El Matador - drogová řežba po česku

Dlouho očekávaná střílečka od českých vývojářů ve skvělém grafickém hávu je konečně zde! My jsme ji zevrubně otestovali a rádi vám prozradíme, zda příběh protidrogového agenta naplnil ambice, nebo šlo jen o reklamní řečičky.

Dlouho vyvíjený tuzemský projekt s honosným jménem El Matador konečně útočí na regály obchodů. Na svědomí ho mají hoši z Plastic Reality Technologies, kteří stojí již za jedněmi zatracovanou, druhými vyzdvihovanou taktickou strategií Korea: Forgotten Conflict. Do El Matadora byly především českými odborníky vkládány značné naděje a ti největší optimisté dokonce očekávali úspěchu srovnatelný s Mafií či Operací Flashpoint. Jak to tak ale bývá, ne vždy musí zákonitě přijít posvícení a ani El Matador nakonec nedopadl tak, jak ho tvůrci zpočátku prezentovali – žádná volnost ukotvená v rámci šťavnatého příběhu se nekoná. Zůstala drsná akce, ovšem to rozhodně neznamená, že jde o špatnou hru.

A o co že jde? Inu, nic moc objevného, akorát se nám spolčilo několik nejvýznamnějších narkobaronů v jeden obří narkokartel, proti němuž si konvenční praktiky policie neví rady.

VIDEO

Nefunguje vám přehrávač? Klikněte zde pro přímý odkaz

>> Video v plné kvalitě: 640x480, wmv, 42 MB <<

S dějovou složkou si nakonec nikdo hlavu nelámal, takže její zjednodušení dosáhlo maximálního stupně, kdy o ní po celou dobu hraní nemusíte vědět zhola nic, a přesto vám to nevadí. Vyprávění formou in-game sekvencí, které se snaží být vtipné a staví na škádlení kolegů na policejním okrsku, nikoho neohromí, ale aspoň jako rámcové pozadí postačuje. Potřebné minimum informací navíc doplňují protokoly psané rukou hlavního hrdiny – Viktora Corbeta, což je pochopitelně ten největší frajer široko daleko. Pracuje pro protidrogovou organizaci DEA a když se v Kolumbii začnou dít nekalé věci, je vyslán, aby pomohl problémy vyřešit. V roli pomocníka však dlouho nezůstane, protože hned na začátku jsou zabiti jeho důležití kolegové, tudíž veškerá zodpovědnost za napravení nastalé situace padá na hlavu Viktorovu. A o co že jde? Inu, nic moc objevného, akorát se nám spolčilo několik nejvýznamnějších narkobaronů v jeden obří narkokartel, proti němuž si konvenční praktiky policie neví rady.

Veškerou invenci autorů zřejmě semlela velká voda, protože v hratelnosti El Matadora byste i tu pověstnou špetku originality hledali hodně těžko. Plastic Reality si nejspíš uvědomili, že nemají velké šance prorazit se sofistikovanější hrou, kde je přeci jen větší pravděpodobnost výskytu nějakého toho zádrhelu, o neúměrném protažení vývojové doby nemluvě. A tak si prostě a jednoduše řekli, že udělají střílečku jako řemen. A to střílečku z pohledu třetí osoby, která se svým naturelem možná až moc přibližuje Maxi Paynovi. To se dá brát buď jako pochvala, nebo pohana, záleží na vašem vkusu.

Střílení se však ani omylem nevyhnete – první kulky protínají virtuální ovzduší několik sekund po začátku mise a ve víru akce levely také končí. Na odpočinek zapomeňte. Prostoje mezi nepřáteli jsou minimální a obvykle stačí učinit několik málo kroků, abyste si zase mohli vyprázdnit několik zásobníků. Koncentrace vskutku brutálních přestřelek je v El Matadorovi nevídaná. Dá se ale také říci, že nic jiného, než mačkání spouště, vás nečeká.

Nepřátelé jsou v zásadě všichni stejní, liší se akorát ošacením. Co se jejich chování týče, není to žádný zázrak, ale ani tragédie. Protivníci jsou často ukrytí v pestrých úrovních, neváhají se krčit, vykukovat zpoza sloupů a jistě se vám stane, že chvíli nebudete tušit, odkud přichází palba, zvláště když se ocitnete na otevřeném prostranství, kde představujete ideální terč ze všech stran. V takovém případě je třeba pořádně se ohánět, protože muška padouchů je na některou z vyšších obtížností doopravdy ďábelsky přesná a ocitnete-li se na chvíli nekrytí, riskujete brzkou koupel v tratolišti krve. Hra je totiž nesmírně svižná, vyžaduje rychlé reflexy i dobrý přehled o aktuální situaci. Naštěstí si však čas od času smíte pomoci zpomalením času. Ano, pověstný bullet-time nechybí ani zde a funguje na chlup přesně jako ve zmíněném Maxi Paynovi. Klávesou Tab zpomalíte okolní dění na libovolnou dobu, samozřejmě pokud tato nevyčerpá speciální teploměr (pak se musí počkat na opětovné naplnění), Shift pak zase zprostředkovává zpomalené úskoky do čtyř stran, jimiž se pochopitelně lépe vstupuje do neprobádaných místností a výrazně tak klesá procentuální šance, že budete zasaženi. Bez zpomaleného času se větší přestřelky řeší velice krkolomně, je vidět, že designéři s jeho využitím zcela nepokrytě počítali.

Zahrají si i Němci?

