RECENZE: GhostWire: Tokyo ukazuje všechnu bídu otevřených herních světů

Navzdory svému originálnímu zasazení do světa moderní japonské mytologie je nová hra od tvůrce kultovních sérií Resident Evil a Evil Within jen nudně šablonovitá. GhostWire: Tokyo nesmyslně ředí ucházející akci mechanismy, které známe z otevřených světů od Ubisoftu, oproti nim ovšem působí jako chudý příbuzný.

Nejprve považuji za nutné upozornit, přestože se to na propagačních obrázcích děsivými monstry jenom hemží, GhostWire: Tokyo není horor. Ano, stojí za ním Shindži Mikami, autor legendárních značek jako Resident Evil, Dino Crysis nebo The Evil Within, tentokrát se ovšem vešel do věkového ratingu 12+, což znamená, že si ho mohou legálně zahrát i děti ze základní školy.

Tokyo je v GhostWire skutečným městem duchů.

Liší se i samotnou strukturou vyprávění, na místo předpřipraveného koridorového zážitku, založeném na opatrném postupu, tu máme žánrově ryzí akci v otevřeném světě. Největší rozdíl je ovšem ve výsledné kvalitě. Zatímco výše zmíněné klasiky se pravidelně umísťují v nejrůznějších kvalitativních žebříčcích, GhostWire: Tokyo je zapomenutelná a zbytečná hra.

Jak už název vypovídá příběh je zasazen do současného Tokya. Nevysvětlitelná katastrofa způsobí, že z něj během několika málo okamžiků zmizí všichni žijící lidé, po kterých zůstanou v prázdných ulicích jen poházené zbytky šatstva. Jednou z mála výjimek je hlavní hrdina, kterého po autohavárii zachrání přátelský duch a propůjčí mu paranormální schopnosti pro boj s duchy méně přátelskými. Vedle touhy zjistit, proč k dramatické události došlo je pak hlavní motorem hrdinova chování především touha zachránit milovanou sestru.

Po grafické stránce hra neuchvátí, ale pokud máte slabost pro japonskou kulturu, budete nadšeni.

Více než samotná zápletka vás bude motivovat k hraní průzkum okolního světa. Virtuální Tokyo sice není vymodelováno přesně podle skutečnosti, ovšem atmosféru neony prosvícené metropole se mu daří zprostředkovat alespoň na stejné úrovni, jako to umí třeba značka Yakuza. Jedinou výjimkou, komu bych tak GhostWire mohl s klidným srdcem doporučit, jsou japanofilové, kteří mají slabost pro každý aspekt jedinečné kultury země vycházejícího slunce.

Nejde jen o to, že dostanou možnost proběhnout se mnoha známými lokalitami, potkají v nich navíc nepřeberné množství odkazů na tamní folklór a mytologii. Mluvící zvířata, spiritualní rituály, bohatá gastronomie a především obrovské množství originálních nepřátel jsou na celé hře tím suverénně nejlepším. A to navzdory tomu, že tato ryze next-gen hra (kromě PC vychází jen na PS5) nenabízí kromě solidně implementovaného ray-tracingu nijak výjimečnou grafiku. Pokud navíc toužíte po magických šedesáti snímcích za sekundu, budete se muset obejít bez něj.

I když ve hře nejsou žádné zbraně, jde v jádru o klasickou střílečku.

Ve hře je sice možnost plížení a často si tím opatrným přístupem ušetříte spoustu starostí, po většinu času jde ovšem o ryzí akci. Nejsou tu žádné zbraně, přesto jde o tradiční střílečku, jen místo samopalu šleháte z rukou zelené kuličky a místo brokovnice modré proužky, oslepující nebo omračovací granáty nahradily jakési kouzelné papírky.

Klíčem k úspěchu je nenechat si vpadnout nepřátele do zad a pomalu je jednoho po druhém opižlávat, což je na širokých ulicích mnohem snadnější než v malých arénách, kam vás příběh čas od času uzavře. Časem se ještě naučíte používat i štít schopný odrážet nepřátelské projektily.

