Hokejisté se vydali zapomínat na večeři a na diskotéku. Jak jste se se zklamáním popral vy?
V hotelu, v baru u skleničky vína. Mým jediným společníkem byl Vláďa Růžička. V šest hodin ale na gauči usnul. Popovídání s hráči je teď už na někom jiném.
Nemáte teď hokeje dost?
Určitě si potřebuju odpočinout, vyjedu třeba s rodinou někam do zahraničí, kde budu mít klid. Ale hokej je můj život, trénuju na všech možných úrovních už od roku 1979. Vlastně ani nic jiného neumím.
Končíte po dvou letech u národního týmu. S jakými pocity odcházíte?
Je ještě brzy hodnotit dvouletou práci. Vyřazení je pro mě obrovský neúspěch a zklamání. Ale i ohromná zkušenost.
Vyčítáte si něco? S odstupem jednoho dne, udělal byste něco jinak?
Samozřejmě, že udělal, když teď vím, jak to dopadlo. Ale myslím si, že jsme odvedli maximum, trenéři i hráči udělali to, co měli. Jsem na ně pyšný, nikdy jsem ještě neviděl takovou oddanost a hlad po vítězství.
Pořád říkáte, že jste udělali pro úspěch vše, co jste udělat měli. Proč tedy nepřišel?
Nevím, opravdu teď nemůžu říct. Budu muset ještě hodně mluvit s hráči, trenéry, se známými i s vámi novináři, abych se toho nakonec dopátral. Pracoval jsem s Luďkem Bukačem, Ivanem Hlinkou. A nejsem si vědom toho, že bychom teď mnoho věcí udělali jinak než tehdy, kdy jsme zlato získávali.
Když jste probírali vyřazení s Vladimírem Růžičkou, přišli jste na něco?
Samozřejmě jsme se bavili o detailech, třeba kdo mohl jít ještě na penalty. Měli jsme vytypovaných asi sedm hráčů. Rozhodli jsme se pro tho, kdo se cítil líp. To už teď ale nezměníme. Místo tyček mohli dát Výborný s Jágrem gól, ty tyčky mi pořád ležely v hlavě. Nepřipouštěl jsem si, že neproměníme ani jednu penaltu.
Prokletí domácích šampionátů tedy trvá dál. Už osmnáct let nevyhrál domácí tým zlato...
Tak to budou muset prolomit za rok Rakušané (úsměv). Aniž bychom si to připouštěli, byl na nás obrovský tlak. Ta zodpovědnost byla v každém zapsaná a svazovala ruce i nohy. A zkušenějším hráčům, kteří ji chtěli vzít na sebe, možná ještě víc, než těm mladším. Ukázalo se, že tlak domácího prostředí je věc, která přebije jakékoliv fyziologické zákony, trénovanost jednotlivců i sílu mužstva.
Myslíte, že kdyby se v ten samý den hrálo to samé čtvrtfinále třeba ve Finsku a ne v Praze, pak byste Američany udolali?
V Helsinkách bychom je porazili. O tom jsem přesvědčen na tisíc procent.
Mysleli jste na to, že by mužstvo vůbec mohlo prohrát?
To jsme si absolutně nepřipouštěli. Třeba před zápasem za mnou přišli, abych vyplnil tři nejlepší hráče Česka na turnaji. Já na ten papír koukal jako blázen, nechápal jsem, proč to po mně chtějí před zápasem. Připadalo mi to jako bych držel v ruce parte.
Švédům přiletěl Nicklas Lidström z Detroitu a Peter Forsberg z Colorada. Můžete prozradit, kdo by posílil váš tým v případě postupu?
Měli jsme víc variant, třeba Robert Reichel volal před zápasem s USA i po něm, sledoval ho minutu po minutě. Strašně se o mistrovství zajímal. Ale on je taková osobnost, že jsme si nebyli jisti, jestli ho do fungujícího týmu zabudovávat na poslední chvíli. Jako nejpravděpodobnější varianta s ohledem na typ hráče se nám jevil přílet Milana Hejduka. Ve hře byl ale i Tomáš Kaberle.
Jaké jste zaznamenal reakce veřejnosti na vyřazení?
Musím fanouškům poděkovat. Ke mě se nedostal jediný fax, žádná zpráva s nějakými výhrůžkami nebo negativní reakcí. Lidé píší, že bylo fantastické, jak jsme hráli. A že takový je prostě život. O to ale neúspěch mrzí víc, když člověk vidí tu podporu skvělých příznivců a zároveň cítí, jak jsou tím ranění.
Odcházíte od reprezentace. Koho byste si dokázal představit jako svého nástupce?
O tom jsem přemýšlel delší dobu. A dnes mám v tom absolutně jasno, pro mě je jednoznačným kandidátem číslo jedna Vláďa Růžička.
Proč on?
Má bohaté zkušenosti, respekt u hráčů a je to neuvěřitelně pracovitý člověk. Nikdo nevěnuje hokeji tolik času jako on. Byl by to i logický krok, dva roky byl asistentem... Přemýšlel jsem i o tom, kdo by to mohl dělat s ním. Myslím, že by to měl být někdo z odcházejících hráčů téhle zlaté generace. Dám příklad, třeba Robert Reichel. Tím neříkám, že se loučí s kariérou. Ale je na prahu konce, někdo takový jako on by měl být asistentem.
Co vám na vaše návrhy v noci u skleničky vína Vladimír Růžička řekl?
Jen se tak usmíval jako vždycky. A pak usnul.
|
Slavomír Lener bude odpovídal čtenářům v on-line rozhovoru - odpovědi čtěte ZDE |
