Brothers in Arms: Hell's Highway - slušná válečná akce s příchutí taktiky

Druhá světová válkam zdá se, ještě zdaleka není vyčerpaným tématem. Tentokráte v poněkud taktičtějším podání.

Brothers in Arms: Hell's Highway

Již před několika lety se zdálo, že obliba stříleček z druhé světové války kulminuje a že nevyhnutelně musí přijít útlum. K tomu pochopitelně došlo, ale na druhou stranu pořád vychází dost titulů s touto tématikou. Série Brothers in Arms je jedním z předních představitelů této kategorie her, ale zároveň se od ostatních i docela dost odlišuje.

Oním rozdílem je skutečnost, že nám BIA předkládá válečné přestřelky v tak říkajíc taktičtějším podání. Samozřejmě teoreticky by možná i šlo se celou hrou prostřílet tak říkajíc po trase rovnou za nosem, ovšem hlavní myšlenkou hry je uvědomit si, že oni ti „bratři ve zbrani“ s vámi nechodí jen tak pro nic za nic.

Nedá se říci, že by noví Brothers in Arms nebyli zábavní, ale ani nedisponují ničím, kvůli čemu byste hráli jedním dechem.

Jde o to, že svým spolubojovníkům, kteří se mění podle mise, můžete zadávat různé rozkazy. No, různé, ono jich ve skutečnosti zase až tak moc není – můžete jim přikázat, aby se drželi za vámi, můžete jim určit, kam se mají přesunout a po kom mají střílet. Rozhodně by ale bylo chybou si myslet, že si budete jen tak v pohodičce sedět někde v bezpečí na pařezu, zatímco všechnu práci za vás udělají kolegové, které komandujete, přičemž hlavním důvodem není ani tak slutečnost, že vaši parťáci příliš přesnou mušku nemají.

Vtip je zde ten, že když vaši kámoši střílí na určený cíl, což jsou povětšinou pochopitelně nepřátelé, tak upoutají jejich pozornost. Díky tomu tak máte prostor k tomu, abyste se přesunuli na místo, odkud můžete nepřátele sejmout pohodlněji a rychleji. Protivníci se totiž vcelku dobře a svědomitě kryjí, což zhoršuje jejich „účinný průřez“, tedy v normální češtině: špatně se do nich trefuje. Mnohem lepší tedy je zaměstnat je palbou vašich parťáků a obejít je pěkně z boku nebo se jim dostat rovnou do týla.

To je jistě určitě logická taktika, ale upřímně řečeno, moc dlouho vás to asi bavit nebude, protože hra se dřív nebo později stane stereotypní i přesto, že se autoři snažili zakomponovat sem co nejvíce různých zpestření jako například hrátky s odstřelovací puškou – což je ale vlastně ve skutečnosti už taky ve střílečkách dost notně provařená klasika.

Nedá se sice rozhodně říci, že by noví Brothers in Arms nebyli zábavní, ale na druhou stranu ani rozhodně nedisponují ničím, kvůli čemu byste jedním dechem dojeli až k závěrečným titulkům. Chtělo by se říci, že vyznění celé hry včetně možná zajímavého, ale až příliš patetického příběhu, je jaksi fádní, ale není to úplně ten pravý výraz. Nejlépe to asi vystihuje zdánlivý protimluv, že hra je zajímavým způsobem nezajímavá. Všechno je zde takové jakoby neúplné.

Třeba umělá inteligence počítačem ovládaných postav, ať už se tedy jedná o vaše kolegáčky nebo německé protivníky. Vaši spoludruhové reagují na vaše povely povětšinou vcelku dobře, když je pošlete k úkrytu, tak pochopí, že se tam mají schovat, a čas od času i sami nějakého nepřítele trefí. Jsou zde ale situace, kdy se vám ztratí kdoví kam a nemůžete je najít, ani kdybyste si krk ukroutili. Na druhou stranu to ale indikuje, že se asi nebude dít nic vážného, protože když začne jít do tuhého, kolegové se zase odněkud objeví.

V roce 2008 by protivníci alespoň mohli mít pojem o tom, kdo jste, co chcete a kam jdete.

Nepřátelé jsou na tom ještě o něco hůře. Hned v prvních fázích člověk totiž člověk zjistí, že se mohou zjevovat víceméně kdykoliv a kdekoliv, což tedy vede po první rychlé smrti k mnohem vyšší ostražitosti. Představte si situaci, že vyčistíte dům a jdete ho prozkoumat. Po návratu z prvního patra vás ale v přízemí čekají další dva Skopčáci, kteří tam asi spadli z nebe.

Dá se samozřejmě pochopit, že v mezičase přišli z vedlejšího baráku, ale proč, hergot, nevyběhli hned, když se přímo vedle ozývala krutá palba? Dobře, dá se to okecat tak, že si na vás v úkrytu počíhali, ale proč by se schovávali, když byl nepřítel v jasné přesile, a další dva by vám tak mohli vpadnout do zad? Proč si to napřátelé „neřekli“, že jste na ně nastoupili jen ve třech? A když už se tam nakonec ti dva přeci jen objevili, tak kde jsou proboha parťáci? Proč není slyšet palbu? Upřímně řečeno, jakousi hlášku vašich kolegů odkudsi z venku a jednu vypálenou salvu totiž člověk napoprvé považuje jen za jakýsi neškodný bug, než že by to pochopil jako upozornění na nově nastalou situaci.

