Plzeňský útočník, s osmi triumfy extraligový rekordman, tichý vůdce a pan Nedostižný, se loučí. Jen pár dnů po 42. narozeninách pevným hlasem oznámil: „Je konec, přišel čas.“
A také čas poklonit se králi, napříč hokejovými stadiony respektovanému mohykánovi. „Strašně jsem si to užil, bylo to krásné. Ale už během roku jsem se rozhodl, že tahle sezona bude poslední,“ svěřil se Kratěna, odchovanec olomouckého hokeje.
Vážně vás už nic nezviklá?
Není důvod. Nikdo už mě ani nepřemlouval. Já jsem se dávno rozhodl, tak to prostě je.
Když tedy skončilo sedmé semifinále v Třinci, jaké myšlenky vám proudily hlavou?
V první moment to bylo jen obrovské zklamání z porážky a z konce sezony. To ostatní přišlo potom. V kabině, když zazněla první slova o celé sezoně. Tam mi to začalo všechno docházet naplno...
Cítil jste sentiment, smutek?
Hokej je obrovský kus mého života, tuhle hru mám strašně rád. Byl jsem naměkko, nestydím se za to. Ale ustál jsem to. Rozloučil jsem se s klukama, bylo to moc fajn.
Kratěnova čísla8+1 titul. Kratěna triumfoval se Vsetínem (3x), Spartou (4x), Plzní (1x) a ve finském Oulu. 15+2 medaile. Vedle 15 z extraligy má zlato z Finska a bronz z mistrovství světa 1997. 1 163 utkání odehrál skvělý útočník v extralize s bilancí 340 branek a 440 asistencí. |
A výstroj hodil do popelnice?
Takhle to nemám. Věci jsem sbalil a jsou v tašce. Když bude šance zahrát si nějaký sranda hokej, rád půjdu. Ale nemám potřebu hrát někde pravidelně, to zase ne.
Vraťme se na konec ledna. Při utkání v Karlových Varech jste v pádu blokoval střelu a puk vám rozdrtil kost na prstu na ruce.
Hned jsem věděl, že je to hodně špatné. Bál jsem se, že to zranění všechno urychlí, že mi právě tenhle moment všechno ukončí. Jsem moc rád, že se to nestalo. Že jsem se stihl vrátit a rozloučit se na ledě.
Byl to velký závod s časem?
Obrovský. Bylo těžké dostat se zpět, bylo to o každodenní práci. Ale já ji chtěl podstoupit. Musím poděkovat všem, kteří se o mě starali. Lékařům, masérům, fyzioterapeutům. Dělali první poslední, aby mi pomohli. A musím poděkovat klukům, že mi návrat umožnili. Že hráli tak dobře a dlouho, že jsem mohl zasáhnout do semifinále.
Už během čtvrtfinále s Olomoucí se ale spekulovalo, zda se vrátíte na led. Bylo to ve hře?
V té době jsem sice už trénoval, ale nebyl jsem schopný hrát. I když se trenér ptal, zda do toho půjdu, musel jsem odmítnout. Když neudržíte v ruce hokejku a nemůžete ani pořádně vystřelit, nemáte na ledě co dělat. Jen tým můžete oslabit.
Loučíte se s bronzovou medailí. Jste na ni pyšný?
Když skončilo semifinále, cítíte zklamání. Přemýšlíte, co se dalo udělat jinak, finále bylo tak blízko. Ale když se za tou sezonou ohlédnu, byla fajn a byla krásná. Ale všichni také víme, že nám ji zachránil Kovi (Jan Kovář). Jeho návrat obrovsky zvedl celé mužstvo. Máme medaili, dopadlo to krásně.
Pro vás byla patnáctá v extraligové kariéře. Máte to spočítané?
S klukama jsme se o tom pak bavili v hospodě. Ale přiznávám, že já to takhle přesně spočítané nemám.
Vážně? V extralize nenajdete hokejistu, který by jich měl víc.
O to nejde. Jde o to, že hokej je nádherný sport a život okolo něj fantastický. Strašně jsem si to užíval. Rekordy? Ty jsou od toho, aby se překonávaly. Někdo zase vytvoří další... Když se ohlédnu, budu vzpomínat hlavně na spoluhráče, na momenty, které jsme společně prožili. Jestli mám deset nebo dvacet medailí, to je úplně jedno. Doma ani nemám nějakou vitrínu slávy, medaile jsou v krabici.
Přesto se bude vždycky psát: Ondřej Kratěna, s osmi tituly extraligový rekordman.
Měl jsem obrovské štěstí. Jako mladý kluk jsem se dostal do Vsetína, kde se tehdy s tituly tak nějak počítalo automaticky. Mužstvo tam bylo fantastické. To samé ve Spartě, každý rok se hrálo nahoře, každý rok o finále. A posledních osm let v Plzni, to byla prostě nádhera. Pořád jsme hráli nahoře, to je až neuvěřitelné. Krásný čas.
1996 - 1999: V extralize začínal v Olomouci, první tituly slavil ve Vsetíně.
1999 - 2011: Léta ve Spartě útočník proložil jednou sezonou ve Finsku.
