Grand Theft Auto IV PC – skvělá hra plná technických chyb

Jeden z nejočekávanějších akčních titulů letošního roku konečně dorazil i na PC.

Grand Theft Auto IV (PC)

Netrpělivé čekání, kterému předcházelo období nejistoty, je u konce. Dlouho se spekulovalo o tom, jestli free-roam akce Grand Theft Auto IV vyjde kromě konzolí také na PC. Po týdnech obav a dohad byla hra ohlášena i na počítače.

To, co bylo považováno za herní šperk dnešní doby, není vybroušené úplně podle našich představ. Z jedné strany totiž drahý kámen není obdělaný tak, jak by se slušelo. Byť jádro zůstává dobré, povrch potřebuje opravit.

Zcela upřímně musím říci, že mě stav, ve kterém bylo GTA IV vydáno, nemile překvapil. Je to až drzost, hřích a kdo ví, co ještě, ale takto nedodělaná hra se jen tak nevidí. O to větší je to škoda, protože nové GTA je v jádru vynikající, minimálně stejně, jako byl díl předchozí – GTA: San Andreas. V recenzi se tomuto faktu budu věnovat požehnaně – jak jen titul zaslouží. Nejdřív ale přijde na řadu příběh.

Americký sen začíná

Země neomezených možností, město, které je branou do světa bohatých, sliby nepříliš úspěšného bratrance – to vše jsou věci, které donutily Nika Bellice opustit východní Evropu a doufat ve vstup do amerického snu. Všechny iluze se však záhy zbortí, jako domeček z karet.

Místo limuzíny žiguloidně vyhlížející auto, místo honosné vily byt squatterských proporcí. Cesta za štěstím nebude tak snadná. Od pohledu dobrák Niko bude nucen splácet dluhy za svého vykutáleného bratránka a prakticky od začátku to nepůjde bez toho, aby si smočil ruce krví. Neskončí však jen u toho a časem se stane očekávaná věc – plně přičichne k zápachu podsvětí Liberty City.

Recenze konzolové verze

Přechod na novou konzoli se více než povedl. Téměř neskutečný důraz na všemožné detaily dělá z GTA IV po všech stránkách vysoce zábavnou záležitost. One love, rasta. - celou recenzi čtěte zde

Příběh je článkem, který ani tentokrát nezklamal. Rozhodně zdědil kvality z let předchozích a zpravidla hráči nedovolí jen tak se od něj odtrhnout. Podání zápletky je také povedené a zaslouží jedničku. Videa spojená s příběhem vypadají k světu a máte pocit, že koukáte na film, ve kterém následně sehrajete svou roli. Vše dokresluje výborný dabing.

Dobře napsané charaktery dění nesporně oživují. Většinou se jedná o velmi zajímavé individuality, které sice zpravidla působí zvláštně, ale zároveň uvěřitelně – a to je rozhodně dobře.

Město jako živé

Útočištěm našeho zločinného podnikání bude Liberty City – tři obrovské ostrovy, pár menších k nim a podobnost New Yorku, která rozhodně není náhodná. Člověka pak nepřekvapí, že se podívá třeba k napodobenině Sochy Svobody s tím, že zde nese jméno Socha Štěstí.

Samotné město by nebylo to ono, kdyby nepřekypovalo životem. Sice to může znít, jako naučený blábol z propagačních brožurek, ale v Liberty City to tak opravdu je. Hlavní potom je, že kolemjdoucím i věříte hru na život a jejich úkol vypadat reálně se tak nemíjí účinkem.

Po ulicích se pak producírují různorodá individua, která nás oblbují (v dobrém smyslu slova) tím, že nosí kelímky s pitím, manipulují se svým mobilem, když začne pršet, vytáhnou deštník a pokud do nich vrazíme autem, realisticky se rozmáznou na kapotě. Vše dokreslují bezdomovci, kteří noci tráví povalováním se v parku či mezipatrech domů. Jedním slovem – paráda (celkově, ne jen ti bezdomovci).

Pohlednice z Liberty City

Konečně se začínají tvořit i větší shluky aut a třeba i kolony, které si však užijeme pouze s potřebným nastavením – to si vzhledem k hardwarové „vyladěnosti“ titulu bohužel mohou dovolit jen někteří.

Město jako takové je dotáhnuté do potřebného detailu. Povedené je rozdělení do charakteristických. Při herní turistice pak nemáte pocit, že byste jezdili v kruhu. Spíše naopak, rozložením a strukturou v rámci jednoho ostrova se nestane, že byste byli znuděni jeho jednotvárností.

