První kroky Segy se datují k padesátým rokům a jsou spojené mimo jiné s mincovními automaty. Na začátku osmdesátých let pak Sega vstoupila velice pozitivně do podvědomí veřejnosti automatovými projekty jako Out Run, Shinobi či After Burner, čímž získala důležité body na žebříčku popularity. Jelikož s jídlem roste chuť, začalo se též s vývojem softwaru na systémy jako ATARI 2600 a ColecoVision. První malé úspěchy s hrami jako Frogger, Turbo či Zaxxon pak byly jen předznamenáním věcí příštích.
V osmdesátých letech jsme zaznamenali velký zlom ve videoherním průmyslu. Trh totiž začal být přesycen tou spoustou videoherních konzolí v obchodech, navrch tu byly výkonné počítače (Commodore, Spectrum, Apple), pročež firmy Atari, Mattel (Intellivision) a Coleco mohly posléze začít s neradostným bilancováním narůstajících finančních ztrát. V tomto ovzduší se v Japonsku objevil 8-bitový Famicom (NES) od firmy Nintendo - videoherní konzole, určená původně jenom pro domovský trh. Jenomže v roce 1985 se Nintendo, přes značně pesimistické prognózy, pokusilo prorazit také v Americe (nejprve jenom zkusmo v New Yorku) a ke všeobecnému překvapení přišel mimořádný
úspěch. Sega na tento krok odpověděla vydáním technicky výborného Mark III nebo-li Master Systemu, který oslovil americké hráče roku 1986, tři měsíce po zdejším celostátním uvedení NESu na trh. NES začínal s cenou na $159, Master System stál tehdy podstatně více - $200. Zde je nutno říci, že ačkoliv se v obou případech jednalo o 8-bitové stroje, Master System měl 4x větší RAM, 8x větší video RAM, impresivní audio systém a dvakrát tak rychlejší procesor (3,5 MHz). Navíc byl revoluční v možnosti přehrávání softwaru na dvou rozličných médiích a těmi byly klasické cartridge a jakési karty velikosti vaší dlaně. Nicméně kartová média později uvolnila cestu jediné alternativě – a tou se na dlouhou dobu staly populární cartridge (toto médium mělo svou premiéru již v polovině sedmdesátých let). Přes poměrně dramatický hardwarový rozdíl nakonec Sega v 8-bitovém boji neuspěla, byť si v Evropě našla poměrně slušnou obec svých příznivců. Tou hlavní příčinou mohl být i velice mazaný tah muže jménem Hiroshi Yamauchi; Yamauchi po prvotním úspěchu Famicomu v rodném Japonsku uzavřel smluvní kontrakty s third-party vývojářskými domy ohledně vývoje her toliko pro platformu NES. Sega tak
zůstala při svém vstupu na videoherní scénu osamocena, neboť 85% vývojářů bylo smluvně vázáno na Nintendo – takže není divu, proč v těchto dobách ovládlo Nintendo až 90% trhu. Přesto však na Master Systemu vzniklo několik málo výtečných her, které nezůstaly zapomenuty ani v propadlišti času. Vzpomeňme například na první díl kultovní RPG série Phantasy Star, Wonder Boy, Space Harrier, Gauntlet či Missile Command 3D.
