Vítkovice hrají pohledný hokej, střílejí spoustu gólů, na přelomu roku se blýskly sérií devíti vítězných zápasů v řadě.
Ostravský klub si vydobyl status hladového dravce, který pro někoho překvapivě nabourává očekávanou hierarchii v extraligové tabulce. Oleszova parta se vměstnala mezi Plzeň, Hradec Králové, Kometu či Třinec.
„Ale ještě na tom nejsme tak, jak bychom si všichni přáli. Bavíme se o tom hodně v kabině, že musíme potvrzovat výkonnost,“ říká dvaatřicetiletý útočník.
Olesz si druhý rok v pozici kapitána užívá. Tým se sžil s mnohými úpravami, které zavedl progresivní kouč a generální manažer Jakub Petr, skvěle zapadly i letní posily. „Nevzpomínám si, že by mě hokej takhle bavil.“
Nikdy v minulosti jste nebyl kapitánem. Minimálně podle výsledků Vítkovic se zdá, že jste se s rolí sžil. Jak to vidíte vy?
Víte, vždy musíte vidět dvě roviny. Tu sportovní a také tu morální, kdy se v kabině snažím předat zkušenosti mladším. Nemyslím si, že bych nutně musel dávat nejvíce gólů, případně sbírat nejvíce bodů. Jde o to být tahounem na ledě i mimo něj. Musím říct, že první sezona pro mě byla náročná. Ocitl jsem se ve zcela nové situaci, udělal jsem nějaké chyby, ze kterých jsem se poučil. Občas jsem určité věci probíral se staršími spoluhráči, někdy jsem se o tom bavil i doma s manželkou. Trochu mě to svazovalo i herně, bralo mi to soustředění od hokeje. Bylo toho na mě moc.
Nyní už vám jde vůdcovství snáze?
Loni jsem spoustu věcí neznal. Postupně jsem si to ulehčil, rozdal jsem nějaké povinnosti ostatním hráčům, aby také cítili díl odpovědnosti za náš tým. Dřív se chodilo v uvozovkách s každou blbostí za mnou, nebylo to příjemné. Teď i mladší kluci musí o něčem rozhodovat, což jim podle mě pomáhá. Cítí odpovědnost.
Působíte klidně, rozvážně. Jste i takový vůdce, nebo často v kabině vybouchnete a nadáváte?
Většinou u mě vztek bublá uvnitř a nepustím ho ven. Snažím se brát věci s odstupem, v tomto směru jsem toho spoustu odkoukal od výborných kapitánů, s nimiž jsem během své kariéry hrál. Ať už jde o Jožku Stümpela, Davida Výborného nebo Jonathana Toewse. Nerad bych na někoho zapomněl. Toews, i když je mladší než já, mě toho hodně naučil. Vždy působil vážně, měl respekt.
Mladší hokejisté, třeba Daniel Kurovský, si vás pochvalují jako mentora. Jak k nim přistupujete?
Důležité je, aby věděli, že tu jsem pro ně. Mohou se mě na cokoliv zeptat, poradit se. Myslím si, že jim mám co předat. Rád jim povím svůj názor, každopádně to není tak, že bych jim rozkazoval, co na ledě musí a nesmí. Uvědomuji si přednosti každého z nich, někdo je techničtější, další hraje více silově. Sám jsem si zažil, když jsem začínal, že přechod mezi dospělé není jednoduché.
Když jste nedávno skóroval, řekl jste, že jste sváteční střelec. Skutečně se tak vnímáte?
Hned vám to vysvětlím. Je to trochu nadsázka. Vše vzniklo tak, že se mi vždy kolem svátků střelecky dařilo a teď během Vánoc zase. Tak mi kluci začali z legrace říkat, že jsem sváteční střelec. Tak se těším na Velikonoce. Smějeme se nad tím. Jsem rád za každý gól, za každé vítězství.
Přivykl jste rychle na režim přísné životosprávy, který zavedl trenér Petr?