S tím jsou spojené i New Yorské pamětihodnosti v mírně pozměněné podobě. Hned na začátku narazíme na virtuálního imitátora legendární horské dráhu Cyclone z Coney Islandu nebo zahřejeme asfalt projížďkou po Brooklynském mostě. Pamětihodnosti pochopitelně mají jiné názvy, ale ani tak to člověku nezabrání vidět v nich to, co v nich viděno býti má.

Letem světem

Rozloha herní mapy je opravdu velká a to si uvědomili i autoři, protože do hry zakomponovali jistou formu rychlého přesunu. Buďto si stopnete taxík a ten vás doveze tam, kam potřebujete, nebo zavoláte bratránkovi Romanovi a ten pošle rozvoz. Zatímco za taxík zaplatíte, tak za rodinnou výpomoc ne.

Můžete se přesunout v reálném čase, nebo vás hra klidně rovnou vyplivne na místě určení. Tuto funkci každopádně oceňuji a sám jsem ji využíval velmi často, protože přesun z bodu A do bodu B vlastními (ukradenými) prostředky často zabere mnoho času.

U zmíněných „bodů“ ještě zůstanu. V dopravních prostředcích máte možnost využít i GPS, které funguje vcelku spolehlivě a v lepších vozech na člověka i mluví. No, a když už jsme nakousli ty vozidla.

Dopravních prostředků je ve hře nepřeberné množství. Zatímco obyčejná auta potkáváte běžně, některé kousky jsou raritnější, jak četností, tak místem výskytu – člověk si je pak rád uchová. To může udělat tím, že exemplář postaví na parkovací flek před safehousem.

Pokud ho tam neponechá, tak o něj dost možná přijde. Auta sice nemizí tak spolehlivě, jako v minulých dílech, ale hra má čas od času tendenci vaše vozy velmi nešikovně přeparkovávat.

Ve hře se objevují i nekonvenční vozidla, nechybí zmrzlinář a najdeme i prostředky, se kterými se nebudeme muset držet při zemi.

Hratelnost nezklamala…

Následující řádky, ba dokonce odstavce budu jmenovat faktorům spojených více i méně s hratelností. Ta totiž byla u série GTA tím nejdůležitějším a je i tentokrát. Alespoň pro mnohé.

Od dob San Andreas se toho hodně změnilo a v naprosté většině případů k lepšímu. Nelze začít ničím jiným, než fyzikou. Právě ta stojí z velké části za celkovým „zlidštěním“ herního prostředí. O kolemjdoucích jsem se již zmínil a přesun po silnici jsem také nakousl.

Protože auta nemají ruce a nohy, na kterých by se dala posuzovat jejich věrohodnost, tak změnu pocítíme hlavně u toho našeho.

Vozítka už nejsou tak poslušná jako dříve, a pokud jsme si v San Andreas zvykli jezdit jako blázni s tím, že v případě potřeby snadno uhneme, pak zde budeme muset být opatrnější. Zejména ze začátku jsem šel čas od času do smyku a posun v řízení vozů je opravdu znatelný. Například takový déšť nezůstane přilnavostí vozu bez povšimnutí.

S tímto úzce souvisí i model poškození. Ten se také dočkal své evoluce, a jestliže má někdo úchylku ve sledování mačkajících se plechů, tak si přijde na své. Když to s razancí nárazu přeženeme, může se dost dobře stát, že nás ani čelní sklo nezastaví a proletíme se nad přední kapotou. Ve většině případů se sice nezabijeme, ale s naším ukazatelem zdraví to zamává.

To ostatní účastníci silničního provozu jsou na tom hůře. Silnější náraz pro ně znamená v horším případě smrt. V lepším vypadnou z auta, po chvíli se zvednou a s pokrouceným držením těla odkulhají kamsi.

Podobné však platí i o civilistech či padouších, kteří chodí po svých. Střelíme-li člověka na ulici do nohy, ať je to jakkoliv nehumání, většinou spadne na zem, po chvíli se zvedne a odkulhá pryč. U protivníků potom platí, že pokud v přestřelce spadnou na zem, neznamená to, že jsou mrtví.

Jako správnému kriminálnímu živlu nám opět nebude upřena možnost krást dopravní prostředky. Zde se již nebudu pitvat v drobnostech, ale navážu na s tím spojenou práci mužů zákona. Těch je na ulicích požehnaně, a zatímco policejní auto nepřehlédneme, „pěšáka“ v davu snadno ztratíme. Jakmile nás pak vidí při nekalé činnosti, volá posily.

