně, jako u filmových her typu Uncharted nebo Order 1886. Pokud budete chtít na vybraných trasách pilovat časy proti ostatním hráčům nebo hledat všech 600 sběratelských předmětů, natáhne se herní doba klidně na 50 hodin, ale obávám se, že tohle nikoho tak dlouho bavit nebude.

Mirror’s Edge je perfektní ukázkou toho, že nápadité a originální hry nemusí zůstat jen doménou indie tvůrců. Do obchodů by měli automaticky vyrazit nejen fandové prvního dílu, od něhož se Catalyst liší (naštěstí) jen minimálně, ale rovněž každý, kdo by chtěl od počítačových her i něco jiného, než jen neustálou střelbu a vraždění.