Závodní hry, a to především ty méně vážně a realisticky pojaté, patří k těm nejstarším herním žánrům. A už v pravěku počítačové historie vznikaly tituly, které si ještě dnes leckdo pamatuje a uznává: Test Drive, jehož třetí díl se stal na dlouhou dobu nepřekonatelnou zábavou, Lotus Esprit Turbo Challenge, kde název mluví sám za sebe – a v neposlední řadě i Crazy Cars, o kterých si povíme něco blíž právě dnes.
Vůbec první díl Crazy Cars vychází v roce 1987 pod patronátem slavné společnosti Titus (ta má na svědomí například slavné plošinovky Prehistorik 1, 2, možná vám něco řekne název zábavné akční gangsterky Blues Brothers, která měla taktéž dva díly, z novější doby například Worms World Party) a dalo by se říci, že jde o bohapustý klon Test Drivu. Ale to by bylo poněkud nespravedlivé – tahle hra má nesporně i přes pouhé čtyři použité barvy své kouzlo. Princip byl jednoduchý – jedete po dálnici a závodíte s časem. Když se vám povede dojet rychleji, nežli vám vyprchá, získáte rychlejší auto. Z původního Mercedesu 560 SEC jste se tak přes Posche 911 Turbo nebo Lamborghini Countach mohli dostat až k nejlepšímu Ferrari GTO. Pochopitelně jste na vozovce nebyli sami, a tak jste se museli vyhýbat projíždějícím autům a dávat pozor na zatáčky.
Crazy Cars 2 vycházejí už o dva roky později, v Americe se ovšem můžeme setkat spíše s názvy F40 Interceptor a F40 Pursuit Simulator, z nichž především ten druhý krásně vyjadřuje, o co v pokračování jde. Crazy Cars 2 jsou skutečně simulátorem útěku před policií. Opět se ocitáme na silnicích, tentokráte jsou však rozvětveny do celé sítě a je na vás, abyste pomocí mapy vybrali tu nejlepší cestu, kterak uniknout dotěrným policistům, kteří vás chtějí zatknout za přestupek, jehož název zní v jazyce anglickém mnohem lépe než v českém – speeding (překročení povolené rychlosti). Ačkoli měla hra o poznání lepší grafiku (jak vidíte z okolních screenshotů, běžela již v šestnácti barvách) a pozitivní změny se dotkly i zvuků, které poprvé podporovaly i zvukové karty, je druhý díl v sérii Crazy Cars považován za krok vedle. Hratelnost totiž nebyla nejlepší hned z několika důvodů. Vaše auto se velice rychle ničilo (stačil i menší náraz do lampy nebo patníku, dokonce i menší styk s policejním vozem a... konec, šlus, ende. Navíc zatáčky byly mnohdy tak ostré, že se ani při nejlepší vůli nedaly v rozumné rychlosti vybrat, a horizont byl příliš blízko, takže je nešlo předvídat.
Krok vedle – tak to se rozhodně nedá říci o Crazy Cars 3, vůbec nejznámějším dílu série vůbec, byť ho možná spíše poznáte pod jeho alternativním titulem Lamborghini American Challenge (takto byla pojmenována americká verze). Tato hra vyšla v roce 1992 a patří vedle veleslavného Lotusu k tomu nejzábavnějšímu mezi arkádovými závody. Především díky originálnímu hernímu systému, velmi připomínajícímu coin-upové automaty.
Vy se stáváte jedním z dvacítky závodníků nejnižší divize amerického šampionátu. V jeho rámci si procestujete téměř dvě desítky tratí po celém území USA, namátkou se podíváte například na Floridu, do New Yorku (pečlivě jsem sledoval pozadí, a Twin Towers tam nechybí…) nebo do Bostonu. Do začátků jste dostali poměrně slušné auto značky Lamborghini a pár těch dolarů. Ovšem závodění není věc levná: každý závod vás stojí pořádnou sumu za startovné (to se pohybuje od 2 do 25 tisíc dolarů), která se vám vrátí se ziskem jen v případě vítězství, částečně i druhého místa, třetí se jednou za čas dá též přežít. Vy si ovšem musíte vydělat tolik, abyste měli vždy na další závod, nezbytné opravy a ještě třeba nákup vylepšujících komponent, což v praxi znamená, že si můžete dovolit maximálně jedno zaváhání, víc rozhodně ne (odtud inspirace coin-upy). Řekněme ale, že se vám podaří odjet všechny závody. Co teď? 