Policisté nás hledají v určitém okruhu, který je vidět i na mapě. Podle počtu hvězdiček hledanosti se mění jeho velikost. My se musíme z okruhu dostat, nebo si zajet přebarvit auto, abychom se pátrání po nás zbavili. Muži zákona nejsou žádní géniové a do čtyř hvězdiček se ještě dají bezpečně setřást opuštěním rizikové oblasti. U většího počtu už to jde hůře.

Samotné mise se většinou drží zavedeného schématu – někam dojet – někoho postřílet – někam odjet. Byť to může působit stereotypně, ve hře to nijak nevadí. Samotné přestřelky se zlořády jsou zábavné, ale ne bezchybné.

Problém se týká systému krytí, který je podobný například tomu z nedávných Brothers In Arms:HH. Schováte se za nějakou překážku, jste krytí a v případě potřeby vystrčíte růžky a vystřelíte. Což o to, tahle část už funguje, horší je přesun mezi úkryty.

Niko sebou nenechá cloumat, jako hadr a pohyb s ním podléhá v rámci možností skutečnosti. Jde sice o zvyk, ale i tak jsem byl místy vytočen, když jsem se musel přesouvat krokem, protože při běhu jsem postavu nenasměroval k potřebnému místu.

Zbraně se drží klasické šablony z let předchozích, ale zase už nenajdeme výstřednosti jako robertek nebo puget růží. Možná někde jsou, ale já jsem je tedy neobjevil. Staří známí jako brokovnice, útočná puška nebo raketomet však nechybí.

Aktivity ve městě

Byla by to nuda, kdybychom v Liberty City nenašli nějaké to zpestření v podobě striptýz klubu nebo kabaretu. Ovšem nebojte, pokud jste útlocitní – naprosté nahoty se nedočkáte, pouze velmi spoře oděných děv s velkými virtuálními ňadry.

To ale není jediné. Mnohé jistě potěší minihry jako bowling, šipky nebo kulečník. Zatímco bowling je zajímavý, kulečník klasický, tak šipky jsou poměrně nudné. Tak či onak, jako zpestření jsou minihry vítány.

Opravdovou lahůdkou je potom kabaret. V něm se dočkáme roztodivných scének, které zaujmou zejména svou přirozeností a věrohodností. Nabudete totiž dojmu, že se spíše koukáte na nějakou televizní estrádu, než virtuální artisty. Navíc scénky zaujmou a jsou i poměrně vtipné.

S přáteli si potom můžeme jít dát do nosu trochu toho kvalitního destilátu. Stav opilosti, který nastane, je velmi zajímavý a vtipný. Nemůžeme jít rovně, řídit už vůbec a i policisté reagují na naši opileckou jízdu. Jen to zvracení druhý den ráno chybí.

Velká pozornost je přikládána mobilnímu telefonu. Bez toho ve hře nedáte ani ránu. Jsou vám skrze něj odhalovány nové úkoly, volají vám přátelé a vy můžete zavolat jim. Ano, ve hře si děláte postupně známé. Většinou se jedná o vaše bývalé „zaměstnavatele“. Oni vám pak volají a chtějí si někam vyrazit (striptýz, bar atd.). Můžete odmítnout, ale v očích protějšku vaše popularita klesne.

Novotinou je internet. Na ten však není kladen extrémní důraz, a pokud nebude chtít, tak ho nemusíte téměř použít. Na druhou stranu vám chodí emaily s úkoly, které můžete plnit.

Oproti San Andreas ubyly RPG prvky. Hře to nijak výrazně neubližuje. To, že si nemůžeme zajít ke kadeřníkovi, nebo že se zúžil výběr oblečení, jsou jen kosmetické změny.

Pokud shrnu hratelnost jako takovou, tak budu muset chválit. Mise jsou zábavné, byť repetivní, ale nevadí to. Projížďky městem mají své kouzlo a vozidla se dočkala příjemné změny v ovladatelnosti. Svět okolo působí živě a fyzika je na dobré úrovni. Plus spousta drobností, na které jsem jistě zapomněl, nebo jsem je během hraní neobjevil. Dále už tak chválit nebudu.

Tohle není konverze?

Hru neskutečně sráží její technická nedodělanost. Nečekal jsem, že bude hra chodit zástupům lidí na plné detaily, ale to, že ji masa lidí ani nespustí, je už pro autory skutečně faux pas. Vysoké HW nároky jsou opodstatněné velkou herní rozlohou, ale to, že ani na hi-end PC hra v době vydání pořádně nechodila nelze příliš omluvit.

