| Jak vypadá obal hry? |
 |
| koupit na GameStore |
Harry Potter býval obyčejný kluk vychovávaný svými příbuznými, kteří mu dávali najevo, že je pro ně přítěží. Nicméně někde žít musí. Jeho rodiče zemřeli, prý při autonehodě a nebýt jedné pozvánky do školy čar a kouzel v Bradavicích, mohl z něj vyrůst pěkně zakřiknutý mládenec. Ve škole se Harry seznámil se svými nejlepšími přáteli, tj. Ronem a Hermionou a samozřejmě i dětským úhlavním nepřítelem – Dracem Malfoyem. Celou ságou se ještě táhne mnohem důležitější nitka příběhu o zlém kouzelníkovi, který připravil o život jeho rodiče (žádná autonehoda!) a představuje hrozbu pro celý kouzelnický svět. Tento svět obyčejní lidé - říkejme jim mudlové - neznají, něvěří v něj a jeho existenci trvale popírají. Poselství knižní předlohy si můžeme vykládat různými způsoby, třeba: život občas není fér, ale stojí za to poprat se s ním. Nebo: kouzla jsou všude kolem, stačí jen uvěřit. Ať už se vám knížky či film(y) líbí nebo ne, Harry si zkrátka dokázal po celém světě získat mnoho dětských srdcí a dlužno podotknout, že se mu podařilo odchytit i nějaké to dospělácké.
Za úspěšným filmem následovalo zpracování, které si samozřejmě razilo cestu napříč herními systémy. Na PC jsme se dočkali, dle mého názoru, kvalitní arkády (recenze), na PSX také, ovšem s jistou volností v pohybu po Bradavicích (recenze) a na GBA, respektive GBC (recenze) klasického RPG. My samozřejmě zůstaneme u PC verze a její akční koncepce. Druhý díl se, k mému příjemnému překvapení, nezdržuje nastíněním předchozího děje a rovnou nás nechává sledovat zběsilý let v létajícím autě. Hráč přebírá kontrolu v okamžiku, kdy Ronovi usiluje o život vrba mlátička. Zpět ale k herním principům – opět se setkáváme se 3D arkádou okořeněnou několika akčními a logickými herními prvky. V prvním díle jsme se naučili několik užitečných kouzel, díky nímž třeba posouváme kameny či uvádíme v pohyb všemožné mechanismy. Celou hru prakticky jen kouzlíte, neexistuje žádný regulérní inventář. Typický příklad – proskáčete chodbou po plošinkách, kouzlem zaženete plazícího se šneka a ocitáte se v místnosti se třemi uzavřenými východy. Na každém visí portrét chlapce malovaného z různých stran. Poblíž se nalézá mechanismus, jenž otáčí s portréty chlapce umístěnými nad vchody. Logika praví, že s otočným mechanismem se musí hnout tak, aby se střetly tři stejné pozice chlapce z obrazu, díky čemuž se nám otevřou příslušné dveře. 
Nejedná se o žádný hardcore, vlastně se mi po celou dobu hraní nestalo, že bych se někde zasekl, nicméně velké množství takovýchto "hádanek" skvěle rozptýlí.
Styl hraní odpovídá prvnímu dílu s tím, že se trochu víc kladl důraz na větší volnost a spojitost nových vychytávek. Opět nás čeká učení se novým kouzlům. To v prvním díle probíhalo tak, že jsme myší obtahovali magický symbol (na čas), nicméně druhý díl se přiklonil ke konzolovějšímu zpracování. Nyní po symbolu označeném šipkami sama jezdí kouzelnická hůlka a my musíme při najetí hůlky na šipku zmáčknout i příslušnou klávesu. Počítá se pouze se stoprocentní úspěšností. Za splnění obdrží Harry něco bodů pro svoji kolej (nejste-li obeznámeni s reáliemi, odkáži vás na – v tomto ohledu – podrobnější recenzi prvního dílu) a následuje zkouška. Tou se rozumí připravená úroveň, samozřejmě zaměřená na aspekt procvičovaného kouzla. Nová kouzla se naučíte čtyři a dohromady vám procházení úrovní "na vyzkoušení" zabere dobrou polovinu hry. Zbylá polovina se věnuje vlastnímu příběhu a jelikož jsem druhý díl četl více než před rokem, mám dojem, že tentokrát jsem nenarazil na nějakou vyloženou chybu. Dialogy ve scénách mezi akcí vesměs kopírují přímou řeč z knížky. Pro hraní jako takové vlastně nejsou příliš důležité, ovšem dávají vašemu snažení smysl. 
