„Být kapitánem je pro mě takovou příjemnou třešničkou na dortu coby pro bývalého hráče, trenéra a pomalu šedesátníka,“ říká Žemlička.
Ačkoli jste dnes sparťanskou ikonou, začínal jste ve Slavii. Dali vám to po příchodu do Sparty „sežrat“?
Prošel jsem celou mládeží Slavie, po vojně jsem se tam vrátil i do chlapů. Odehrál jsem sezonu a po začátku té další jsem se přesunul do Holešovic. Mám takový pocit, že můj první zápas ve Sportovní hale, dnešní Sportovní hale Fortuna, bylo utkání s Jihlavou, nějaký rok 1986. Sežrat mi to nikdo moc nedával, nebyl jsem první, takových hráčů bylo hodně. Ze Slavie to bylo kousek, nějakých 17 kilometrů, taková rivalita tehdy nebyla. Ta začala, až když Slavie hrála nejvyšší soutěž.
Sezona 1989/90 byla speciální z několika důvodů. Sparta poprvé po šestatřiceti letech vyhrála titul, za druhé to bylo v revolučním roce. Váš tehdejší kapitán Jan Reindl byl prvním sportovcem, který 21. listopadu četl přímo na ledě před zápasem s Duklou Trenčín prohlášení na podporu studentů. Později vzpomínal, že jste s tím tehdy v kabině ze strachu moc nesouhlasili. Jak to bylo?
Nebylo to ani tak proto, že šlo o politiku a měli jsme strach z komunistů. Spíš někteří hráči nechtěli slučovat politiku se sportem. Nakonec jsme se ale po dlouhé debatě dohodli, že studenty tímto způsobem podpoříme. Nebylo to tehdy jednoduché, nikdo nevěděl, jak to skončí. Zaplaťpánbůh se to ale pak rozjelo. O pár dní později jsme se s Plzní dohodli a oba týmy k utkání vůbec nenastoupily, jen se před ním přečetlo prohlášení.
Kapitán legendBývalý útočník Richard Žemlička (59) je se Spartou trojnásobným mistrem ligy. O týmu, se kterým vyhrál v sezoně 1999/2000 říká, že byl „asi nejlepší, v jakém jsem kdy hrál“. Kromě toho získal bronz na olympiádě v Albertville a na mistrovství světa v Praze v roce 1992 ještě coby člen československých výběrů. Další dvě bronzové medaile přidal už jako člen reprezentace samostatné České republiky. Po konci hráčské kariéry krátce trénoval první tým Sparty a poté i extraligové Karlovy Vary. Dnes se věnuje především mládeži, ve Spartě je trenérem dorostu a dělá asistenta kouče u reprezentace do osmnácti let. |
Právě v této revoluční sezoně se Sparta po dlouhých letech dočkala titulu. Co si z ní vybavujete nejvíc?
Hned se mi vybaví Evžen Musil, který tehdy přišel z mistrovských Pardubic. Týmu dal hrozný náboj, vítězného ducha a víru, že to vyhrajeme. Po těžkém semifinále s Kladnem jsme najednou začínali věřit, že titul dostaneme do Holešovic. Pak už to šlo samo. V týmu byla sounáležitost, tahali jsme jeden za druhého, pomáhali gólmanovi. Každý do toho dal něco a díky kolektivní práci se to povedlo. Sezona i play off byly velice náročné, takže jsme si to týden po posledním finálovém zápase s Trenčínem užívali plnými doušky.
Poté jste odešel do Finska, hrál jste několik let v Německu. Po návratu do Sparty jste zažil i další zlaté časy, tituly v sezonách 1999/2000 a 2001/2002. Byla podle vás Sparta silnější v revolučním roce okolo Gudase, Kročáka, Hostáka, Petrovky, anebo tehdy s Kučerou, Výborným, Hlinkou, Brošem či Kratěnou?
To se nedá srovnávat. Faktem ale je, že tým v roce 2000 byl obrovsky nabitý. Byly tam hvězdy, ale i bojovníci, co padali do střel. Dohromady jsme si sedli a měli jediný cíl – dostat po deseti letech titul zpátky. Ten tým byl úplně odskočený, všichni byli jak skvělí hokejisti, tak i srdcaři a bojovníci. A nesmíme zapomenout na brankáře Petra Břízu. Byl to asi nejlepší tým, v jakém jsem kdy hrál.
Tehdy jste měli obrovskou rivalitu se Vsetínem, na konci 80. a začátku 90. let ve federální lize zase se slovenskými mužstvy. Co pro vás bylo víc?
