RECENZE: Homefront: The Revolution je nejhorší letošní akce

Problémový vývoj, okopírované herní schéma, ale atmosféricky vypadající svět. Zrod akce Homefront: The Revolution byl stejně problémový jako jeho hraní.

Homefront: The Revolution nekopíruje svého předchůdce a ani na něj herním stylem nenavazuje. Jasně, pořád jde o střílečku, ale zatímco jednička byla lineární klasikou ve stylu Call of Duty, dvojka vykrádá herní schéma akce v otevřeném světě á la série Far Cry, byť rozlehlosti ani zábavnosti jejích dílů nedosahuje ani náhodou.

Píše se rok 2029 a Američané příliš spoléhali na zahraniční technologie. Smartphony, tablety, ale i vojenské vybavení nakoupili v Severní Koreji. „Cože?“ ptáte se nejspíše. Tohle je dost alternativní budoucnost, v níž si hamburgery zaslepení Amíci nechali komanči nakopat pozadí. Všechny přístroje ze Severní Koreje měly totiž zadní vrátka. Po zmáčknutí jednoho tlačítka se potopily letadlové lodě, vrtulníky se zřítily k zemi a Spojené státy skončily odzbrojené dříve, než byste řekli švec.

Homefront: The Revolution

Homefront: The Revolution

Příběh je přihlouplý, postavy prázdné, nezajímavé a děj předvídatelný. Paradoxně však za Kimovy nagelované vlasy přitažený příběh vytváří dobré kulisy pro videohru. Homefront: The Revolution se odehrává v totalitní Filadelfii. Ta je správně ponurá. Zatímco lépe vypadající čtvrtě kontrolují na každém kroku kamery a létající drony, ghetta jsou plná rozpadlých budov, prostitutek, ale i kolaborantů, kteří vás mohou udat.

Herní svět rozhodně není tak veliký jako v libovolném Far Cry od třetího dílu a výše, ale přesto nabízí dostatek aktivit k pobavení i úkolů ke splnění. Budete obsazovat nepřátelská stanoviště, likvidovat vysílače či plnit náhodné aktivity jako osvobozování zatčených lidí nebo přepadávání konvojů. A dokonce se projedete i na motorce, byť nejde o žádný herní spektákl, pouze o rozptýlení. Vždy je co dělat, i když se úkoly opakují. Životnost hry se může vyšplhat i hodně přes 20 hodin. Tedy pokud u ní vydržíte.

Homefront: The Revolution

Tím, co dělá ze hry zábavu, jsou přestřelky a samotná akce. Umělá inteligence utlačujících vojsk sice není kdovíco převratného, ale vzhledem k jejich počtu jsou konflikty vždy napínavé. Jakmile to schytáte, musíte se uzdravit injekcí. Pokud vám dojdou, jdete pod kytky. A zatímco při prozkoumávání Filadelfie vám to bude celkem jedno, při aktivních misích nikoliv. Záchytné body jsou totiž od sebe někdy zatraceně daleko.

Přestřelky jsou zajímavé i díky slušnému zbrojnímu arzenálu. Ten obsahuje klasické kousky jako pistoli, brokovnici, automatickou pušku nebo třeba kuši. Všechny zbraně lze vylepšit a to stylem, který jde mnohem dál, než konkurenční videohry. Byť je systém okopírovaný z Crysis, můžete zde z pistole udělat UZI, z automatické pušky těžký kulomet atd. Vypadá to navíc realističtěji, než kdybyste s sebou tahali arzenál o deseti zbraních po kapsách.

Homefront: The Revolution

Homefront: The Revolution

Plíživé pasáže v Homefront: The Revolution také nechybí, ale kdyby zde nebyly, hře by to jenom prospělo. Zaprvé jsou tupé jako korejská propaganda, podle níž je Bílý dům srovnán se zemí každý pátek jadernou hlavicí. Zadruhé je plíživý systém naprosto nefunkční. Ztratit se vojákům z dohledu je snadné. Stačí se na chvíli schovat v kontejneru nebo utíkat. Někdy nepotřebujete ani to, protože se pro ně stanete neviditelní, a to i když vám jsou zrovna v patách.

Technické chyby ve hře často napáchají větší neplechu než komančové a kolaboranti zároveň. Ale o tom až trochu později. Plíživý systém je nefunkční, pořádně se nedá schovat za žádnou překážku. Často ruka trčí zpoza krytu, takže jste při skrývání stejně úspěšní jako dvouleté dítě, které hraje hru na schovávanou stylem „zavřelo jsem oči a nikdo mě nevidí.“ K čemu je taky kradmé zabíjení, když podříznutého vojáka nemůžete ani odtáhnout a jeho tělo zůstane na ulici. Když už kopírovat Far Cry, tak pořádně.

Homefront: The Revolution

Zabíjet komunisty můžete i na síti, ale kooperativní multiplayer je pouze jednohubka. Oschlá a z komunistického bufetu. Sice si můžete vytvořit vlastní postavu, získávat nové a nové zkušenosti, ale dlouho u multiplayeru nevydržíte. Obsahuje pouze šest misí, které sice můžete opakovat do zblbnutí, ale bavit vás to nebude. Určené jsou pro dva až čtyři hráče, problém je však najít parťáky. Navíc zde citelně chybí kompetitivní multiplayer. Souboje revolucionářů a komoušů na síti by mohly být legrace. I když si vážně nejsme jisti, že by tomu tak zrovna v této problémové hře bylo.

Hra je totiž prolezlá bugy jako komunistické filadelfské ghetto šváby. Mizí nepřátelé, zbraně nebo se zasekáváte o předměty. Zklamání střídá naštvání. A byť jsou technické neduhy otravné, nedokázal nás žádný z nich znechutit tak jako pomalý framerate. Myslíme tím, že je opravdu po-ma-lýýý. Hra běží v recenzované PlayStation 4 verzi klidně na 20 snímcích nebo i méně. Že je při takové „rychlosti“ hnus se pohybovat natož střílet, jistě nemusíme zdůrazňovat.

Homefront: The Revolution

Homefront: The Revolution

Stav hry se zlepšuje s vydanými aktualizacemi. Ale kdo na ně má čekat, že? Grafická podoba hry přitom není špatná. Může za to CryEngine, který však vývojáři nedokážou naplno zužitkovat. Postavy jsou propracované, což se týká zvláště jejich obličejů. Prostředí jak kdy. V noci vypadá Filadelfie správně temně, odlesky světel působí zlověstně a někdy i přes den oplývají zřícené budovy depresivními detaily. Jindy je to jen hnědošedá patlanice.

Homefront: The Revolution není nejhorší hrou světa, ale prozatím jde jasně o nejhorší letošní akci. Technické neduhy jsou k naštvání, ale mnohem víc nás nakrknul promarněný potenciál, který hra měla a tvůrci ho nezužitkovali.

Homefront: The Revolution vyšel na PC, Xbox One a PlayStation 4.