Co se mě týče, těžko opakovatelná atmosféra z knížky na mě dýchá i z téhle hry. Vrátil bych se k dialogům – není je sice nutné sledovat, ale vyplatí se to. Ve hře totiž máte lehce omezenou možnost věnovat se vlastním záležitostem (o tom později) a nepřečtení dialogu znamená, že nebudete vědět, kam jít. Ale žádná katastrofa se nekoná – stačí si proběhnout všechna aktivní místa... jenže komu by se chtělo, že. A jedna příjemná novinka na závěr odstavce – tyto engineové mezihry lze konečně přeskakovat klávesou ENTER. V jedničce prostě bylo peklo - nejvíce asi při těžkém finálním souboji, který jsem opakoval vážně mockrát - pořád sledovat scénku a čekat, kdy už se budu moci chopit ovládání.
Ohledně kouzel se podstatná novinka týká toho úplně posledního, díky němuž si pořádně zaskáčeme. Z míst k tomu určených se jednoduše stane pomyslná pružina, která nás vymrští opravdu hodně vysoko. Naštěstí i ve vzduchu se s Harrym manipuluje poměrně snadno. Příjemné mi přijdou i vylepšení ohledně sbírání po úrovni roztroušených fazolek a magických kartiček. Nejdříve ke kartičkám – ty se rozdělují na tři druhy, jmenovitě bronzové, stříbrné a zlaté. 
Za každých deset bronzových (z padesáti) se vám zvýší počet maximálních životů, za každých deset stříbrných (ze čtyřiceti) dostanete jeden klíč ke speciální komnatě, kde vás čeká překvapení. Přiznávám, že i když jsem hru dohrál, stříbrných se mi podařilo shromáždit pouze sedmnáct a co se týče zlatých, tu jsem dokonce neobjevil ani jednu. Vlastně jednu jsem v jedné úrovni spatřil, ale zaboha jsem se k ní nedokázal dostat. Tak či onak, sbírat a hledat kartičky se jednoduše vyplatí. Další prvek představují magické fazolky, na které narazíte prostě všude. Zakouzlíte na brnění, hned jich pár vypadne. Zkusíte vázu a hle, další. A nesbíráte je jen tak pro srandu králíkům. Škola samozřejmě nejsou jen prázdné chodby, ale především lidé se svými zájmy – a právě jim nabídnete určité množství fazolek a oni vám za ni prodají kartičku. Vyplatí se zjistit si, kdo prodává nejlevněji, často tím ušetříte spoustu fazolek. Nejvíce jsem se vyřádil, když Nebelvír měl při průběžném sčítání nejvíce bodů – to vás pak pustí do obrazovky přehlcené fazolkami. Limituje vás pouze čas... krásný požitek. Málem bych zapomněl na dvě ingredience, jejichž spojením si v kotlíku vyrobíte léčivé lahvičky. Těmi si pak přes klávesu SPACE můžete kdykoliv doplnit trochu života (přiznejme si, že čokoládové žabky neskáčí na každém rohu).
