Ninja Gaiden Z
Emanuel Svoboda – Za svůj největší herní úspěch považuji jednoznačně dohrání ultrabrutálně těžké videohry Ninja Gaiden z roku 2004 pro původní Xbox. Zuřil jsem u ní jako ďas, mé dlouhé vlasy vlály zlostně ve vzduchu, gamepad jsem drtil jako zběsilý, ale hru jsem nakonec pokořil. Sluší se dodat, že je tak těžká, že se většina hráčů nedostala ani přes prvního bosse a vzdala to. Tato zběsilá akce byla vážně tak hardcore, že o rok později museli vydat verzi Ninja Gaiden Black s lehčí obtížností. Sice mě to stálo hodně nervů, ale dohrání Ninja Gaiden mi přineslo slast opojnější než trojitý orgasmus. Schválně si hru vyzkoušejte a předveďte, co je ve vás. Vyzývám vás!
The Legend of Kyrandia
Ondřej Zach – Největší nevím, ale ohromnou radost jsem měl kdysi například z dohrání her jako Prince of Persia nebo The Legend of Kyrandia, byť z dnešního pohledu to žádný úspěch není. Určitě musím zmínit i raidovaní ve World of Warcraftu (Vanilla), kdy naše guilda patřila k nejlepším na serveru. Nebo první články, které mi vyšly v Levelu. Z novějších třeba Yoshi’s Crafted World, což je první hra, kterou jsme celou dohráli s dcerou v kooperaci. Mám už také celkem pěknou kolekci konzolí od Nintenda a samozřejmě her na ně, byť do profi sběratelů mám ještě daleko. Každopádně procházet si sbírku, vylovit nějaký kousek, podívat se do manuálu, přibaleného letáku, občas něco spustit, to je moje.
Chrono Trigger
Jakub Žežule – Asi největší radost mám z objevení kultovního japonského RPG Chrono Trigger, které jsem si pořídil teprve před dvěma lety ve verzi pro Nintendo DS. Hra z poloviny devadesátých let se jako zázrakem objevila v nejmenovaném internetovém obchodě s cenovkou tisíc korun. Vzhledem k tomu, co jsem o Chrono Triggeru slýchával, jsem s nákupem neváhal ani minutu. Hra byla tehdy dostupná už na mobilech (nyní je i na Steamu), ale jelikož to Square Enix s modernizací podobných klasik trochu přehání a na mobilech mě hrát nebaví, raději jsem si pořádně připlatil. A jak se to vyplatilo! Chrono Trigger je přesně tím typem hry, který byl, je a vždycky bude perfektně hratelný, příběhově zajímavý a vizuálně půvabný. Okamžitě se zařadil mezi nejlepší hry, jaké jsem kdy hrál, a jeho čarokrásný soundtrack si pouštím dodnes. Na Bonuswebu jsem si samozřejmě vydupal retro článek, pod kterým se rozjela diskuse na téma zamknuté galerie v sousedním článku o Far Cry. Barbaři!
Bloodborne
Jan Kouba – Zdá se mi, že každá hra mládí je takový jeden velký úspěch. Většina her byla těžká, zatraceně těžká. Důvod byl prostý, aby se natáhla herní doba. Když si jednou za čas řeknu, že na světlo světa vytáhnu nějakou svou oblíbenou hru z mládí, nestačím se divit. Dost jsem si pošramotil hráčské ego, když jsem zápasil s Heart of Darkness, hrou, kterou jsem v dětství dohrál prakticky s prstem v nose. Nyní jsem zápolil s ovládáním již od prvního levelu a hru se supěním odhodil v dál se slovy, že na toto už nervy nemám. Z těch modernějších her jsem celkem hrdý na dohrání prvního dílu Oriho, všech dílů God of War a na to, kam jsem to až dotáhl v BloodBorne. Pravdou však je, že nyní spíš dávám přednost příběhu před výzvou, stárnu.
Ring Fit Adventure
Ondřej Martinů – Co se singleplayeru týče, musím se přiznat, že většinou volím střední či lehčí obtížnosti, protože se u her nerad vztekám. Tím pádem nemám ale moc momentů, kdy by mi nějaká hra dala pořádně zabrat. Najdou se ale výjimky. Pyšný jsem určitě na dohrání Hollow Knighta, který je obecně považován za jednoho z těch opravdu těžkých platformerů. Hodně mě také baví Beat Saber ve virtuální realitě a už jsem zvládl několik levelů i na nejtěžší obtížnost v režimu jednoho meče. Člověk si pak připadá jako virtuální nindža. No a nakonec jsem také pyšný i na mých 200 levelů v Ring Fit Adventure na Switchi, díky kterým jsem od začátku roku zhubl pět kilo.
