Poprvé od začátku sezony před domácími fanoušky prohráli. Prvoligoví hokejisté Motoru v pondělí nestačili na Prostějov, když dostali čtyři góly. O čestný úspěch Budějovic se v přesilové hře postaral Slovinec Rok Pajič. Dvaatřicetiletý útočník se po příchodu kouče Mariana Jelínka dostal ze čtvrté formace až do první, kde nyní hraje po boku Václava Nedorosta.
Poslední zápasy nastupujete v elitní formaci Motoru. Pomohlo toto přeřazení vaší hře?
Kamkoliv mě trenér dá, tam mám svoji roli a snažím se ji plnit na maximum. Teď hraju v první lajně a dělám všechno pro to, aby nám to tam s klukama klapalo.
Pocházíte ze Slovinska, ale v Česku působíte řadu let. Dá se už o vás říci, že jste také Čech?
Hlavou jsem Čech, ale srdce mám pořád ve Slovinsku.
Jsou si Češi a Slovinci podobní?
Samozřejmě, oba jsou to slovanské národy, takže řada věcí je stejných. Myslím, že já jsem mezi Čechy zapadl bez problémů.
Dokázal byste si představit, že tady už zůstanete natrvalo?
S přítelkyní jsme tu zatím štastní, moje děti také. Ty tu navíc chodí do školy. Vůbec nad takovou otázkou nepřemýšlím, neřeším, co bude dál. Bude také záležet, kam mě pošle hokejový život.
Vaše první české angažmá bylo v Písku. Jak se sedmnáctiletý Slovinec dostane do jihočeského města, aby tam hrál nejvyšší juniorskou ligu?
Tenkrát nebyla ve Slovinsku dobrá konkurence, v celé republice bylo třeba šest, nebo sedm zimních stadionů. A tak je to tam pořád, moc se toho nezměnilo. Taky je tam málo hráčů i klubů a přesto, že jsem hrál se staršíma klukama, tak jsem se rozhodoval, co dál. Jestli zkusit hrát v zemi, kde je hokej na vyšší úrovni, nebo zůstat? Tehdy ve Slovinsku trénoval Václav Červený (v minulosti trénoval mládež v Budějovicích) a domluvil mi, že jsem nakonec odjel do Písku.
Bylo těžké odejít z domova do neznámého prostředí?
Jasně, že ano, i když mě moje rodina hodně podržela. Ještě těžší to však bylo v tom, že právě tehdy v roce 2002 byly v Česku velké záplavy. Písecký stadion to schytal dost, pamatuju si, že mě ze zimáku na hotel už večer nepustili, takže jsem musel trávit noc venku. Naštěstí jsem potkal jednoho spoluhráče, který mě vzal přespat k sobě domů. Chvíli jsme ani netrénovali, protože nebylo prostě kde. Proto jsem na chvíli zase odjel domů, ale do Písku jsem se pak vrátil, protože jsem chtěl hrát hokej.
Postupně jste se vypracoval do slovinského národního týmu, kde jste hrál od roku 2006 až do roku 2013. Jaké máte na reprezentaci vzpomínky?
Strašně rychle to utíká. Hrál jsem ve spoustě týmů, lig, pak i v národním týmu a mám z toho samozřejmě krásné zážitky. Třeba zahrát si proti týmům, jako je Kanada a podobně. Člověk si hlavně zapamatuje první zápas v reprezentaci na mistrovství světa. Před zápasem jste trochu nervózní, ale jakmile spadne puk na led, tak to z vás spadne a chcete zápas odehrát, jak nejlépe umíte.
V Českých Budějovicích jste zakotvil před třemi roky, zatím je to vaše nejdelší štace. Zvykl jste si na zdejší život?
Je to fakt krásné město, poznal jsem tady spousty výborných lidí. Okolo hokeje tu všichni makají na sto procent. To vás pak žene k lepším výkonům. Takže ano, zvykl jsem si tu a jsem rád, že jsem právě v Budějovicích. Navíc jsem si tu našel přítelkyni, se kterou si výborně rozumíme.
Jak často se dostanete domů do Slovinska?
Mám to z Budějovic zhruba 500 kilometrů a docela rád řídím, takže je to pro mě i relax si dojet domů. V sezoně to však moc nejde, spíš v létě, když není letní příprava. Většinou tam jezdím na víkendy. Ale teď, když jsme měli reprezentační přestávku, tak jsem se domů na dva dny také dostal.
Vy se na dálku staráte o tamní hokejovou akademii. Jde to zvládat?
Věnuju se tomu hlavně přes léto, v sezoně je pro mě prioritou Motor. Když je potřeba, tak to vyřídím po mailu nebo telefonech. Je to věc, která mě hodně naplňuje. A jak už jsem říkal, hokejová kariéra hrozně rychle utíká, takže se chci akademii věnovat, dělat ji dobře a chci být připravený na konec kariéry.
