Desítky hodin čistého herního času, kruhy pod očima, halucinace, snaha prohlédnout monitorem počítače přes obrazovku někam dozadu, plný dřez a linka špinavého nádobí, hora odpadků kolem koše, prázdné láhve od minerálních vod, případně od šťávy a v neposlední řadě chorobná závislost nutící člověka pařit od rána do večera - to všechno má na svědomí Diablo 2, hra, na kterou stovky tisíc hráčů na celém světě čekaly jak na smilování a doufaly, že Blizzardi už konečně předvedou světu to, co nám tak dlouho slibovali a odkládali. Také česká hráčská obec čekala na pokračování legendárního akčního RPGčka netrpělivě; již před jeho vydáním zde existovalo několik herních klanů a žádná zmínka o Diablu 2 je nenechala chladnými (v případě naší aprílové novinky o zrušení Diabla 2 z nich naopak udělala oheň a síru chrlící ďábly) a po vyjití se objevily desítky nejrůznějších názorů. Proto jsme se rozhodli věnovat druhému dílu Diabla desítky (někteří stovky + 2 probdělé noci :-) - by Vreco) hodin času a podívat se na hru úhlem pohledů tří recenzentů (byť byl Patrick alias Tangero pouze přicmrndávač :-)) a všech herních postav. Takže Ti, kdož raději stručnější recenze, nechť si přečtou naše starší minireview a vy ostatní - vítejte v pekle!
ZÁKLADNÍ PRINCIPY
Hned v úvodu je třeba si vyjasnit jednu věc: z RPG toho má Diablo 2 asi tolik, kolik toho mají akční adventure z adventure. Dominujícím prvkem je akce a kdo by čekal desítky obtížných questů nebo složitý vývoj postavy, byl by zklamán. Přímočarost a nekomplikovanost byla ostatně jedním z pilířů úspěchu prvního Diabla, a tak se není co divit, že u osvědčené koncepce setrvali autoři i nadále.
Hra je rozdělená do čtyř aktů, v každém z nich dostanete zadáno šest questů (vyjma čtvrtého, kde jsou zadány questy pouze tři), jejichž složitost spočívá pouze v množství a tuhosti protivníků stavějících se vám do cesty. Výchozím bodem v každém aktu je město nebo vesnice, odkud podnikáte výpady do okolí. Ve městě žije hrstka lidí, kteří jsou ochotni s vámi obchodovat, léčit vás, identifikovat některé předměty a radit vám, jak s nimi dále nakládat, opravovat výzbroj a zadávat vám questy, ale zase tak moc toho nenamluví. Co akt, to jiné prostředí - v prvním běháte hlavně po travnatých pláních, v druhém po poušti, třetí vás přenese do věčně deštivého kraje ostrovních džunglí a ve čtvrtém se podíváte do samotného pekla, budete v podzemních kobkách sestupovat níže a níže, až se dostanete k samotnému ďáblovi, po jehož udolání se vám spustí cca 80ti sekundový časový limit, během něhož můžete sbírat všechny kolem se povalující předměty, prodávat je a získávat tak finance, neboť poté se hra ukončí a vy při jejím příštím spuštění sice budete mít všechno, co jste si nasbírali, ale navíc si budete moci při spouštění vybrat, jestli se chcete vrátit do již hotové hry (například v multiplayeru, kdy pomáháte slabším kamarádům), nebo jestli chcete pokračovat na obtížnost NightMare (a poté ještě Hell). Pokud si někdo stěžoval na jednoduchost hry a nepřátel, tak v dalších úrovních už bude mít hodně problémů se sbíráním dalších bodů pro vyšší level (neboť při úmrtí je ztrácíte a v NightMare už to opravdu není procházka růžovým sadem).