Autorka zatím napsala čtyři díly, přičemž ten pátý, který měl podle plánu již dávno vyjít, odložila na jaro příštího roku. My samozřejmě musíme počítat i s faktem, že překlad do češtiny nějaký ten čas také zabere. Zajímavé jsou i spekulace okolo, poněvadž autorka si veškeré informace drží pěkně pod pokličkou. Dozvídáme se tak z kusých zpráv, že v následujících dílech zemřou některé z hlavních postav, či že na poslední díl sedmé kapitoly dopadá prach v domácím trezoru. Je proto docela zajímavé, že Warner si v roce 2000 registroval jména (kromě těch pěti známých): Harry Potter and the Alchemist's Cell, Harry Potter and the Chariots of Light a Harry Potter and the Pyramids of Furmat, bohužel pouze ve snaze utajit jiné. Osmi dílů se proto určitě nedočkáme. |
Z knížky si možná vzpomínáte na profesora Zlatoslava Lockharta. Ano, je to ten, který - ne, nechci říci, že by se vychloubal - ale spíše za něj mluvila pusa, než jeho činy. Svým charisma si získával především ženy, nicméně v druhém díle též organizoval Soubojnický klub a tak jeho počítačové zpracování nesmí chybět. Jedná se o nepovinnou část hry. Zkrátka, přijdete do klubu a postupně si to rozdáte s deseti oponenty. Sázejí se fazolky, díky čemuž se lze docela dobře napakovat (bohužel výše sázky je daná protivníkem). Souboje probíhají v malé aréně, ta se s obtížností mění a k dispozici máme hnedle tři kouzla (útok, negace, odražení). Osobně jsem si vystačil pouze s útokem a šikovným uhýbáním se, ale i tak jsem se při soubojích bavil a hrál jsem je dál i po poražení všech deseti oponentů. Všechno souvisí se vším – znovu zahrát si můžete i úrovně, v nichž profesoři testují znalost kouzla. Díky tomu se můžete kolikrát chcete pokusit objevit všechny zatím skryté tajné skrýše. Ano, tajné skrýše. A že jich v Bradavicích je přehršle – nemůžete si být jisti, jestli se zrovna za tímhle zrcadlem či obrazem neskrývá nějaká ta komnata s truhlou a fazolkami. Bohužel, mezi ty dobrovolné věci se zřejmě řadí i Quidditch – Famfrpál, poněvadž za celou hru jsem absolvoval pouze jakýsi nácvik a k regulérním turnajům, o nichž hovoří informační inventář, nedošlo. 
A díky tomu, že hra se sama ukládá pouze na jednu pozici, si už zřejmě nezahraji – pakliže si hru nedám ještě jednou, což není nepravděpodobné. Pozici si tedy nemůžete uložit kdy vy chcete, což platí pro akční úrovně - ve volné hře pak stačí dojít do ubikací Nebelvíru a tam se hra uloží. Správný tah.
Z hlediska zpracování autoři pouze vylepšili původní engine a tento přístup se vlastně týká celé hry. Všechno trošičku vylepšili (snad jen profesor Snape vypadá hůře než v jedničce), podívali se zpátky, na co si hráči nejvíce stěžovali a na tom zapracovali. V druhém díle citelně poklesla obtížnost, vlastně jsem se nikde nezasekl, jen občas spadl do kyseliny či propasti. Tam, kde jsem měl v prvním díle při pekelném finále potem orosené čelo a pasáž opakoval snad dvacetkrát, tak přesně tam zůstala i ona obtížnost, poněvadž finální soupeř, rozdělený do dvou fází, podlehl mému snažení hnedle na třetí pokus. A z toho jsem jednou spadl do malého kanálku. Harry Potter 2 rozhodně není kratší, nicméně záleží na vašem přístupu. Pokud všechny úrovně proskáčete, animace odklikáte a vykašlete se na hledání tajných úkrytů a sbírání kartiček, pak hru bez problémů dohrajete během jediného dne. Pokud ale podlehnete podmanivému kouzlu hry a opravdu si ji prožijete, probádáte Bradavice skrz naskrz, jednoduše si hraní pořádně užijete, potom vám vydrží mnohem déle. A nebudete říkat – to jsem dohrál za den, takovou kravinu.
Pořádná galerie obrázků ze hry včetně popisků!
| Harry Potter and The Chamber of Secrets | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