Opět se to těžko porovnává. Ve společné lize byly tři čtyři týmy ze Slovenska, vždy jsem se tam těšil. Kamkoli jste přijeli, byl plný zimák a lidi si to užívali. Zaplaťpánbůh, že pak Roman Zubík tak zvedl Vsetín, i když raději nekomentuji, jak ty peníze tehdy sháněl. Ale bylo skvělé, že klub udělal, bylo o co hrát. Vsetín měl vynikající tým, vždy když jsme jeli my tam nebo oni sem, býval to svátek.
Richard Žemlička hokejový trenér a bývalý výborný útočník.
Vsetínský stadion Na Lapači z tehdejší éry byl opředený legendami. Jak tam byla při zápasech všude cítit slivovice a soupeři se museli strachovat. Dávala vám podobnou domácí výhodu i Sportovní hala?
Na Lapač se vešlo asi pět tisíc diváků, k nám tehdy nějakých třináct. Ve Vsetíně měli diváci větší kontakt s ledem, protože tribuny byly hodně prudké, těsně nad ledem. Když hala začala hučet, vyrovnalo to i těch 13 tisíc diváků ve Sportovní hale, kde jsou tribuny pozvolné. Ale i my jsme měli doma super atmosféru. Myslím ale, že díky kontaktu se soupeřem měl Vsetín o trochu větší domácí výhodu. Kdo nesnesl pořvávání, lití piva z kelímku a po něm třeba i moči, tak měl velký problém. Bylo to krásně vyhrocené, mě ty zápasy strašně bavily.
Ve Sportovní hale jste zažil i domácí mistrovství světa v roce 1992. Také mělo několik specifik. Zaprvé jste hráli naposledy společně se Slováky v rámci federálního týmu, o pár měsíců později vznikly dva samostatné státy. Promítalo se to tehdy do atmosféry v mužstvu?
Je to strašně let dozadu. Myslím, že tam tehdy byli Róbert Švehla, Igor Liba a Peter Veselovský. Slovákům se samozřejmě moc nelíbilo, že tam byli jen tři hráči. Ale to se netýkalo samotných hokejistů. Byli to vynikající kluci i hráči, v týmu určitě nebyli žádnými rušivými elementy. Kdyby tam byl problém, určitě si to pamatuji. Vzhledem k tomu, že mi nic takového v hlavě neutkvělo, to proběhlo naprosto bez potíží.
KVÍZ: Hokejová Sparta slaví 120 let. Otestujte, jak znáte její bohatou historii |
Zadruhé se tehdy v Praze na mistrovství světa poprvé hrálo play off. Vy jste v semifinále nestačili na Finy, při nájezdech vás vychytal Markus Ketterer a po závěrečné výhře nad Švýcary z toho byl „jen“ bronz…
S Finy jsme vedli 2:1, minutu a půl před koncem bohužel po signálu vyrovnali. Na penalty jsme se – s prominutím – před domácím publikem totálně podělali, což byla obrovská škoda. Ale aspoň jsme se tehdy naučili play off hrát, z čehož pak těžila zlatá generace. V lize se sice už hrálo, ale krátce. Člověk se s tím musí naučit sžít. Play off je jiná soutěž. Vezměte si třeba poslední ligový ročník. V základní části byl Třinec průměrný tým, přišlo play off a najednou byli úplně jinde. My se to tehdy teprve učili.
První zápasy mistrovství jste tehdy odehráli na Slovensku, do Sportovní haly jste se přesunuli až poté. Pomohlo vám to?
Tehdy to myslím bylo v hale Ondreje Nepely v Bratislavě. Bylo to tam famózní, Slováci jsou skvělí fanoušci, byl to šestý hráč v poli. V Praze se vše zkomplikovalo tím, že se lístky prodávaly na celý den, byly tam dva či tři zápasy v kuse. Nebyly levné, takže v publiku byla i na naše zápasy spousta zahraničních fanoušků, kteří tehdy měli víc peněz. Při semifinále bylo v hledišti spousta cizinců včetně Skandinávců. Takže atmosféra nebyla tak drtivě pro nás jako pak třeba v letech 2004 či 2015.
Sparta v srdci. Květa a František Výborní o výchově, rumu v NHL i ztrátě vlasů |
Vraťme se k semifinále proti Kladnu ve vaší první mistrovské sezoně ve Spartě v roce 1990. V jednom zápase vám svůj první hattrick mezi dospělými vstřelil mladíček Jaromír Jágr, tehdy ještě v dresu s číslem 15. Deník Svobodné slovo to komentoval nezapomenutelným titulkem „Jágr kouří Spartu“. Teď v sobotu bude Jágr hlavní hvězdou týmu československého hokeje, který se postaví proti sparťanským legendám. Jak na něj vzpomínáte a co pro vás znamená, že se proti vám vrátí na led?