Kdo si přišel zahraničním angažmá, tak to ani neřešil. Je to samozřejmost, ani nad tím nepřemýšlíte. Je to ale jeden z důvodů, proč ta první sezona byla těžká. Trenéři se nás ptali na názory, řešili jsme, co nám starším hráčům sedí. Novinek bylo hodně a nějak to všem muselo sednout. Není to o tom, že dostanete klíče od haly a funguje to tak, jak si řeknete. Životospráva k profesionálnímu sportu patří a je to neodmyslitelná součást. V kolektivu 25 lidí určitě všichni nejí ovesnou kaši. Nebudeme si lhát, že si nezajdeme na pivo, nedáme si víno, nedáme si guláš, tělo to potřebuje. Když podáváme výkon obden, tak nám jídla jako guláš dodají energii. Není to jen o tom jíst rýži, kuře, těstoviny, ryby a podobně. Člověk se těší, že si občas dopřeje něco jiného.
Jak zvládáte současnou trojroli otce, manžela a profesionálního hokejisty?
S ženou to beru pořád stejně, jsme spolu od patnácti, je z hokejové rodiny. Její děda, pan Soukup, trénoval vítkovické mistry. Nikdy jsme nad tím nepřemýšleli, šli jsme spolu světem a vrátili jsme se spolu domů. Je to krásné. Teď máme pětiletého syna, dáváme ho na různé sporty, hokej ho chytil. Snažíme se k tomu přistupovat nenásilnou formou, ať dělá, co ho baví. Žije v kolektivu dětí, co mají kluci v kabině, případně trenéři. Vždycky když se vyhraje, je pro mě největší odměna, když vidím syna a je rád, že si s námi může jít zakřičet na led. Není nic hezčího než udělat radost někomu jinému.
Pokud by syn vydržel u hokeje, co z něj bude? Útočník po vás?
Každý týden to má jinak. Jednou je útočník, pak zase zaleze do brány. Nechtěl bych, aby byl gólman, přece jen je to těžší, jen jeden může chytat. Hlavně chci, aby dělal, co ho bude bavit. Ať je to hokej, fotbal, nebo klidně úplně jiná profese. Nechtěl bych ho nutit do hokeje. Už tak mám občas problém, kdy přijedeme ze zápasu ve dvě ráno, pak máme trénink, pak má malý odpoledne trénink a člověk z toho stadionu pomalu neodejde. Někdy jsem rád, že tam jde jenom žena a já tam nemusím.
„Oli“? Jasná volbakouč Petr o Oleszovi „Oli je jeden ze stavebních kamenů a obrovský ostravský srdcař. O jeho zvolení nebylo pochyb, brali jsme to jako jasnou věc. Když se budeme bavit o jeho charakteru, určitě jsme nešlápli vedle.“ |
Procestoval jste kus světa, můžete srovnávat. Co vám v Česku chybí?
Se ženou jsme se shodli, že nám chybí americké restaurace - třeba když jsme žili na Floridě, kde bylo krásné počasí a výborné restaurace. Líbilo se nám i v Chicagu a v New Jersey. To jsme jezdili do centra New Yorku, od kterého jsme bydleli jen kousek.
Jak to kompenzujete?
Po dlouhé sezoně si zajedeme na delší dobu do Ameriky s malým, vše si připomeneme, projdeme si oblíbená místa, takže to si umíme vynahradit. I Evropa nabízí krásná místa, snažíme se cestovat i po ní. Když jsme se vrátili domů, tak Ostrava byla jasná volba, žádné jiné město v České republice mě vůbec nelákalo. Já jsem tady doma. A už jsme objevili i krásy tady, restaurace šly hodně nahoru. Kluci, co sem přijdou, jsou překvapení, jak se vše zlepšilo.
Do Vítkovic jste se náhle vrátil v roce 2016. Co vás k tomu vedlo?
To bych si nechal pro sebe, ví to asi jen pět lidí na světě.
Nebylo to tedy tak, že jste s ženou už chtěli zpátky domů?