POSTAVY
Jak už všichni netrpěliví příznivci Diabla jistě vědí, postav, ze kterých si můžete vybrat tu svou, je tentokrát pět - amazonka (Vrecova favoritka), barbar (Patrick :-)),
nekromancer (můj vyvolený), paladin (Patrickova manželka Yenn) a čarodějka (Vrecova druhá identita). Než si je ale představíme podrobně, podíváme se na změněný systém kouzel, protože to, co děla každou postavu opravdu unikátní, jsou především její speciální schopnosti (skills), které v druhém dílu nahradily kouzla. Osvojujete si je tím, že při každém zvýšení levelu dostanete kromě pěti bodů známých z prvního dílu ještě jeden bod, který můžete dle uvážení přidělit jedné ze zmiňovaných speciálních schopností. Každá postava jich má na výběr třicet a podle zaměření jsou roztříděné do třech skupin po deseti. Protože jsou stromovitě strukturované, lze na začátku sypat body jen do těch nejvrchnějších a až postupně se zpřístupňují ty ostatní.
Schopnosti se dají rozdělit na aktivní a pasivní - aktivní jsou vlastně normální kouzla, zatímco pasivní zahrnují takové schopnosti, které se automaticky použijí při činnosti, k níž se vztahují. U amazonky se škála jejích dovedností odvíjí především od jejích oblíbených zbraní - luku a kopí, takže například můžete vylepšovat její útok o ohnivé či jedovaté údery. Zvládne dokonce i vytvoření vlastního zrcadlového obrazu (sloužícího ke zmatení nepřítele) či přivolání pomocné valkyrie. Rozhodně však doporučuji hned na začátku si ujasnit, jestli budete používat luk nebo kopí a všechny skill pointy pak sázet na tyto kouzla, neboť je zbytečné povyšovat kouzla u zbraní, které nebudete používat. Já jsem začínal s oštěpy, ale ke konci jsem vzal zavděk lukem (může mít magické funkce a jeho provoz je finančně méně náročný, zvláště v pokročilejších fázích hry). Pro barbara je připraveno množství užitečných bojových technik (vrhání dvou zbraní najednou nebo omráčení protivníka) a bojových pokřiků. Pomocí těch může buďto zastrašovat hordy příšer nebo naopak povzbuzovat své spojence.
Nekromancerovy schopnosti mě lákaly nejvíc a nezklamaly - například bez vyvolávání golemů a kostlivců bych se snad vůbec neobešla. Tu nejšpinavější práci udělají za vás a bodíky za jimi zabité potvory jdou pochopitelně na vaše konto. Jediná potíž s těmi oddanými pomocníky spočívá v tom, že se rádi zasekávají za sloupy, keře nebo mezi dveřmi (a hlavně v úzkých prostorech blokují cestu, což zase v případě multiplayeru vadí ostatním hráčům - ani ne tak, že se nedostanou do bitevní vřavy, ale spíš že se nemohou dostat z ní, stojí-li proti přesila nepřátel). Osvědčily se mi i kletby - tam, kde byl protivník příliš silný a nezabíralo nic jiného, stačilo na něj zakouzlit kletbu, která mu všechny jeho údery vracela s 300% navýšením, a za chvíli se udolal sám. Paladinovou doménou jsou aury - buďto může vytvářet útočné (ledové, ohňové...) nebo naopak ochranné těch samých typů. Čarodějka se jako největší odborník na kouzla dokáže vytasit s ledovou bouří, ohnivou stěnou nebo třeba dvouhlavým ohňovým monstrem.
NEPŘÁTELÉ
Množství druhů, které se ve hře vyskytují, bych asi nespočítala (čímž chci říct, že je jich moc). V každém aktu narazíte na jiné, i když někdy ta jinakost spočívá pouze v tom, že kostlivec vymění sekeru jednou za luk a podruhé za metač fireballů. Přesto si na pestrost protivníků nestěžuji - to, co hra obsahuje, mi bohatě stačilo. Užitečnou změnou od prvního dílu je ukazatel zdraví nad hlavou každé potvory, takže vidíte, jak jí pod vašimi údery postupně ubývají síly. U stupnice je k vidění i druhové zařazení nepřítele a podle barvy nápisu můžete odhadnout, kolik práce s jejím zabitím budete mít: bílá značí standardního protivníka, modrá šampióna a zlatá unikátní mrchu nebo rovnou bosse.