Ten titulek mě pobavil, ale přiznám si, že už si ho nepamatuji. Vzpomínám si, jak tehdy naskočil. Už v osmnácti to byl obrovský hráč. Koukali jsme na sebe a říkali si: sakra, kdo to je? No, a vyrostla z něj celosvětová megahvězda. Znám se s ním, je to pro mě nejen vynikající hráč, ale i chlap. Přeji mu celou jeho kariéru i teď jen to nejlepší. Takže jsme samozřejmě rádi, že proti nám naskočí. Je to obrovský tahák pro lidi. A taky se může stát, že to bude jeden z posledních momentů, co ho kdy kdo uvidí na ledě v zápase.
Návrat legendSparta ke 120. výročí vzniku klubu pořádá exhibici, které se zúčastní její bývalé hvězdy. Jiří Hrdina, Richard Žemlička nebo David Výborný nastoupí 9. prosince proti výběru československých reprezentantů s Ondřejem Pavelcem, Petrem Čajánkem i Jaromírem Jágrem. Utkání se hraje ve Sportovní hale Fortuna v Holešovicích od 18.00, program zahajuje autogramiáda od 16 hodin. |
Ve sparťanském výběru legend je velkých hvězd i bývalých kapitánů spousta, kapitánské céčko na dres ale dostanete vy. Co to pro vás znamená?
Tak nějak jsem pochytil, že mám být kapitánem. Je to obrovská čest. A svým způsobem i zadostiučinění, protože v organizaci Sparty jsem nějakých šestatřicet let. Pocty jsem nikdy moc nebral, nemám to moc rád. Nemusím ani rozhovory, nerad se zviditelňuji, takový nejsem. Ale být kapitánem týmu takových hráčů je pro mě příjemnou třešničkou na dortu coby pro bývalého hráče, trenéra a pomalu šedesátníka.
Hlavním trenérem áčka Sparty je teď váš bývalý spoluhráč z prvního mistrovského týmu Pavel Gross. Jak to hodnotíte a věříte, že poprvé od roku 2007 jeho tým opět získá mistrovský pohár?
To už je šestnáct let, jo? To je strašný! Doufám, že nebudeme čekat dalších třicet. S Pavlem jsem hrál nejen ve Spartě, ale rok i v německém Freiburgu. Beru ho jako vynikajícího bývalého hráče, skvělého chlapa i renomovaného trenéra, který má obrovskou kvalitu. Jsem rád, že do Sparty přišel. Hokeji a áčku Sparty má co dát. Držím mu spolu s Milošem Hořavou palce, aby to po těch šestnácti letech dokázali. Je těžké tým plný hvězd nastavit a stmelit, moc bych nám všem přál, aby se to povedlo. Vidím, že teď vyhrávají i 2:1 nebo 3:1. A to je to umění, vyhrát i na dva góly. Znamená to, že je mužstvo dobře organizované. Je velice vyvážené, má dva výborné gólmany, jak ofenzivní, tak i defenzivní obránce. Zároveň to jak obránci, tak útočníci dokážou pořádně řezat, což mi v minulých letech trochu chybělo. Taková ta agresivita v osobních soubojích. I proto jsme loni s Třincem bohužel prohráli, protože v nich byli silnější.
Sobotní Zápas legend bude zřejmě posledním velkým zápasem, který se v holešovické Sportovní hale odehraje. Nemrzí vás to, nebude vám ten slavný zimák chybět?
Nevidím do managementu, třeba se tu nějaký zápas evropské ligy ještě odehraje. Pokud se tedy tato soutěž ještě bude hrát. Byť má totiž za sebou několik ročníků, připadá mi stále v plenkách. Na druhé straně hala byla dostavena v roce 1962. Tehdy byla supermoderní a nadčasová, ale teď už má bohužel nějaké roky, dokonce je snad vedena jako památka. Náklady na údržbu, na teplo, na provoz jsou obrovské. Myslím, že to nemá cenu rekonstruovat. Byly tu plány, že by se tu udělaly dvě patra, že by se z toho stala multifunkční hala pro několik sportů. Ty plány jsou krásné, ale vůbec si nedovedu představit cifru, kterou by to stálo. Navíc je to lukrativní pozemek v centru města vedle lesoparku. Takže těžko říct, co tady do budoucna bude. Každopádně z ní mám spoustu perfektních zážitků a vzpomínek.
