Fenomén, kterému roky nic neubírají, to jsou hokejové bitvy Prostějova a Přerova, derby nesmiřitelných. Tentokrát zaplnily prostějovskou halu tři tisíce diváků a ve vyhecované atmosféře sledovaly strhující duel, který nakonec domácí vyhráli 3:2 po nájezdech.
„Derby je vždycky specifické. Připadá mi, že tady můžete být poslední, ale když vyhrajete derby, je to super. To já klidně prohraju všechna derby, když budu hrát nahoře. Vždycky jsem ale rád, když vyhrajeme a kluci fanoušky potěší,“ má jasno prostějovský kouč Jiří Vykoukal.
Samotné slovo derby má sílu, jen se užívá až příliš často k označování všemožných soubojů, které si to často ani nezaslouží. Jenže v případě dvou hanáckých měst tohle neplatí. Tady byly, jsou a také budou vzájemné duely plné emocí a nevraživosti jdoucí za okraj běžného fandovství. Můžete s tím nesouhlasit, nebo se pokusit to pochopit.
Města v hanácké rovině leží od sebe vzdálena jen 25 kilometrů a jsou stejně velká, žije v nich přes čtyřicet tisíc lidí. Dalším společným rysem je nezpochybnitelná pozice hokeje jako sportu číslo jedna, který táhne na tribuny tisícové davy. Platilo to už v minulé dekádě, kdy oba kluby válčily ve třetí nejvyšší soutěži. Teď už se čtvrtý rok potkávají v první lize a rivalita neutuchá.
„Derby je pro nás nejvíc“
Už dlouho před úvodním buly se oba kotle fanoušků častují nadávkami. Od žlutomodrých hostí je ten nejméně vulgární „Město Prostějov – odpad Hané“, domácí odpovídají pokřikem „Cigáni z Přerova“ a různými variacemi na tohle téma. Je v tom touha vydráždit, urazit a zasáhnout soupeře tak, aby se rozpálil. Stadion je solidně zaplněný, nad sektorem domácích Fans of Prostějov visí dvě nejznámější červenobílé vlajky. Na dřevěném stupínku stojí zády k ledu spíkr, navzdory chladu má na sobě jen triko a diriguje kotel před sebou. Jakmile domácí Jestřábi přežijí šance soupeře a Mikliš je posílá do vedení, nadšení sílí.
O přestávce si spíkr potřebuje odpočinout a nechá se přesvědčit ke krátkému rozhovoru. „Derby s Přerovem je pro nás nejvíc. Snad jen zápas s Olomoucí by to přebil, ale ten se nehrál už asi deset let,“ říká. Ptám se, jak by vztah k soupeři pojmenoval. „Jestli je to nenávist? To se nedá tak říct, každý to asi vnímá trochu jinak. Já už to tak neberu od té doby, co mám rodinu.“
Na stupínku jen zaskakuje, před nedávnem totiž sedm aktivních fanoušků včetně tradičního šéfa kotle dostalo roční zákaz na domácí i venkovní zápasy kvůli incidentu ve fanshopu, kde napadli finanční kontrolu.
Dostat se k fanouškům hostí je složitější, jejich sektor je totiž od zbytku stadionu uzamčený a mám však štěstí na vstřícného pořadatele. To se však nedá říct o Meofans z Přerova, kterých je kolem dvou stovek. První dva se odmítají bavit a radí mi, abych vypadl.
Sdílnější je až fanda se žlutomodrou šálou na krku, který se představí jako Pavel. „Jestli mám strach? Ne, vůbec, jsem tu totiž autem. Ale před třemi lety jsme jezdili vlakem a tehdy dojít z nádraží na stadion a nedostat po čuni byl úspěch. Také kolem sektoru hostí tehdy nebyly sítě, tak sem létalo kde co, včetně světlic. Teď už se to pokutuje, tak je klid. Nadávky se mnou nic nedělají, ať si řvou, co chtějí, já jsem přijel kvůli hokeji,“ líčí.
Nafukovací prase MEO
V půlce zápasu vyrovnává Jiří Goiš a napětí tím jen nabírá obrátky. Stojím mezi normálními diváky a i s nimi cloumají emoce. Stačí, aby hostující hráč pomalu střídal a spustí se koncert nejrůznějších nadávek. Létají z úst mládeže i lidí středního a vyššího věku, od kterých by to člověk na první pohled nečekal, ale směs fanatismu i zášti k rivalovi z nich musí ven.
Na začátku třetí třetiny se na tribuně s domácím kotlem objeví za kolektivního jásotu obrovské nafukovací prase s nápisem MEO, jak se hostům přezdívá.
Když se v 51. minutě trefí domácí Tomáš Divíšek, vydá se prase v doprovodu dvou lidí za branku a nakonec k radosti tribun skončí na střídačce hostí mezi překvapenými hráči. Chvíli trvá, než ho náhradníci s brankářskou dvojkou Klimešem dostanou hokejkami pryč. „Byla to nějaká hra domácích fanoušků, která asi měla trošku naše hráče v koncentraci rozhodit, nicméně i takové věci k hokeji patří. Pokud nikdo nepolívá hráče a trenéry pivem, je to recese a vzájemné hecování mezi fanoušky. Na téhle úrovni se to dá tolerovat,“ komentoval s úsměvem nezvanou návštěvu na střídačce trenér hostí Petr Dočkal.
Jakub Ferenc (vlevo) z Přerova a prostějovský Lukáš Luňák si něco vysvětlují.
Pět minut před koncem zápasu vyrovnává obrovitý obránce Přerova Ferenc a drama nakonec dospěje až do nájezdů. V nich hosté dvakrát trefí konstrukci branky, a tak výhru Prostějova zařídí Jan Starý. Domácí se radují, vždyť letos po dvou porážkách s Přerovem konečně uspěli. „Je to super kvůli fanouškům. Jsem tu čtvrtou sezonu a bilance není v náš prospěch. I proto je skvělý pocit doma Přerov porazit,“ přiznává brankář Jestřábů Jakub Neužil.
Ač odchovanec Sparty, za roky na Hané už nasál kouzlo derby. „Všichni cítíme, jak je to důležité pro fanoušky i všechny v klubu. I tentokrát to byla klasika, oba kotle fandily, je to super ozdoba,“ užívá si 24letý gólman.
Na kulise, která derby provází, by nic neměnil ani Jiří Vykoukal. „K atmosféře na hokeji to patří a jsem za ni vždycky rád. Když jsem hrál za Spartu, zažívali jsme takovou kulisu všude. Nenáviděná Sparta, všichni měli vrchol sezony, když proti nám hráli, fanoušci i hráči,“ líčí.
Útočník Jakub Šlahař patří k nepočetné skupině hráčů, kteří okusili derby na obou stranách. Za Jestřáby odehrál během dvou sezon 96 zápasů, poslední dva roky ale jezdí na střídavé starty ze Zlína do Přerova. „Je to něco navíc. Člověk cítí tu rivalitu. I pro mě je to zápas úplně odlišný od Kadaně nebo Ústí. Lidé řvou, my hráči to vnímáme a žene nás to dopředu. Každý se ze sebe snaží vymáčknout maximum,“ přiznává 27letý hráč v době, kdy tři tisícovky lidí opouštějí stadion.
Jedno derby nesmiřitelných skončilo, další přijde na řadu už 26. ledna, tentokrát v Přerově. A můžete si být jistí, že bude zase bouřlivé, vyhecované na maximum a plné nadávek. A snad i s trochou vtipu jako s nafukovacím prasetem, jež tak pobavilo i trenéra Dočkala.