2011 - 2019: Na jaře 2013 slavil s Plzní svůj osmý titul, rozloučil se bronzem.
Když jste v létě 2011 do Plzně přicházel, měl jste za sebou hořký konec ve Spartě. Jaká očekávání jste vlastně tehdy měl?
Když někam jdete, chcete hrát nahoře, chcete být úspěšný. Takhle jsem to měl nastavené. Plzeň odjakživa hrála pro soupeře nepříjemný hokej a já se tehdy těšil na novou výzvu. Ta se naplnila maximálně. Byly to úžasné roky, za které jsem vděčný. Když jsem se teď loučil s Martinem Strakou, poděkovali jsme si navzájem. Já jsem mu vděčný, že mi dal možnost v Plzni hrát.
Poslední sezony jste prodlužoval smlouvu vždycky v létě a jen na další rok. To už člověk řeší, jestli na ledě, s nadsázkou, nebude pro smích, jestli na to má?
Je to hlavně o tom, že si člověk prodlužuje hokejový život, protože ho tahle hra baví. Já mám hokej strašně rád. Ale sám sobě si musíte říci, jestli se na to ještě cítíte a jestli na to máte. Jestli opravdu nebudete pro smích. Když si řeknete, že to zvládnete, jdete do toho zase. Ale teď už jsem to cítil jinak.
Přitom Jaromír Jágr se vrací s Kladnem do extraligy... A to je o pět let starší než vy.
Popravdě, tohle je mi záhadou... (smích)
Ani jeho příklad vás nezlomil?
Už bych to nedal. Od doby, kdy jsem začínal, se hokej změnil až strašidelně. Je to obrovsky náročné na fyzičku. Je to o rychlosti, o soubojích. Já dělal všechno proto, abych se přizpůsobil, abych to zvládal. Ale teď už je konec.
Máte představu, co bude dál?
Mám. Pracovat budu v Praze a těším se na to. Víc říkat nechci. Do nové práce se zapojím brzy, takhle jsem to slíbil. Jsem vlastně rád, že nevznikne nějaké vakuum. Že nebudu mít dny, kdy budu přemýšlet, co dál. Těším se na novou výzvu.
Bude se práce týkat hokeje?
Vlastně ne, pouze okrajově.
Co vám z hokejového života bude scházet nejvíc?
Obrovsky mi bude scházet hokejová šatna. Ten každodenní humor, život uvnitř týmu. Kdo to zažil, touží si to prodloužit co nejdéle.
Agent, trenér, manažer, tyhle funkce vás nelákají? Když vezmu jen vaše parťáky ze slavného olomouckého útoku, Jan Tomajko šéfuje Olomouci, Michal Broš je sportovním manažerem ve Spartě.
Jenže já ten hokej hrál o dost déle než kluci. (úsměv) Teď to cítím tak, že chci od hokeje získat nějaký odstup, nadhled. Nikde není psáno, že se k němu nevrátím. Ale teď chci zkusit něco jiného.
Je nějaký moment v kariéře, který vám naskočí jako první?
Těch silných momentů je tolik, že ani nechci vytahovat jeden. A zdaleka to není jen o titulech. Vážíte si spousty jiných zážitků.
Kdybyste měl sestavit ideální formaci ze svých spoluhráčů, jak by vypadala?
To si netroufnu. Těch úžasných hráčů bylo tolik, že nechci nikoho vyzdvihovat na úkor jiného. Užil jsem si to se všemi.
Počítám, že novináři vám scházet nebudou. Poslední roky jste jen nerad dával rozhovory.
Já myslím, že jsme měli navzájem dobrý vztah. Našli jsme cestu, jak jsme fungovali, respektovali se. Já myslím, že to bylo fajn.
Ale mluvit se vám moc nechtělo.
Vím, že je to vaše práce. A když jsem byl mladý, také jsem se těšil, že si druhý den přečtu rozhovor sám se sebou. Ale tohle časem přejde. Teď už jsem to měl tak, ať si to vyzkouší někdo další, někdo mladší. Já měl rád svůj klid.
Když jsme u mladých, rozdával jste jim hodně rad?
Když jsem mohl a tu potřebu cítil, mluvil jsem s nimi. Snažil se jim ukázat cestu, o které si myslím, že je správná. Ale jde o to, jak si to jeden každý z nich vezme. To už je jen a jen na nich.
Budete pozorným fanouškem?
Nevím, jestli i zarputilým. Ale hokej mám rád a sledovat ho budu.
Mimochodem, ani vaše dcerka vás nepřemlouvala, abyste ještě alespoň jeden rok přidal?
Moje dcera byla jedním z důvodů, proč jsem ještě ty poslední roky hrál. Chtěla mě vidět na ledě. A teď byla samozřejmě jedna z prvních, která se dozvěděla, že přijde konec. Vysvětlil jsem jí, proč to tak vnímám. A je dost rozumná na to, aby mě pochopila.
Když přijde v září pozvání, abyste v Plzni vhodil slavnostní buly, přijedete?
Jasně. Když mi Martin (Straka) zavolá a řekne přijeď, rád to udělám.