Multiplayer není moje silná stránka a většinu mých úspěchů už si asi ani nepamatuji, protože doba, kdy jsem ho preferoval, je už dávno pryč. Možná jsem měl nějaká vysoká komba v League of Legends, Team Fortress 2 či Call of Duty Modern Warfare, ale už je to opravdu hodně dávno na to, abych si je pamatoval. V horizontu posledních pár let jsem co do multiplayeru pyšný snad jen na svých několik vítězství v sólo režimu Fortnitu, kdy jsem dovedl být posledním hráčem ze sta, a několik z nich mi dokonce i software ke grafické kartě sám zaznamenal. Docela pyšný jsem třeba na tento vítězný zásah raketou:
Honza Srp – Rozhodně dohrání všech grafických adventur od Legendu zcela bez návodu. Kdo nehrál, nepochopí, ale například na Death Gate si podle svých vlastních slov vylámal zuby i herní guru Andrej Anastasov. Kdybych měl někdy čas, vrhnu se i na jejich textovky, ale tak nějak tuším, že ten okamžik nikdy nenastane.
10 věcí, co už hráči nezažijí
Jelikož žiji spokojený život a daří se mi, na co sáhnu, preferuji hrát na ty nejtěžší obtížnosti, abych alespoň občas zažil ten slastný pocit z překonání obtížných překážek. Pekelnou výzvou byl například Jedi: Fallen Order na obtížnost Jedi Grandmaster, bohužel už několik měsíců visím na posledním bossovi a ne a ne ho zabít.
Z nasbíraných trofejí si nejvíce vážím platiny ze Spec Ops: The Line, poslední dvě mise na obtížnost FUBAR byly vskutku peklo na zemi.
Pyšný jsem ale také na nedávné dohrání Disco Elysium. Myslel jsem už, že jsem v průběhu života zhloupl a zpohodlněl, když mě nebaví extrémně ukecané hry jako třeba Torment. Ale není to pravda, problém je v tom, že ty pseudoretro RPG prostě nejsou dost dobré, v Disco Elysium mi nedělalo problém strávit 40 hodin jen čtením.
Michal Mlynář – Ve hrách hledám spíš zážitky a příběhy než výzvy, takže moje „nadlimitní“ výkony se většinou omezují třeba na objevení a sesbírání všech artefaktů v Asasínovi, splnění co nejvíce položek v Yakuze (shogi a karaoke nezvládnu na max nikdy) a podobně. Pokud něco vyžaduje čas, nemám s tím problém, ale pokud je potřeba něco vysloveně nadrilovat, tak od toho jdu pryč. Ale samozřejmě taky mám pár výkonů, které mě potěšily.
Gran Turismo
Tak například mi vždycky udělá radost, když vidím závěrečné titulky v Gran Turismu, přestože nemám volant. Vždy si v tu chvíli slíbím, že k dalšímu dílu si ho už fakt pořídím, a za pár let se ta scéna opakuje jako přes kopírák. Takže volant samozřejmě nemám doteď. A v tokijské herně se mi jednou povedlo vyhrát jeden souboj v Tekkenu s nějakým místním Japoncem. A taky jsem dodnes pyšný, že ve starých Outlaws jsem sám přišel na to, že je potřeba prolézt krbem. Ovšem co se týče výkonů, které opravdu stojí za zmínku, tak tady mám asi jen jeden: bez návodu jsem komplet dohrál první Quadrax. Ta hra mě neuvěřitelně chytla, a dokud jsem nezvládl všech 100 pater, neměl jsem v životě duševní rovnováhu.
Dan Jarocký – Jako příznivec závodních her mám za sebou nespočet zážitků a těsných vítězství, na která jsem byl ve své době náležitě pyšný. Jen málo jich ale v paměti vydrželo až dodnes. Nejvíce jsem se určitě nadřel u svých prvních rallye her. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem v jeden čas nehrál nic jiného než Richard Burns Rally na PC a Colin McRae Rally 3 na PS2.
Zejména u prvně zmíněného titulu jsem zpočátku nebyl pomalu schopný projet ani první zatáčku. Postupným pravidelným drilem jsem ale se nakonec u Richarda i Colina dopracoval k vítězstvím. V dnešní době si už lze u valné většiny her nastavit nespočet pomocníků, úroveň umělé inteligence nebo po chybě jednoduše vrátit čas. Tehdy nic takového dostupné nebylo a bez pravidelného hraní jste se nedostali ani do cíle první erzety. Případného vítězství jsem si ale o to víc vážil.
