Kůň nebyl jen ozdobou stájí panovníků nebo vyhřebelcovaným krasavcem ozdobeným chocholy a zapřaženým do fešáckého kočáru. Kůň byl hlavně spolehlivý dříč. A tak je tomu dodnes.
Tři různí drsní koně z hor |
Jedním z nejznámějších pracovních plemen je huculský kůň, drobný koník měřící v kohoutku maximálně sto čtyřicet čtyři centimetrů. Poznáte jej nejen podle nižšího vzrůstu, ale také podle „úhořího“ pruhu na zádech.
První písemné zmínky o těchto sporých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu, jsou téměř dva tisíce let staré. Ale jméno dostal hucul až daleko později, po rumunských zbojnících Huculech, kteří přišli do Karpat v šestém století. Hucul totiž v rumunštině znamená zbojník.
Hucul je jako stvořený pro hory, skromný, velice odolný. V létě huculům stačí zelená píce na pastvě, v zimě dostávají seno a slámu a jako „zákusek“ jim poslouží jablko či mrkev. Zásadní je však neustálý přístup zvířat k vodě a soli.
Hucula lidé využívali v zemědělství, v lese přibližoval dřevo v nepřístupném terénu a pro armádu byl neocenitelný jako houževnatý nosič. Dnes je hucul využíván zejména v takzvané agroturistice. I nezkušení jezdci se na jeho hřbetě mohou cítit naprosto bezpečně. Ani v náročném terénu nezakopne, bez zaváhání přebrodí dravou horskou řeku, žádná překážka jej nezaskočí.
Využívá se také v hiporehabilitaci a hipoterapii, zvláště pak u dětí s nemocemi pohybového ústrojí a s mentálním postižením. Hucul není jen odolný a pracovitý, je inteligentní a se svým majitelem dokáže navázat vřelé citové pouto. Přestože umí přilnout k chovateli, nejlépe je mu ve stádě. Sám strádá.
Další horský dříč je z Bosny
Bosenský kůň zvládá bez sebemenších potíží členitý terén. Na snímku divocí horští koně v bosenském pohoří Krug
Dalším starobylým plemenem je bosenský kůň. Původně byl nepostradatelným pomocníkem zemědělců a pastevců v Dinárských horách na Balkánském poloostrově, ale také ve vnitrozemí okolo Bosny.
Byl koněm „pod sedlo“, spolehlivým a neúnavným nosičem, který dokázal pracovat i v zápřahu.
Přestože nepřesahuje výšku sto třiceti centimetrů v kohoutku, vyznačoval se vždy velkou silou a houževnatostí. Dnešní využití bosenského koně je podobné jako u hucula, tedy zejména turistické. Bosenský kůň je skromný, vytrvalý, otužilý a také velice inteligentní.
To všechno je potřeba proto, aby obstál v nevlídných podmínkách horských oblastí. Od člověka potřebuje sice pevnou, ale zároveň laskavou ruku. V případě špatného zacházení se totiž z jinak mírného koně může stát nedůvěřivý, tudíž často kousavý a nepříjemně zákeřný tvor.
Houževnatí poníci zachráněni za pět dvanáct
Původním domovem velšských poníků byly svahy a údolí Walesu. Drsné zimy a nedostatek vegetace přispěly k tomu, že se z velšského ponyho stal odolný tvor. Nehostinné podnebí ovšem nebylo to jediné, čemu musel pony čelit.
Velšský pony, který byl v minulosti určen k vyhnutí. Naštěstí se to nepodařilo.
Když panovník Jindřich VII. vydal příkaz, že všichni koně, kteří měří méně než patnáct pěstí, tedy zhruba 150 centimetrů, musejí být nemilosrdně vyhubeni, měl velšský pony se svými sto dvaceti centimetry v kohoutku namále. Příkaz panovníka tak plemeno téměř vyhubil. Přežilo jen pár desítek koní v nepřístupných horách.
Než lidem došlo, že naopak by na tyhle koňské „trpaslíky“ díky jejich síle, pracovitosti a houževnatosti měli hledět s úctou, bylo už málem pozdě. Lidé je začali využívat v dolech, na farmách, v lehké zápřeži, sloužili i jako koně poštovní. Naštěstí se tak jejich genofond zachoval a právě přeživší koníci dali základ nové generaci velšských pony.