Střetnutí s nepřáteli jsou intenzivní a poměrně zábavné, ovšem na to že na nich ovšem pracoval i Shindžiro Hara, který spoluvymýšlel soubojový systém pro Dooma z roku 2016, působí až příliš uťáple. Jedinou společnou věcí mezi těmito hrami tak zůstává místní obdoba slavných „glory kills“, během níž vysáváte z raněných nepřátel jejich duši.

Ano, je tu možnost hladit psy a dokonce je i krmit. Za to vám dokážou skrze asfalt vyhrabat ukrytý poklad.

Hlavní problém hry se skrývá v použitém konceptu otevřeného světa. Podstatnou část zhruba dvacetihodinové kampaně (na třetí obtížnost ze čtyř) strávíte přesunem z místa na místo a opakovanými souboji s náhodně vygenerovanými skupinkami nepřátel, což celý zážitek zbytečně ředí.

Herní mapa je z počátku zahalena do smrtící mlhy, které se zbavíte ničením jakých dimenzionálních bran, což není nic jiného než nenápaditá variace na dobývání základen, jaké známe z her od Ubisoftu. Jenže tam kde francouzský gigant nabízí obrovské a variabilní světy ve kterém můžete dělat, co se vám zrovna zlíbí, či se alespoň kochat okolními výhledy, Ghostwire má jen stále stejně vypadající liduprázdné ulice a maximálně pět druhů útoku. Přesto si hustotou ikonek na mapě nezadá ani s nechvalně proslulým Assassin’s Creed Unity.

S open world mechanismy jde ruku v ruce i vylepšování pomocí nasbíraných zkušeností. Ve stromu dovedností klasicky najdeme hrstku těch naprosto nezbytných a zbytek „vaty“, co ani nestojí za to, abyste kvůli ní po dosažení nové úrovně otevírali příslušné menu. Vyloženě mě rozesmály kosmetické doplňky, které se prodávají formou DLC. Vzhledem k tomu, že hlavního hrdinu vídáte jen během příběhových animací, mi jejich cena v hodnotě stovek korun přijde poněkud neadekvátní.

GhostWire: Tokyo má všechny nevýhody her v otevřeném světě a jen málo výhod.

Celkově musím konstatovat, že v použití otevřeného světa nevidím žádnou přidanou hodnotu. Hra vám sice dá svobodu, jak se dostanete na zvolené místo na mapě, ovšem už nikoliv v tom, jak řešit dané situace.

Výslednému dojmu příliš nepomáhají mnohá zvláštní rozhodnutí, která by se asi do západní hry nedostala. Neustále s sebou například musíte nosit zásoby zvířecího žrádla, protože na každém druhém rohu stojící pes vám bez nich nevyčuchá poklad. Poprvé vás hafan hrabající ukrytý poklad skrz asfaltovou silnici možná zarazí, časem si na to zvyknete. Stejně jako třeba na přísné omezení toho, kolik sběratelských předmětů ve formě duší zde můžete najednou unést. Pokud máte obsedantně kompulzivní poruchu nutící vás vysbírávat každý ukrytý předmět, bůh s vámi. Zde jsou jich stovky a po každé zhruba desítce se budete muset vracet si je uložit do „trezoru“. Nepotěší ani fakt, že nelze vypnout ukazatel hlavního úkolu a tak se místo průzkumu světa na vlastní pěst stává z hraní honba za ikonkou.

Ale to jsou ve výsledku jen drobnosti. GhosWire: Tokyo vlastně nedělá nic vyloženě špatně, bohužel však zároveň nedělá nic tak dobře, aby si zasloužil vaše peníze a čas. Pokud nejste vyloženě nadšenci do japonské mytologie, doporučuji se hře radši vyhnout. A i pokud náhodou jste, tak si radši počkejte až se objeví v Game Passu.