K tomu, aby se uspělo, je potřeba mít dobré mužstvo a štěstí. Tým byl dobře složený, ale v penaltovém rozstřelu mu sportovní štěstí prostě chybělo.
Hokejisté po zápase tvrdili, že za stavu dva nula zbytečně útočili, to si ale nemyslím. Obrana pracovala dobře a Američany s výjimkou jedné situace za stavu dva dva do žádného přečíslení nepustila.
Problém bych viděl spíš v osobních soubojích. Američané měli velké a silné beky a celý jejich tým zvládal lépe osobní souboje. Z útočníků se dokázali prosadit v útočném pásmu jenom Jágr a Dopita.
Američané mě překvapili. Celý zápas hráli disciplinovaně, jako tým. Nebyl rozdíl mezi první a devátým útočníkem. Viděl jsem přímo v hale jejich zápas v Ostravě proti Rusům. Tam zahráli fantasticky. Nevěřil jsem, že takový výkon dokáží zopakovat, ale realita byla jiná. Prostě měli v daný okamžik lepší formu a více štěstí, proto zápas zvládli.
Možná také určitou roli sehrál fakt, že před čtvrtfinále hokejisté porazili Kanadu. V myslích všech je zakódováno, že Kanada je víc než Amerika a ta euforie z výhry nad Kanadou mohla zápas ovlivnit.
Tým skončil, přestože v turnaji v normální hrací době ani jednou neprohrál. Opět jsme dojeli na systém turnajem, proti kterému už dlouho brojím, byť nám v minulosti přinášel úspěchy. Vítěz skupin by podle mě měl jít rovnou do semifinále.
Situace českého týmu byl podobná jako před dvěma lety ve Švédsku. Tam jsme taky ve skupině neprohráli, získali jsme deset bodů a nastoupili ve čtvrtfinále proti Rusku, které se dostalo do vedení a zápas zvládlo. Před dvěma lety ve Švédsku jsme měli taky dobré mužstvo, ale tady byl tým ještě zkušenější. Na druhou stranu se musel vypořádat s obrovským tlakem.
Není asi náhoda, že domácí týmy už od roku 1986 mistrovství světa nevyhráli. Sám si pamatuju domácí mistrovství světa v roce 1978, které jsme nevyhráli o jeden gól. Tlak na hráče je obrovský a opravdu není lehké se s ním vypořádat.
Přesto jsem věřil, že se s tím tým vypořádá. Už proto, že jsem této mimořádné generaci hokejistů, která stála za úspěchy z konce devadesátých let, přál zlatou tečku před domácími diváky.
Nemyslím si ale, že by po této generaci vznikla velká mezera. Základnu máme pořád slušnou, řada mladších hráčů hraje v NHL, je potřeba pracovat s hokejisty, kteří hrají extraligu a zapracovávat je do reprezentace v rámci Euro Hockey Tour.
Na co by se ale nemělo zapomenout a po tom to neúspěchu dvojnásob, je práce s mládeží a finance, jež se do práce s ní vynakládají. Protože jenom pokud budeme mít kvalitní strukturu soutěží od žáčků až po druhou ligu, může u nás být kvalitní hráčská základna. I hokejisté této výjimečné generace pocházeli z nějaké líhně talentů: z Litvínova, Jihlavy, Kladna nebo dalších míst.
To jsem ale odbočil od čtvrtfinálového zápasu s Američany. Ještě se vrátím k tomu, že tým byl hodně útočný. Je pravda, že český hokej dosáhl největších úspěchů, když hrál ze zabezpečené obrany a nenastupoval do utkání v roli favoritů. Rozhodně ale na tomto mistrovství světa v obraně nepropadl. Vždyť na turnaji dostal nejvíc dva góly v zápasu.
Jediné, vysloveně útočně laděné mužstvo, jsme měli na olympiádě v Salt Lake City. Tam přijeli hráči sebevědomí, hrozně chtěli a věřili. Vždyť Rusy na deset minut uzamkli v pásmu. Jenomže gól stejně nedali. To je o vždy kvalitách hráčů a především o sportovním štěstí. To nám na konci devadesátých let i třeba na mistrovství světa v Německu roku 2001 přálo, teď ale vyšlo naproti někomu jinému.
