Premiérová účast ve sledované anketě jen podtrhla mimořádnou Rittichovu sezonu. Z opojných chvil ale šestadvacetiletý gólman žít nehodlá, už třetí týden doma v Jihlavě v úmorných vedrech dře. „Trénuju, abych byl schopný za sezonu zvládnout 60 zápasů,“ říká brankář Calgary.
To by značilo, že v NHL budete stabilní jedničkou. Troufáte si?
Bezesporu! To je můj cíl pro novou sezonu. Být gólman číslo jedna a mít podle toho výsledky.
Bude to v dresu Flames, s nimiž vám brzy vyprší kontrakt?
Jsem dál jejich chráněný hráč, takže bych řekl, že asi ano.
V Calgary jste už podepsal dva roční kontrakty. Dá se říct, že teď čekáte na životní smlouvu?
Asi jo. Bude mi sedmadvacet a chtěl bych smlouvu, která by mě zajistila na pár let po kariéře. Vím, co bych chtěl já, ale nechci to zakřiknout, a nevím, co chce Calgary. Od toho mám agenty Roberta Spálenku s Craigem Osterem, kteří mají moji naprostou důvěru, a neřeším to.
Pro vylepšený kontrakt jste sám na ledě asi víc udělat nemohl. Souhlasíte?
To nevím. Jsem typ člověka, který je v 90 procentech nespokojený. Vždycky to může být lepší. Jsem rád, jak se mi sezona povedla, ale myslím, že mohla být o kousek lepší. Měl jsem v ní docela výpadek, měl zdravotní problémy, hráli jsme trošku hůř. Zápasy jsme prohrávali 3:4 nebo 3:5 a čísla šla dolů.
Co jste se při 45 startech přiučil?
Naučil jsem se lépe regenerovat, starat se víc o tělo a pomáhat mu různými doplňky. Mezi tréninky a zápasy si dovolím jít za trenérem a říct mu: Hele, dneska bych si dal volno. Nebo chci deset minut navíc s trenérem gólmanů, udělat si svoje cvičení a pak jít odpočívat. Už jsem se nebál navrhnout něco svého.
Docela rozdíl oproti Davidu Rittichovi, který se před třemi lety poprvé zjevil v Calgary.
To jsem seděl v koutě! Radši jsem nemluvil a jen sledoval hráče jako Giordano, Monahan nebo Gaudreau, kteří patří mezi Top v celé NHL. A mezi ně přijde floutek z Mladé Boleslavi, kde chytal dva roky. Teď jsem ale už ve stadiu, že ke klukům mám pořád velký respekt, ale když se mi v zápase něco nelíbí, nemám strach jim něco říct.
Spoluhráči na rozdíl od diváků věděli, že jste sezonu dochytával se zraněným pravým kolenem.
Nevytrubovali jsme, že mám koleno špatné. Když mi ho doktor před suchou rozcvičkou zatejpoval, vzal jsem si raději tepláky, aby soupeř nic neviděl. První zápas, kdy bych šel do brány, by soupeř povolal z farmy bitkaře, který by mi to koleno projel znova (usměje se). Takže jsme to tajili a pak obstříkávali injekcemi, aby byla možnost, abych mohl chytat.
Kdy jste se zranil?
31. prosince proti San Jose. V první třetině jsem se odrážel od levé tyčky na střed, chtěl jsem zabrzdit, jenže můj obránce přijížděl od druhé tyčky a chtěl blokovat střelu. Když šel do bloku, brnkl mi do brzdicí nohy, která se vytočila. Tělo mi vyrotovalo a celou vahou jsem si koleno přisedl. Divně v něm prasklo, ale zápas jsem dochytal. Dostal jsem tři dny volno, čtvrtý jsem šel na led a pátý jsem zase chytal. Vazy byly podle doktorů natažené, ale stabilní.
Zlatá hokejkaV pondělí 17. června bude vyhlášena anketa Zlatá hokejka o nejlepšího hráče uplynulé sezony a redakce iDNES.cz před ní postupně představuje všech deset finalistů. |
Limitovalo vás to nějak?
Někdy jsem cítil pichlavou bolest, ale v zápase to tolik nevnímáte. Horší byl trénink. Bylo to hodně na hlavu, často jsem si říkal: Nedělej tenhle pohyb, aby ti tam nekřuplo. Cítíte se hůř a hlavou se vám honí, že za normálního stavu byste tu střelu měl.
Stalo se vám to i v zápase?