Ne, to ne. Cítil jsem, že pořád mám co nabídnout, chtěl jsem hrát v zahraničí. Když to vidím dneska, je to opravdu úspěch dostat se do zahraničí. Když se pak něco přihodilo, vrátil jsem se domů. Ale zase jsem se mohl vrátit domů, do nějaké nové etapy vítkovického hokeje. Jsem za to rád, jsem velice šťastný, že tady můžu být a vidět, jak někteří kluci hokejově vyrůstají.
V čem podle vás spočívá kouzlo úspěchu Vítkovic?
Nebylo to ze dne na den. Je za tím ta dřina, rozhodnutí majitele Aleše Pavlíka, který se rozhodl převzít vítkovický hokej, nastavit nová pravidla, nový systém, přivést jiného generálního manažera, trenéra. Vše se nějak tvořilo dlouhou dobu. Před touto sezonou přišlo pár hráčů, kádr se trochu obměnil a daří se nám hrát hezký hokej. Musíme si ale uvědomovat, že pořád nebudeme ten top tým, když si to nedokážeme udržet. Pořád to není tam, kde chceme být. Všichni víme, že letos je to rychlá sezona a na výkony se navazuje hůře, ale musíme pro to odvádět maximum. Město nám to pak vrací. Nejvíc mě baví, že vyhráváme, chodí velké návštěvy a slyšíte od lidí, když někde jdete, že z vašich výsledků mají radost. Vítkovice žijí hokejem a já si nepamatuji, kdy mě hokej naposledy takhle bavil.
Blíží se olympijské hry, sám jste na ně kdysi jel v osmnácti letech. Nechybí vám někdo podobně mladý v současném výběru?
Já jsem jel na olympiádu z NHL. Letos je to specifické tím, že se NHL nepřeruší a trenéři mají k dispozici jiné hráče. I když měli Martin Nečas i Filip Zadina výborné „dvacítky“, chápu rozhodnutí trenérů. Měli to těžké, rozumím jim. Nejde říct, že mi tam chybí nějaký mladý. Třeba Milan Gulaš, úžasný hokejista, výborná sezona, to je třeba hráč, který mi tam vyloženě patří. Vůbec jsem nad ním nepochyboval. Mertl, Gulaš, to je prostě letos extratřída v extralize. Klobouk dolů.
Z Vítkovic jede na olympiádu Patrik Bartošák, který nedávno zaujal čtenáře iDNES.cz svou zálibou ve čtení knih o vzniku civilizací.
A také to má na talíři, vyslechl si. Přesně jak říkal, že to schytá, tak se stalo. Vezme vesmírnou loď a pojede do Pchjongčchangu. Ale vážně... Je to velký úspěch pro vítkovický hokej, že jede. Není to náhoda. Hodně zápasů nás drží, chytá výborně. Zároveň to byla důležitá volba vítkovického vedení, že ho přivedli. Není jednoduché stáhnout brankáře ze Severní Ameriky. I přes to, co se tehdy stalo. Máte jiné kluby v Evropě i ve světě, které věděly o jeho kvalitách. Jsem rád, že Vítkovice oproti ostatním uspěly.
Co vám olympiáda v Turíně dala do další kariéry?
Hlavně si potom musím zjistit, že jsem na té olympiádě opravdu byl. Každý se mě poslední dobou na to ptá. Tehdy se přerušila NHL, sedli jsme do letadla, odletěli jsme do Turína, odehráli jsme osm zápasů za dva týdny a letělo se zpátky. Člověk si to uvědomí potom až doma. Byl jsem mladý, strašně rychle se to seběhlo. Každopádně výborná zkušenost. Člověk si uvědomí, co v kariéře dokázal až po ní. Momentálně to nejde hrát na to, že se mu v minulosti něco povedlo. Naopak, každý den musí dokazovat, že patří k těm nejlepším a že chce být ten nejlepší. Pořád musíte makat, protože všichni se zlepšují. Abyste udrželi krok, musíte dřít navíc, když to oni nevidí.