V roce 1988 (Japonsko), resp. 1989 (USA) přišla Sega s novou iniciativou ohledně převzetí kontroly videoherního průmyslu a vydala progresivní 16-ti bitový stroj s názvem Sega Mega Drive (v Americe Genesis). Dříve uzavřené smluvní partnerství mezi Nintendem a většinou third-party vývojářů bylo napadeno a uznáno za nezákonné. Nyní měly uvedené společnosti zcela „volné ruce“ a Mega Drive jejich nečekaně silnou podporu, nemluvě o nově vzniknuvších subjektech čile se angažujících na hladovém herním trhu (mezi jednu z nejznámějších firem, která masivně podporovala platformu Mega Drive, lze zařadit Electronic Arts: až do dnešních dnů přetrvávající série NHL či FIFA, také však nesmíme
zapomenout na tehdy oblíbenou řadu vrtulníkových „simulací“ jako např. Urban Strike). Výborné načasování (SNES měl premiéru cca o dva roky později), atraktivní pořizovací cena - $190 a nepříliš zdatná konkurence (např. Turbo Grafx od spol. NEC), to vše znamenalo pro Segu první opravdu velké vítězství. Nastal zlatý věk společnosti, ke kterému se váže cca 30 milionů odprodaných systémů, což je zcela neoddiskutovatelně konzolový rekord Segy. Mega Drive přilákal zájemce (oproti Nintendu měl zřejmou orientaci na starší věkovou kategorii) pestrým a kvalitním výčtem her, navrch tady byla skrze speciální konvertor zpětná kompatibilita s Master Systemem! Mega Drive byl však dvakrát rychlejší svého předchůdce (procesor 7,6 MHz), jeho audio kapacita a škála barev představovaly v tuto dobu jednoznačnou volbu. Nutno však podotknout, že si tato platforma přese všechno získala hlavní klientelu v zámoří a v Evropě, Japonci přijali Mega Drive v porovnání se zbytkem světa poněkud chladně. V roce 1990 se Sega pokusila oslovit trh s handheldem GameGear, což byl v podstatě mobilní Master System. Jenomže tu byl GameBoy. A tak vzhledem k předchozímu fiasku s Master Systemem, kvůli bateriím
v GameGearu, jež se nevídaně rychle vypotřebovávaly, a navzdory některým hitům jako Columns, Sega prohrála další bitvu o zákazníka – ale nikoliv válku; soustřeďme se tedy dále na Mega Drive. V roce 1991 přišla ze strany Segy pádná odpověď na Maria společnosti Nintendo - máme tu narození modrého ježka Sonica, který se stal hlavním maskotem a současně synonymem úspěchu Segy. Ve stejné době nastoupil 16-ti bitový SNES, kterému však trvalo další dva roky, než začal vytlačovat Mega Drive z jeho výsostných pozic. Sega však s příchodem vážné konkurence okamžitě začala hledat nějaké řešení. SNES byl výkonnostně o něco silnější než Mega Drive, ale také o něco dražší. Budoucnost se jevila ve změně média, začalo se pracovat na modernějších CD mechanikách a zde Sega zvolila nejprve velice nešťastnou cestu upgradu jejich stávajícího systému na Sega CD a později 32X, což mimo jiné vedlo k určitému roztříštění trhu a ve svém důsledku možná i ke konečnému pádu Mega Drive. Konzole přestala být softwarově podporována (nicméně až na sklonku devadesátých let byla zastavena její výroba), pročež definitivně přichází věk 32-bitů!
V souboji zmiňovaných videoherních gigantů nelze nezmínit situaci v našich končinách. Distribuční snahy jedné české společnosti, jež podporovala produkty Nintenda, byly u nás doprovázeny sympatickými prvky jako vydávání českého časopisu (byť nepříliš rozsáhlého), českými manuály ve hrách atp. Jenomže vyšší pořizovací náklady, tady zejména her (každý titul pro SNES byl o několik set korun dražší než stejná hra pro Mega Drive), odsunuly Super Nintendo na vedlejší kolej a v roce 1995 náš trh zcela ovládl Mega Drive. Software pro tento systém se ještě dodnes prodává (a to v hodně zajímavých cenových relacích, byť v době emulátorů...), vyjma výborné série Sonic zde nelze nezmínit naprosto revoluční RPG strategii Shining Force, jež ve svém žánru ukázala zcela novou cestu, kterou následovaly podobné tituly na ostatních platformách jako Tactics Ogre, Vandalhearts nebo . Dalšími nepřehlédnutelnými kousky byly např. Gunstar Heroes, série Ecco the Dolphin, Street Fighter, Golden Axe, Thunder Force nebo Flashback, Cannon Fodder či graficky výstavní Story of Thor. Nicméně v závěru tohoto odstavce nemohu nezapomenout na "neradostný" start Mega Drive v našich luzích a hájích, který se
prezentoval v duchu šokujících cen za herní pecky pro tento systém, takže vás takový Flashback či LandStalker vyšli na „lidových“ tři tisíce korun. Jo, to byly časy :o(.