Jednou v Chicagu. Přes koleno jsem se už k tyčce nedokázal natlačit. Ale vůbec se na to nechci vymlouvat! Kdybych nemohl chytat, řeknu to. Chtěl jsem sezonu dochytat.
Omezovalo vás koleno i v běžném životě?
Občas ano. Šel jsem se psy, blbě jsem zatočil nebo na něco šlápl a bolest vystřelila. Za normální chůze jsem si dával pozor, abych šlapal na rovný povrch a nikde neuklouzl.
Přesto jste byl schopný chytat. Souhlasíte, že se z hráčů v NHL stávají stroje?
Jo, viděl jsem letos hrát kluka dvacet zápasů se zlomenou rukou. Natažená třísla, omlácené lokty, zuby venku, to ani nepočítám. Všichni jsou sešití, ale všichni hrají. NHL je na krev, každý chce hrát a nikdo nechce přijít o místo, které má. I já, když vím, že je brána moje, chci v ní být za každou cenu.
Až květnové mistrovství světa jste musel oželet.
To už nešlo, od doktora v Calgary jsem dostal nařízeno, že čtyři nebo pět týdnů nesmím hrát. Do Bratislavy jsem moc chtěl. Mohla tam přijet manželka, rodina, kamarádi, kteří mě ještě neviděli hrát na takové úrovni. I Frolda (Michael Frolík z Calgary) mě přemlouval: „Hele, prostě pojedeš. Já to domluvím!“ Já ale věděl, že to nedám. Měl jsem strach, kdyby mě v něm prasklo, co bude potom.
Koleno teď v přípravě drží?
Vím, že potřebuju zesílit stehna, abych s kolenem neměl další problémy. Musím zlepšit výbušnost, abych byl rychlejší. Jsou to malé drobnosti, které se dají přes léto vylepšit.
Jaké to je chystat se na sezonu, před níž ještě nemáte jistotu, kde a za kolik peněz budete chytat.
Těžké to není, protože mě trénování baví. Vím, že hokej příští sezonu hrát budu. V Jihlavě trénuju s Pepou Kořenářem a poprosili jsme Honzu Dršatu(trenér brankářů), jestli by se nám nevěnoval. Jsem se dvěma kamarády. Jdeme si zamakat, s Pepou se hecujeme, že chceme být lepší než ten druhý. Házíme si vyšší váhy, abychom se trumfovali.
Ve dvou se dřina lépe zvládá, že?
S Pepou si umíme zanadávat i na Honzu. Ráno je dřina, posilovna, kardio a fyzička. Odpoledne jedeme třeba krátké sprinty a hry - fotbálek, florbal, tenis nebo badminton. Snažíme se hodně hrát.
Proč?
Jde o to, aby se hlava nastavila, že i když jste unavení a nemůžete, kousnete se. Chceme si posunout hranice, dokázat vystoupit z komfortní zóny. I když to nejde, snažíte se, abyste ten poslední balonek vyhráli právě vy. A s Pepou jsme ve stadiu, že když prohráváme, jsme schopní rozflákat raketu.
Kolega Kořenář zatím chytá na farmě San Jose. Nevyzvídá, jaké to je o patro výš v NHL?
To ne. Už si toho taky docela dost zažil. Byl v americké juniorce, chytá na farmě. Je velice šikovný a v jeho věku to má v hlavě velice dobře srovnané a nekouká doprava doleva.
David Rittich v brance Calgary zasahuje proti Carteru Rowneymu z Anaheimu.
Byl jste na tom v 21 letech podobně?
To asi ne. Nějak jsem do toho dorostl. Prošel jsem si juniorkou a prvoligovým áčkem Jihlavy. Pak jsem šel do Boleslavi, kde mi strašně pomohl Marian Jelínek a David s Františkem Výborným. Potom jsem zkusil farmu. Posouvám se po krůčcích.
Právě David Výborný o vás tvrdil, že jste byl dřív flink.
Asi jo. Možná mi chybělo víc vůle a pracovitosti. A když to říkal David, asi to tak bylo. S hráčem jako on se nemůžu přít. Uměl píchnout nůž tam, kam měl, aby mě to nabejkovalo a zase se do toho pořádně opřel (usměje se).
Vidíte, a teď vyhlížíte kontrakt, který stvrdí, že budete trvalou součástí NHL.
Ježíšimane, to ne! Tohle můžou o sobě říct kluci jako Lundqvist nebo Price. Já jsem pořád holoubek! Jestli chci být trvalou součástí NHL, musím se o to teprve poprat.