El Matador má potřebnou kvalitu k tomu, aby mohl být distribuován do celého světa. A také se tomu tak děje, ovšem problémy se objevily hned za humny – v Německu. Jak známo, Němci jsou docela hákliví na násilnosti, jichž El Matador obsahuje nemálo. Nemyslíme si ovšem, že by šlo o míru větší, než jakou představují ostatní akce. Přesto ho německá organizace USK zařadila na index, což vedle zákazu vystavení hry v regálech znamená i konec jakýmkoliv prezentacím – od reklamy, přes internetové stránky, až po recenze v časopisech – to vše se na západ od našich hranic ve spojení se značkou El Matador nesmí. Místní distributor, společnost Frogster, hned začala pracovat na úpravách, jež by dostat hru na pulty a do veřejného povědomí. Docílit toho chtějí tak, že zlikvidují veškerou krev, což je opatření relativně běžné, ale dále už je to trochu podivné. Do hry by měly být implementovány zbraně s omračujícími projektily, čímž pádem Němci nebudou jakoby zabíjet, jen omračovat. A aby toho nebylo málo, hlavní hrdina by měl být prezentován jako padouch. Nechápeme sice logiku věci „když uděláme zlého hrdinu, nebude zabíjení žádný problém,“ ale asi to má všechno co do činění s alibismem. Uvidíme, jak moc poupravená verze se v Německu bude nakonec prodávat, ale doufejme, že jí moc nezmrší, protože dojmy z betaverzí v německých časopisech často neskrývaly velkou míru nadšení. Nakonec by El Matador mohl u našich západních sousedů ještě hezky zabodovat.

Vedle klasických protivníků tu jsou však ještě jacísi předáci, které když potkáte, objeví se na monitoru jejich obrázek, jméno a míra života – tu jim musíte vyžrat úplně celou. Zatímco řadoví padouši snesou jednu dvě rány, „velitelé“ jsou mnohem odolnější. Nejvyšším vývojovým stupněm nepřátel jsou v El Matadorovi bossové. Je jich několik a snesou obzvlášť silný rej kulek, až to působí trochu směšným dojmem. K jejich likvidaci nepotřebujete žádný speciální postup, jak tomu občas v podobných hrách bývá, prostě stačí jen bezhlavě kosit a čekat.

Ano, pověstný bullet-time nechybí ani zde a funguje na chlup přesně jako ve zmíněném Maxi Paynovi.

Podíváte se jak do interiérů, tak venkovních lokací, přičemž pestrost lokací je poměrně slušná. Podíváte se do kancelářského komplexu, průmyslové zóny s lešeními a jeřáby, do džungle, na kokainové plantáže či do doků. Levely působí celkem robustním dojmem, a to i přesto, že je lze projít pouze tím nejlineárnějším způsobem, jaký si jen dovedete představit. Vždy jsou otevřeny jen jedny dveře a mezi většími prostranstvími se pohybujete úzkým koridorem. I tak máte ale pocit, že jsou kolem vás rozsáhlé areály. Autoři si dali s tvorbou okolního prostředí, jež vytváří reálnou iluzi, skutečně práci a pohled do dálky je tak občas vážně impresivní. Počet kapitol se zastavil na šesti kouscích, což je podle nás strašně málo a herní doba El Matadora tudíž trhá rekordy, žel na úplně jiném konci spektra než bychom si přáli. Zhruba za pět hodin máte hotovo. Je sice pravdou, že hra vytahuje všechny trumfy, jichž tak či tak mnoho nemá, hned na začátku a dále už se pouze veze na vlně akce a tím pádem trpí značnou stereotypností, ale vzhledem k ceně je hra prostě příliš krátká.

Na rozdíl od misí nabízí El Matador požehnaný počet zbraní, jichž je hned několik desítek. Typově jsou rozděleny do šesti segmentů, mezi jejichž jednotlivými zástupci však větší rozdíly nezaznamenáte. Povětšinou se tak výběr kvéru smrskne jen na to, zda pro něj máte, či nemáte náboje. S grafickou částí si autoři pěkně vyhráli, pohled na hru je moc příjemný, především pak na s citem vyvedená a odekorovaná prostředí, která jsou všechno, jen ne prázdná. Musíme si ovšem postěžovat na dlouhé nahrávací časy a vůbec vyšší hardwarovou náročnost, než

Klady a zápory

Skvělá akce na odreagování
Zpomalení času
Kvalitní grafika

Krátká herní doba
Striktně lineární a stereotypní

by se na správně optimalizovanou hru hodilo. Občas lze také narazit na nepříjemné bugy, kdy je vám třeba znemožněno rozumně kontrolovat postavu, protože ta se zcela odpojí z fixní kamery a začne si po světě pobíhat, jak se jí zachce. Hudba pak jede v ryzím techno rytmu – dokresluje sice dynamickou a zběsilou hratelnost, nicméně k policejní akci se nám nijak extra nehodila.

S grafickou částí si autoři pěkně vyhráli, pohled na hru je moc příjemný, především pak na s citem vyvedená a odekorovaná prostředí, která jsou všechno, jen ne prázdná.

Co tedy s El Matadorem? Podle nás jde pořád o sympatický projekt, který byste měli vyzkoušet, patříte-li mezi příznivce Maxe Payna a vůbec pořádně záživných stříleček. Chybí sice příběh, volnost, ale ryzí hratelnost rozhodně ne. Ačkoliv jde v jádru o ten nejprimitivnější herní koncept, daří se mu udržet hráče až do samého konce, který však přichází příliš brzy, v čemž spatřujeme dost možná největší chybu. Užijete si, to jistě, ale zda vám to za ty peníze stojí, už si musíte rozhodnout sami.