Po nepříjemném fiasku s nástavbami pro MD přišel na trh 32-bitový Sega Saturn, další konzole (jež toho uměla mnohem více, než jen přehrávat hry) zohledňující dramatický nárůst výkonnosti v oblasti videoher, nyní už pro CD média (což měla Sega nabídnout dříve namísto své snahy o vylepšování MD). Jenomže ve stejné době se tady možná i překvapivě objevuje nečekaný konkurent v podobě Sony. Sony měla malé, ale přeci jenom určité povědomí s tímto odvětvím, neboť předtím připravovala spolu s Nintendem add-on pro jejich SNES. Z uvedeného projektu sice sešlo, ale vítaná zkušenost se posléze promítla do vývoje samostatného stroje s názvem PlayStation.
22. listopadu 1994 se Sega Saturn objevila na pultech obchodů v Japonsku a během jednoho dne se odprodalo 200 000 kusů těchto konzolí. Obrovské, několik týdnů trvající hype předcházející vypuštění této platformy udělalo s veřejností své. Saturn během svého působení přinesl
řadu vynikajících automatových předělávek (hned zkraje Sega Rally Championship), ale bohužel pro něj se standardem měly velice brzy stát 3D aplikace, ve kterých nebyl nijak zvlášť silný. 3. prosince jsme pak mohli zaznamenat nástup konzole PlayStation, samozřejmě, že je stále řeč o Japonsku. Třebaže se PSX rozjíždělo pozvolna, díky hrám jako Ridge Racer a silnějšímu výběru herních titulů se brzy dostala před svého konkurenta. PSX měla navíc oproti Saturnu mnohem jednodušší prostředí pro programování her a Saturn tak posléze zůstal znovu opuštěn na poli third-party vývojářů (ze zůstavších a věrných uveďme Capcom - který podporoval Segu i na 8-bitech, SNK či Treasure). K tomu připočtěme jeho vysokou pořizovací cenu ($399 oproti $299 u PSX – nelze tady zapomenout těch naprosto neuvěřitelných 30 000,- Kč v našich končinách) a znovu špatný marketing (s nímž měla ostatně Sega vždy velké problémy), takže není divu, proč se Sega náhle dostala do role outsidera. Třebaže se v Japonsku navzdory předchozím neúspěchům společnosti Saturn dlouho držel v relativně těsném závěsu za PSX a nechával za sebou i N64, ve zbytku světa zaznamenal velký neúspěch. Konečně, sama Sega později přiznala kvalitativní nedostatek softwaru pro tuto platformu, byť se často
objevují oblíbené výrazy typu „Saturn jako konzole jen pro hardcore hráče“. Je zajímavé sledovat úměrnost, ve které čím menší prodejnost konzole, tím více má být hardcore. Což není problém jenom Saturnu - řada hráčů, resp. příznivců N64 s velkou oblibou zařazuje taktéž tento stroj do uvedené kategorie. Ale to jsem odbočil. Přes špatnou podporu západního trhu tento nakonec mohl a musel ocenit některé skvosty jako např. Virtua Fighter 2, Resident Evil, NIGHTs či Dragon Force. A jen tak mimochodem, asi málokdo ví, že akční adventura Shenmue (Dreamcast) se původně připravovala na 32-bitech!
Úplně nakonec uvedu několik vlastních zkušeností „z natáčení“. Dlouhou dobu jsem byl vlastníkem zmiňovaného 32-bitového systému. Jako dnes pamatuji rozhořčení jednoho mého známého, jenž hodně dlouho vyčkával titulu Resident Evil pro Saturn. Jenomže Virgin (mající licenci pro evropskou distribuci her od společnosti Capcom) s PAL verzí RE tak dlouho otálel, až mému známému došla trpělivost a pořídil si PSX, kde tento kultovní hororový počin již byl dávno k mání. Další „nešťastný“ držitel Saturnu, mající stejně jako já v oblibě žánr RPG, zakoupil třetí díl hodnotné série Shining Force, jehož příběhová část byla rozčleněna na další dvě kapitoly – tedy další dvě očekávané hry, jichž se však pohříchu už nikdy nedočkal (v USA, kde jsou na tom ve všech videoherních ohledech lépe – lepší podpora a hlavně ceny, se na pokračování též nedostalo!). Zkrátka, Sega naprosto nečekaně uzavřela své srdce směrem k západním hráčům, kteří ji v minulosti pomohli na pomyslný videoherní trůn. Po několika letech jsem tak byl sám nucen odprodat systém, který u nás téměř nikdo nechtěl…
To be continued.