Na konci každého aktu na vás pak čeká extra tuhý nepřítel, u kterého obvykle vypotřebujete všechny zásoby elixírů, ještě si půjdete přikoupit a sem tam si půjdete okrást vlastní mrtvolu - to poté, co vás protivník zabije.
Ne vždycky se vyplatí snažit se přesilu udolat bezmyšlenkovitou řežbou. Když se pozorně rozhlédnete, můžete například zjistit, že otravní pidižvíci, kostlivci nebo zombie se vracejí z onoho světa a ten, kdo je oživuje, se schovává až vzadu za nimi. Některé potvory vykazují i jisté známky inteligence - když se blíží jejich konec, dají se na útěk nebo se v případě písečných brouků zahrabou pod zem a snaží se vám jít z cesty. Zákeřnější protivníci ovládají umění regenerace (občas ještě kombinované s teleportací), ale při troše štěstí najdete hůl, která jim v obnovování zdraví zabraňuje. Nevím, jestli se mi to jenom nezdálo, ale u některých jsem dokonce měla pocit, že se vás snaží odlákat směrem ke skupině svých soukmenovců, kde by vás pochopitelně vyřídili snáz. Každopádně se mi nepovedlo nikoho z nich zaseknout za sloup nebo do dveřního průlezu, naopak jim se mnohdy podařilo obklíčit mě v bojovém sevření, případně mi zablokovat portál do města a tím pádem mě odkázali na onen svět.
VÝSTROJ A VÝZBROJ
Toho, co můžete na svoji postavu navěsit, je tu opravdu požehnaně - zbraně, štíty, brnění, helmy, amulety a prsteny. Nově přibyla ještě místa pro opasek, boty a rukavice. Zatímco účel bot a rukavic je jasný, tajemství opasku si teprve odhalíme. Stejně jako v prvním Diablu si i tady do něj můžete nastrkat léčivé lahvičky,
ale namísto čtyř pozic jich mají ty nejlepší opasky až šestnáct (uspořádaných po čtyřech do čtyř řad). Jakmile použijete lahvičku z první řady, ta nad ní automaticky poskočí na uprázdněné místo. Vypít je můžete i stisknutím klávesy, nemusíte na ně klikat myší.
Všechny předměty se dají rozdělit do několika skupin a podle toho jsou i barevně rozlišené (mluvím o barvě jejich nápisu, ne o vybarvení předmětů samotných). Bílá značí předměty normální, modrá magické, žlutá vzácné, zlatá unikátní, šedá ty s přihrádkami na drahokamy a zelená ty, které tvoří s jinými předměty soupravy. Na šedé a zelené stojí za to se podívat podrobněji. Každý šedě popsaný předmět obsahuje jedno až tři volná místa pro vložení drahokamů, kterými se k jeho původním vlastnostem přidají ještě některé další. Drahokamů je sedm druhů a každý z nich se ještě vyskytuje v pěti kvalitativních mutacích. Předměty, do kterých jdou tyto kameny vložit, jsou pouze z kategorie helma, zbraň nebo štít. Jejich přítomnost ve zbrani zvyšuje efektivitu útoku, ve štítu zlepšuje vaši obranyschopnost a v helmě bývají účinky různé - přidávají například body k vašim vlastnostem nebo vám přivodí zvýšenou citlivost na ukryté magické předměty (tím chci říct, že je budete nacházet častěji). Dobře si rozmyslete, kam který kámen vložíte, protože jak je jednou někde zabydlený, už ho zpátky nedostanete. Druhým novým typem předmětu jsou zeleně popsané - ty, které vytvářejí sady. Když budete mít štěstí a podaří se vám dát dohromady soubor stejně pojmenovaných předmětů, odměnou vám bude bonusová vlastnost, která se vám při nošení ucelené výzbroje přidá do vínku. Bohužel pro některé postavy (například pro amazonku) žádnou vhodnou sadu nenajdete, tudíž i nadále platí, že je výhodné mít zbroj složenou ze zlatých předmětů s vynikajícími obrannými vlastnostmi a co největším množstvím magických vylepšení.