Jednoduché – za padesát tisíc si kupte vstup do division challenge, kde pojedete na dálnici z obou stran ucpané náklaďáky, mezi kterými musíte kličkovat. Podaří-li se vám projet trať v brutálním časovém limitu, postoupíte do vyšší divize (celkem jsou tři), kde následuje stejný kolotoč jako předtím, jen na jiných (a ještě těžších tratích) s vyšším startovným i odměnami za výhru, a pochopitelně těžšími soupeři.
Samotný závod je zpracován přesně ve stylu Lotusu. Na své auto koukáme pěkně zezadu a kličkujeme ucpanými cestami plnými civilistů. Čas od času se dotáhneme i na nějakého soupeře v šampionátu, kteří startují jako obvykle před vámi. Navíc si ještě musíte poradit s místními jezdci, jejichž úroveň je trať od trati, oblast od oblasti různá. Pokud si ovšem nebudete dávat pozor, koho předjíždíte a do koho narážíte, může se vám stát nepříjemná věc - takzvaný Offender, tedy policejní hlídka, která po vás tvrdě jde a snaží se vás zatlačit ke krajnici a donutit zaplatit pokutu, což se rovná konci závodu. Bohužel jsou policisté vždy o kousek rychlejší, a tak je tím pravým uměním dokázat se jich zbavit chytře hozenou myškou, najetím skoro až do civilního auta a následným rychlým úhybem, kdy to již rychlejší za vámi neubrzdí, a podobnými sviňárničkami. Tyto se samozřejmě doporučuje uplatňovat i na počítačové soupeře, kteří jsou poměrně chytří a dokáží vám leckterou takovouto záludnost vrátit i s úroky.
Hru zpestřuje ještě několik zajímavostí. Tak například se před každým závodem, kterého se účastní někdo z příslušné divize (můžete se též přihlásit do závodu, kde pojedete jen vy a místní jezdci), můžete vsadit s ostatními konkurenty o to, kdo bude nejrychlejší. A částky létají zajímavé, leckdy i přes tisíc dolarů, takže jde o příjemnou příležitost, kterak si k vítězství přibalit ještě bonusovou částku – třeba na nákup nového motoru.
Když jsme u těch nákupů, už jsem jednou či dvakrát zmínil, že ve hře funguje obchod se součástkami. Najdete tam různé technické vymoženosti jako třeba radar, ale i mechanické součástky jako motor, převodovku nebo pneumatiky, které pomáhají zvýšit výkon vašeho auta. Věřte mi, že k vyhrání všech závodů vám základní vozidlo stačit nebude.
Co se tratí týče, lze je považovat za velký trumf Crazy Cars 3. Je jich totiž opravdu hodně (celkem k padesátce), jsou rozmanité nejen graficky (městské industriální vs. přírodní vs. noční vs. sněhové vs. řada jiných typů tratí), ale i z hlediska designu – jednou jde o širokou vozovku narvanou auty, jindy zase jen o tenkou meziměstskou silničku, kde mají dvě auta problém vejít se vedle sebe. Jednou je cesta poměrně rovná, jindy zase samá zákruta a k tomu jako povrch sníh, aby vám to hezky podkluzovalo. V tomto směru se autoři Crazy Cars 3 opravdu vyřádili.
Technické zpracování pochopitelně za tři roky opět pokročilo. Rozlišení sice zůstalo na 320x200, ale přibyla pěkná kreslená grafika ve 256 barvách, která i dnes jen těžko někoho urazí. K tomu připočtěme hudbu, jež na Sound Blasteru nezní zase tak archaicky (byť PC Speakerový zvuk motoru tradičně připomíná pořádně rozparáděný vysavač).
Ani jsme se nenadáli a už tu máme závěrečnou řeč. Ačkoli Crazy Cars 1, 2, 3 nejsou tak známou herní sérií, jako třeba Test Drive, Lotus nebo Need for Speed, patří bezpochyby ke zlatému fondu závodních arkád na PC a především třetí díl vás dokáže nemalou měrou pohltit a zabavit i dnes, jak jsem si před psaním tohoto článku na vlastní kůži potvrdil.