A ještě jedna historka na dokreslení umělé inteligence. Jdete kolem větší budovy a dírou ve zdi uvidíte Nácka. Vypálíte po sobě jednu dávku, ale vzhledem k tomu, že ke smrti je zde i na nejnižší obtížnost docela blízko, se raději rozeběhnete podél zdi k zadní části budovy. V oknech si ještě všimnete, že nepřítel běží stejným směrem, koukáte na sebe, akorát, že jste každý na jiné straně zdi. Doběhnete na konec a objevíte tam zadní vchod. Vejdete dovnitř a tam vidíte onoho konkrétního chlápka, jak na vás čeká schovaný za nějakoým objektem. Jenže je čelem k přednímu vchodu, kouká tedy tam, odkud hra předpokládala, že přijdete. A to i přesto, že vás protivník „viděl“, a tím pádem „věděl“, kam míříte.

Upřímně řečeno, je nám víceméně jedno, jakou má hra grafiku, ale v roce 2008 a na současných konzolích by protivníci alespoň mohli mít pojem o tom, kdo jste, co chcete, kam jdete a podobné elementární záležitosti. Takových nedotažeností je ve hře několik a upřímně řečeno, hratelnosti v podstatě nijak neškodí, ale působí zkrátka hloupě a nedodělaně. A to je rozhodně škoda, protože jak již bylo naznačeno, ve své postatě jsou noví Brothers in Arms, dost slušnou a zábavnou střílečkou.

Ke kladným stránkám pak můžeme přihhodit například ještě možnost skrývat se za překážkami, ať už jde o zdi nebo nízké zídky, či valy pytlů s pískem, a z tohoto úkrytu pak i pálit, čímž tato hra ponejvíce asociuje Gears of War a což dodává hraní o poznání dynamičtější náboj a atmosféře autenticitu. Akorát ovládání není v těchto situacích tak intuitivní a jednoduché, jako u zmíněných GoW, ale překážkou to rohodně není.

Na rozdíl od udělování rozkazů, na které je potřeba si chvíli zvykat. Například přesun se inicializuje levou spouští a zatímco ji držíte, tak nastavíte ukazatel na místo, kam chcete bratry přemístit, načež spoušť pustíte a akce se provede. Asi netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že zejména v počátcích, kdy ještě nebudete mít ovládání plně v krvi, si tak často pošlete kolegy někam úplně nesmyslně, ať už je důvodem prosté přehmátnutí nebo že si spletete LT s LB (krytí za překážky).

Není vůbec vyloučené, že je chyba na mém osobním přijímači, ale za celou dobu jsem nepřišel na způsob, jak takovýto přehmat nějak elegantně a pohotově zrušit. Na druhou stranu jsem to ale popravdě řečeno ani nijak nezjišťoval, protože když se vám to párkrát stane, tak si na to holt začnete dávat pozor.

Byl jsem tu. Kilroy.

Vedle přestřelek si na nás hra připravila i nějaké to prohledávání, které asi zaujme pouze vášnivé sběrače Achievmentů, ale na druhou stranu, proč ne. Nacházet musíme „tajná“ místa a vedle toho i místa s Kilroyem, což je jednoduchá malůvka, oznamující, že na daném místě někdo byl. Dnešním jaykem by se dalo říci, že se jednalo vlastně o první „sprejerské tagy“.
Hra nám tvrdí, že tento zvyk vzniknul právě ve druhé světové válce, kdy si Kilroye kreslili američtí vojáci, čímž se mimo jiné poznalo, že na daném místě již byla nějaká spřátelená jednotka. Pravděpodobně se ale nejdnalo o žádný strategický kominikační nástroj, ale prostě jen o takovou zábavičku.
Wikipedia je ale ohledně Kilroyova původu opatrnější a udává, že je tato záležitost dodnes předmětem spekulací. Zmiňuje řadu možných původů, přičemž ale nejpravděpodobněji vidí výklad z knihy The World War II Quiz & Fact Book z roku 1982 autora Timothy B. Benforda. Takže jsme zase u té druhé světové.
Podobné malůvky se ale objevují i jinde na světě, kdy nejzajímavěji se nám jeví Polsko, kde se Kilroy jmenuje Józef Tkaczuk, přičemž muž, podle kterého se polský Kilroy jmenuje, byl údajně školníkem na kterési polské základní škole.

Poněkud rozporuplným dojmem působí i grafika. Nejde ani tak o technickou pokročilost (která tedy mimochodem taky není kdovíco), jako spíše o výtvarné pojetí. Najdou se zde na pohled hezké lokace, povětšinou v exteriérech, ale v některých místech, povětšinou v interiérech, je grafika docela dost nepohledná. Nemluvě o dost slabé interaktivitě, kdy roztřílet jdou v podstatě jen laťkové ploty a pár dalších nesmyslů.

Přesto je ale potřeba ještě jednou zopakovat, že Brothers in Arms: Hell's Highway rozhodně nejsou propadákem. Jedná se vlastně o dost příjemnou střílečku s příchutí jistého taktizování, což už samo o sobě nezní špatně, ale nejde o něco, k čemu byste si sedli a nevstali, dokud to nedohrajete. Navíc přinejmenším v recenzi zmíněné přehmaty působí opravdu hloupě.