Velikost inventáře zůstala sice stejná, ale návdavkem dostanete jednu osobní truhlu, která zůstává ležet vždycky v úvodním městě. Předmětů do ní moc neschováte, je to tak na dvě zbraně a jedno brnění, ale její význam tkví v něčem úplně jiném. Můžete v ní totiž skladovat peníze, jejichž maximální množství závisí na úrovni dané postavy, avšak vždy je maximální limit dostatečně vysoký na to, abyste si s ním vystačili, případně jej ani nenaplnili. To, co mě docela rozladilo, je skutečnost, že jinde než v inventáři nebo v truhle se předměty skladovat nedají. Občas by se vám totiž hodilo položit si někde na zem předmět, o kterém ještě nevíte, jestli si ho chcete nechat nebo ne. V prvním dílu byla vesnice strategicky výhodně položeným místem, kde se dalo skladovat všechno, co jste považovali za potenciálně užitečné. V Diablu 2 můžete na takové praktiky rovnou zapomenout - pohodíte-li předměty někam na zem, ty normální zmizí do čtvrt hodiny, speciální a unikátní do hodiny. Možnosti skladování se tak paradoxně stávají ještě menšími než u prvního Diabla. Citelné vylepšení v tomto směru, na které bych málem zapomněla, jsou desky na svitky s Town portálem a identifikací. Když si je obstaráte, zaberou v inventáři jen dvě políčka, ale dovnitř se vejde svitků rovná dvacítka. Ve vyšších úrovních pak k navýšení kapacity bedny poslouží i Horadic Cube, kostka, která slouží kromě primárního mutování předmětů zadaných v jednotlivých questech také k mixování amuletů, drahokamů, prstýnků a ve chvíli, kdy zrovna nic neslučujete, v ní můžete uchovávat zbroj či cokoliv jiného, přičemž výhodné je, že ze čtyř políček, které zabere (2x2) vám dá k dispozici hned dvanáct (3x4).
Hledání je proti předchozímu dílu hodně ulehčené; už nemusíte propátrávat kurzorem celou obrazovku, ale stačí zmáčknout Alt a všechny sebratelné předměty se ohlásí nápisem. Vám pak stačí vybrat si z nich ty, o které stojíte, a sesbírat je. Podle barvy nápisu už předem víte, jestli se jedná o předmět obyčejný, magický nebo dokonce unikátní (viz dělení výše).
UKLÁDÁNÍ A REINKARNACE POSTAVY
To, co považuji v D2 za hrůzu ze všech největší, je systém ukládání. Tak za prvé je třeba říct, že uložit si svoji pozici můžete pouze zároveň s odchodem ze hry. Ono se to snad ani nedá nazvat uložením pozice, protože pokaždé, když si natáhnete svůj poslední (a taky jediný) save, stojíte ve městě. Bez ohledu na to, kde jste zrovna byli, když jste hru ukládali. Svět D2 je poměrně rozsáhlý, a tak se putování po něm stává dost otravnou záležitostí, obzvlášť když se na určité místo ubíráte už po osmé. Pokud vám není jasné, proč byste kamkoliv měli jít osmkrát či víckrát, pak vězte, že kdykoliv budete při souboji zabiti, reinkarnujete se zpátky ve městě. Navíc zůstane vaše mrtvolka ležet na místě vaší smrti a ve svých útrobách skrývá celou vaši výzbroj. Chcete-li tedy zpět své zbraně, peníze i lektvary, nezbude vám než absolvovat často útrpnou cestu na místo vašeho skonu, kde kliknutím na mrtvé tělo naberete své předměty zpátky (tedy pokud budete mít štěstí a mrtvola nebude obklopena hordami nepřátel, kterým se beze zbraně ubráníte jen těžko, přetěžko). V případě, že se k vaší mrtvole už nemůžete dostat, je jediným řešením opuštění hry a její následné spuštění, kdy se vaše mrtvé tělo objeví ve městě, avšak hordami nepřátel, které jste už jednou pomlátili, se budete probíjet znova (viz následující odstavec). Z tohoto důvodu doporučuji schovávat si v truhle náhradní zbroj, minimálně nějaký ten lepší opasek (kvůli lahvinkám na manu a život), kvalitní brnění, náhradní zbraň a boty, případně helmu.