Grafika jako taková navíc není nijak extrémně krásná. Je hezká, pro hru to stačí, ale proč se potom nehýbe, jak bychom chtěli? Těžko říci. Technické problémy sráží hru až nehorázným způsobem – odporné stíny, které ani nejdou vypnout, občasné grafické anomálie a nevhodné naskakování low-res místo hi-res textur.

Skutečnou „lahůdkou“ je potom také služba Games for Windows LIVE, která není v České republice podporována. Jestliže chcete hrát multiplayer, musíte si založit účet. To by se ještě dalo překousnout, kdyby účet založený na naší republiku fungoval – ne, jako bydliště musíte zadat USA nebo jinou z podporovaných zemí.

Technické martyrium

O „bleskové“ instalaci jsme již psali v novince. Já jen uvedu své zkušenosti, co se tohoto úkonu týká a doplním to poznatky s činnostmi navazujícími.

Instalace není z nejkratších, ale u hry, která je obsažena na dvou DVD je to omluvitelné. Dosti otravné jsou všechny ostatní věci s instalací spojené – registrace do Rockstar Games Social Clubu (RGSC), instalace Games for Windows LIVE a tak dále. To však nebylo to nejhorší.

Samotné spuštění se proměnilo v další stupeň utrpení. V případě, že jsem byl připojen k RGSC, tak hra hbitě spadla – stihla však ukázat logo R*. Má beznaděj tak začínala mít jasné obrysy. Naštěstí jsem nebyl napříč internetem jediný, kdo na tento problém narazil – v offline režimu RGSC jsem se naštěstí dostal do menu.

Má špatná nálada trochu opadla, aby se následně změnila v ten nejhorší extrakt lidského myšlení. Když už jsem totiž dostal k samotné hře, tak mě čekal veliký šok – byla totiž kompletně bez textur. Pochopitelně jsem zuřil, ale opět jsem nebyl jediný s tímto problémem. Poté, co jsem zničil vše, jež v mém okolí nemělo žádnou cenu, jsem se vydal hledat odpověď.

Tu jsem nakonec našel. Kompletní odstranění ovladačů grafické karty v nouzovém režimu a jejich následná instalace problém vyřešila. Hra konečně začala fungovat tak, jak by měla – včetně ukrutných hw nároků a nepříliš pěkné grafiky.

Podobné problémy v různých variacích lze najít u velké části vlastníků GTA IV. Byť se autoři oháněli slovy, že titul není portem z konzolí a že je pro PC vyvíjen zcela samostatně, tak to tak nevypadá. Spíš je to tu cítit zatraceně odfláknutou konverzí.

Pozn.: Obrázky patří k recenzi jako celku, ne pouze k tomuto textu.

Samotný multiplayer je povedený a může ho hrát až 32 hráčů. Počet herních módů je poměrně vysoký. Na mapě sice vidíte nepřítele, ale je to ospravedlnitelné – zde nejde o skill, ale o zábavu – hra proto nenudí hledáním oveček na odstřel. Editor videí ve hře přítomný pak není tak „user friendly“, jak bychom si představovali, ale vyblbnout se v něm dá dosyta.

Zvuky oproti zbytku technického zpracování potěší. O výborném dabingu jsem se již zmínil a ruchy města také plní svou roli v potřebném měřítku. Klasicky výborná jsou i rádia, která lze ve hře naladit. Na své si přijdou příznivci většiny populárních žánrů. Vše je navíc proloženo povedenými hláškami a reklamami, nechybí ani „povídací rádia“.

Nejlepší nepovedená hra?

GTA IV mohlo dopadnout o mnoho lépe. Paradoxně se konstatování netýká hry jako takové, ale krutě nepovedené konverze. Tu také nelze kritizovat celoplošně. Například ovládání na klávesnici a myši funguje bez problémů a pohodlně.

Ve hře samotné jsem pak na netechnické bugy nenarazil a hraní nebylo ničím rušeno. Jen to chtělo svatou trpělivost s uváděním titulu do chodu. Doufejme, že autoři zapracují a hra časem dozraje za pomoci patchů.

Tak či onak, GTA IV je v jádru vynikající hrou, která by měla ambice stát se titulem roku, kdyby s ní nebyly zmíněné problémy. Hratelností, volností a celkovým pocitem z hraní je však něčím nevídaným, a pokud hře člověk propadne, tak jí odpustí všechny ty peripetie a ne úplně dokonalou grafiku.