Je pravda, že putování se dá uspíšit využitím waypointů - jakýchsi teleportů rozmístěných po světě D2. Vadou na jejich kráse je to, že než je můžete používat, musejí být nejprve aktivovány tím, že na ně se svou postavou vstoupíte.
Dlužno dodat, že autoři s waypointy šetřili, a tak není nijak ojedinělým úkazem, že dvě hodiny hrajete, aniž byste na nějaký narazili. Pokud vás po takové dvouhodince bez waypointů sejme nelítostný protivník a vy už nemáte čas nebo chuť ve hře pokračovat, čeká vás kromě znovuzrození ve městě ještě jedno překvapení - při každém opuštění a znovunahrání hry se znova objeví všechny potvory. Čtete správně - úplně všechny, tedy i ty, které už jste jednou sprovodili ze světa. Nemůžete-li u počítače vysedávat aspoň pět hodin denně, připravte se na to, že jednou vyčištěné území budete čistit ještě nejmíň čtyřikrát, než zkompletujete celý akt. Navíc vás tenhle systém připraví o ten skvělý pocit z krajiny dokonale zbavené nepřátel. Argumentace, že si tak můžete vylepšovat svou postavu, je sice pravdivá, ale ujišťuju vás, že až poběžíte (jako já) po páté přes písečné duny a po páté se budete muset rvát o holý život s těmi samými mrchami, budete tenhle systém pěkně proklínat. Nevěřte nikomu, kdo vám bude vykládat, že se dá soubojům vyhnout tím, že zmáčknete Ctrl a utečete. Jde to jen v prvním aktu. V každém dalším už je dost nepřátel, kteří se vás nepustí, ani když běžíte a koneckonců ani stamina není bezedná. Jen pro pobavení si taky můžete zkusit vyhnout se nepřátelům v podzemních chodbách. Abyste si ušetřili nervy, rovnou vám řeknu, že by to byla zbytečná snaha. V úzkých prostorech vás obklopí raz dva a než pochopíte, že se odsud nedostanete, je už zase po vás.
Stejně jako mezi hráči Diabla 2 i v naší redakci panují názorové proudy na systém ukládání pozic (z tohoto důvodu také anketa pod článkem) a zde bych si trošku dovolil nesouhlasit s Alenkou - smyslem "sejvů" totiž není uložit hru tam, kde je, spolu s živými či zabitými protivníky, ale uložit pouze a jenom vaši postavu, dosažené schopnosti a nasbírané předměty/peníze,
z čehož vyplývá, že všichni, kdo preferují systém load/save při tuhých soubojích, zde mají smůlu. Je faktem, že hra se tak stává o třídu obtížnější, nicméně to hratelnosti jenom přispívá. (Vylepšování hratelnosti ztěžováním ukládání považuji za jeden z nejprimitivnějších způsobů, které lze k tomu účelu vymyslet - by Alenka). Navíc waypointy jsou rozmístěny dostatečně hustě na to, aby jste je mohli pohodlně využívat (i když možná je to jen můj pocit, neboť jsem hru nehrál po půlhodinkách, ale většinou delší dobu - vesměs tři a více hodiny v kuse) a tudíž jsem nemusel znova čistit jednotlivé questy (přičemž od začátku hry až do první třetiny třetího aktu jsme navíc zapařili s PooBem po internetu na jeden zátah). Navíc se domnívám, že hardcore pařan, který něco vydrží, dokáže Diablo 2 dohrát na jeden zátah (soudě dle vlastní zkušenosti).
Jisté řešení představují svitky s town portálem. Pokud víte, že vás čeká tuhý protivník, stačí si nedaleko očekávaného střetu zakouzlit portál. Skončí-li souboj vaší smrtí, skočíte ve městě do portálu a jste zpátky, kde jste byli před smrtí. Bůhvíproč mi ale tohle řešení vzdáleně zavání cheatováním, takže jsem se mu vyhýbala. Ostatně pokud byste ho používali příliš často, přivedli byste brzo své zásoby svitků na mizinu. Je mi tak trochu záhadou, proč v době, kdy na Vampire: The Masquerade - Redemption (kteréžto RPG původně vyšlo s ukládacím systémem, v němž se dalo ukládat jen na určitých místech) vychází opravný patch, který dodává možnost klasického ukládání, proč v této době někdo vydává akčně zaměřenou hru bez možnosti si ji před každým větším zápasem uložit (právě kvůli lame systému load/save, viz odstavec výše - by Vreco). Komu časté ukládání kazí požitek ze hry, nechť laskavě zmobilizuje svou vůli a neukládá. Já osobně bych za klasický Save/Load byla vděčná a považuji to i za demokratičtější řešení, v němž si každý může vybrat způsob hraní, jaký chce.
PROVEDENÍ
Nyní se dostáváme k nejslabší stránce hry, i když by se po tolika odloženích a slibech dalo očekávat, že na grafice pracovali Blizzardi nejvíce (a počet jmen v kolonkách "grafika" a "animace" v manuálu by tomuto faktu jenom nasvědčoval). Bohužel to není žádná sláva (mírně řečeno) a ačkoliv jsou jednotlivé postavičky prokresleny, seč to jde, včetně realističnosti zobrazení výzbroje (viz níže), ta čtverečkovanost se prostě omluvit nedá. Původně jsem chtěl zavřít obě oči, neboť hratelnostně mě hra opravdu nadchla, bohužel toto do objektivní recenze udělat nemohu (a proto dávám také hře tak nízké hodnocení - nebýt té zastaralé grafiky, která se prostě omluvit nedá, dostalo Diablo 2 nejspíš 95%).
Jakkoliv ale grafika v Diablu 2 kazí vizuální dojem ze hry, animace a videa způsobují pravý opak. O kvalitě videí v Diablu 2 snad není ani třeba diskutovat, úvodní intro a následné animované sekvence mezi jednotlivými akty jsou prostě skvělé. Také samotné animace postavy, ohně, protivníků, ale i jednotlivých lokací (například té lávové ve čtvrtém aktu, kde máte díky animacím navozujícím dojem stoupajících par zkreslujících váš pohled pocit, jako byste byli skutečně někde mez lávovými jezery) jsou perfektní a nelze jim téměř nic vytknout, snad až na chůzi postaviček, o jejíž realističnost se sice autoři očividně snažili, avšak stále to vypadá, jako by tyto bruslily po herní ploše. Škoda. Na druhou stranu toho můžete litovat jen ve městě, v bojích to jednak nebudete mít čas sledovat a jednak to hodně napravují kouzla, jejichž zpracování a rozanimování by se taktéž dalo podle školních osnov hodnotit výbornou.
Hudba a zvuky již jen dokreslují atmosféru hry. Zvuky jsou jiné pro každou zbraň (mnohdy dokonce i pro její jednotlivé modifikace), předmět (lahvička v opasku či torně vám žbluňkne, drahokam cinkne, Khalimovo oko se "rozplizne"...), nepřítele (obrovské gorily řvou, zuřiví býci chrochtají) či přítele (zbrojaři ve městě cinkají, mágové meditují...). Hudba pak podbarvuje jednotlivé lokace, v nichž se pohybujete ... na rozsáhlých planinách a vůbec ve venkovních lokacích je hravější, v podzemních sklepeních je naopak temná, v harému v paláci ve druhém aktu si při jejím poslechu zase připomenete melodie známé z filmů zobrazujících rozverné choutky panovníků v minulosti. Po zvukové stránce tedy opět za jedna.
Ačkoliv uváděné požadavky na hardware (Pentium 233, 32 MB RAM a akcelerátor s 8 MB RAM) jsem v pohodě překročila (Celeron 450, 128 MB RAM a Riva TNT 2 Ultra s 32 MB RAM), davové válečné scény mi sem tam škubaly a výjimečně se přímo pozastavily. Navíc při instalaci a video testech hra doporučila po detekování grafické karty s čipem Riva TNT rozhraní Direct3D, což, alespoň mě (Vreco) dělalo velké problémy.
Realističnost zobrazení výstroje přímo na postavě od prvního dílu o dost pokročila - všechno, co máte na sobě či držíte v ruce (tedy jen ty větší předměty, ne opasek nebo amulety), je na vaší postavě jasně vidět. To nemluvím jen o odlišení sekery a hole, ale o mnohem věrnějším zobrazení vaší výzbroje. Třímáte-li v rukou například meč s prázdnými přihrádkami na drahokamy, je normálně bílý. Jakmile do něj nandáte zelené a modré kamínky, můžete si všimnout, že postava nyní třímá v ruce meč s modrozeleným leskem.
Automappingu není takřka co vytknout, pouze nemožnost vpisování do mapy. To, že jsem si do ní nemohla napsat názvy některých lokalit, to bych ještě oželela, ale mnohem víc jsem postrádala možnost popsat si oltáře. Abych ušetřila vlastní doplňovací elixíry, často jsem pobíhala po povrchu sem a tam ve snaze najít ten bezplatný pramen života, kolem kterého jsem před půl hodinou šla, ale který z těch čtyř na mapě to sakra byl?
MULTIPLAYER
Kdo ho nehrál - je šťastný člověk, tedy alespoň pokud má pouze modem a je tak nucen platit Telecomu nekřesťansky vysoké poplatky za neskutečně pomalé připojení. Ve chvíli, kdy poprvé vyzkoušíte multiplayerovou řežbu Diabla 2, totiž nebudete nikdy více chtít jinak a singleplayerová hra vám začne připadat nudná. Na výběr máte buď hru přes Battle.net, nebo klasicky po síti přes TCP/IP protokol. V multiplayerové hře můžete pochopitelně používat svou postavu, kterou si tvoříte v singleplayeru a naopak questy, které splníte v multiplayeru, se vám uloží, jako byste je plnili ve hře pro jednoho hráče - což je sice samozřejmé, ale vzhledem k častým dotazům na toto téma jsem chtěl vyvrátit všechny vaše případné pochybnosti.
Při Battle.netové hře máte na výběr ze tří různých serverů (USA východ, USA západ a Evropa), přičemž americké bývají téměř neustále přetížené a byť na tom evropský není o mnoho lépe, když se vám na něj podaří připojit, budete zklamáni, tedy alespoň pokud neumíte německy, neboť pokaždé, když jsem se připojil, tam mezi sebou hojně diskutovali pouze Němci a Švédové (evropský server je totiž u švédské Telie). Po připojení na Battle.net se vám totiž objeví klasické dialogové okno,
kde diskutují na server připojení hráči, z nichž si někoho vyberete, dohodnete se na hře, založíte ji a hrajete. Mě se po několika připojeních podařilo potkat anglicky mluvícího Belgičana s docela obstojně vypracovanou postavou, avšak poté, co jsme hru rozjeli, spadnul server a hra mi smazala mou Amazonku (!!!), takže jsem si musel celou postavu vytvářet znova (což mě samozřejmě ze začátku moc nebavilo). Battle.net tudíž mohu zatím jen nedoporučit, protože i přes opravný patch stále ještě rozhodně není stoprocentně doladěný tak, jak by měl být.
Ostatně síťová hra všeobecně není zrovna nejlépe naprogramovaná. Když si totiž zvolíte hru přes TCP/IP protokol a následně vytvoříte hostitelský server (nedoporučuji dělat to na lince pomalejší než 128 kBps) a připojí se tam pár lidí, bude se to trhat jak jim, tak i vám (což není dáno jenom kapacitou připojení, ale také zpracováním dat jednotlivých počítačů, synchronizace a obtížnost soupeřů. Nedoporučuji, aby hrálo více než pět lidí na jednom serveru, neboť čím více lidí, tím jsou protivníci tužší a navíc jen stěží se hledají lidé na stejné úrovni (levelu), kteří by bojovali spolu a když se třeba osm lidí rozdělí na čtyři dvojice, je to, hlavně v aktu 4, téměř sebevražda. Navíc počítač i linka zpracovávají docela velké kvantum dat, kvůli němuž se to občas trhá a v případě, že vás je na serveru deset (víc lidí jsem na svůj počítač naštěstí nepřipojil), tak už se to škube docela nechutně i na P3 550 MHz, 256 MB RAM, Riva TnT2 model 64 (32 MB) a 512 kBps lince. Hardwarové nároky multiplayeru mi vážně přijdou zbytečně přehnané.
Samotný multiplayer je koncipován jako team-mod, kdy spolu s ostatními připojenými hráči bojujete proti potvorám, které na vás posílá počítač. Výhodou je, že nacházíte více předmětů a to i zlatých či zelených, které můžete se spoluhráči měnit a v případě, že sbíráte nějakou zelenou sadu ji můžete díky multiplayeru lépe a dříve zkompletovat...
Bohužel já jsem pro Amazonku žádnou vhodnou sadu nenašel, a tak rozhodně zastávám názor, že mnohem lepší je najít vhodné zlaté předměty s dobrými vlastnostmi než kompletní zelenou sadu - a myslím si, že to bude platit i pro některé další postavy. Každopádně v multiplayeru je hra úplně o něčem jiném, je mnohem lepší, zábavnější (i díky in-game chatu), nutí spolupracovat (a pomáhat umírajícím kamarádům, jejichž ukazatel života máte v levé horní části obrazovky) a i když obsahuje nějaké ty chybičky (například občas úbytek života a many ve městě ve chvíli, kdy měníte (trade) nějakou věc s jiným připojeným hráčem), dává Diablu 2 zcela nový rozměr.
HRATELNOST
I přes rozporuplný systém ukládání (dlouhodobým hráčům bude připadat jako skvělá výzva, těm krátkodobým připraví spíš perné chvilky) a ne moc atraktivní grafiku mě Diablo po počáteční nechuti zaujalo a dokázalo udržet u počítače až do čtvrté hodiny ranní, což se naposledy povedlo Dungeon Keeperovi. Částečně za to ponocování sice může absence ukládání, ale svůj podíl na tom má i chytlavost hry, která vás nutí snažit se nakouknout ještě za jednu skálu, pak za tamtu další ... a než se nadějete, máte polovinu aktu za sebou. Tvrdit, že Diablo 2 nepřineslo vůbec nic nového, by nebylo fér - výzbroj s možností vkládání drahokamů, velký výběr speciálních schopností nebo předměty tvořící spolu ucelené sady jsou rozhodně něčím, co jen tak v nějakém RPG neuvidíte. Kdyby kolem Diabla 2 nevzniklo tolik povyku už dlouho před jeho vydáním, zklamaných a rozčarovaných hráčů by možná nebylo tolik. Já osobně jsem od nového Diabla nic tak převratného neočekávala, a tak ho teď bez hořkosti můžu prohlásit za nadprůměrně dobrou hru, jež má ale tu smůlu, že se jí nepodařilo dohnat pověst, která ji předcházela. I přes to se však dá očekávat, že Diablo 2 bude minimálně nejprodávanější hrou letošního léta.
Diablo 2 |
|
Minimální konfigurace (singleplayer): |
Pentium 233 Mhz, 32 MB RAM, 650 MB HDD |
Minimální konfigurace (multiplayer): |
Pentium 300 Mhz, 64 MB RAM, 950 GB HDD |
Doporučená konfigurace: |
Celeron 400 MHz, 128 MB RAM, 1,55 GB HDD |
3D karty: |
ano |
Multiplayer: |
ano |
|
Verdikt: |
Ani bomba, ani zklamání - prostě další dobrá hra s několika diskutabilními prvky, avšak i přesto vynikajicí hratelností. |
|
Hodnocení: |
80% (Alenka), 87% (Vreco, Tangero) |
|