Potštejn a Velešov
Hrad Potštejn na Rychnovsku.
Tam, kde se stýkají Čechy s Moravou, kde zurčí Divoká Orlice, kousek od Rychnova nad Kněžnou, stojí zřícenina hradu Potštejn. V hlubokém středověku se v tomto místě zrodila pověst o bájném pokladu a vydržela až do dnešních dnů, stále ho totiž nikdo neobjevil.
Na hradě žil dlouhé roky loupeživý rytíř Mikuláš, asi největší odpůrce Lucemburků v Čechách. Jeho řádění rozlítilo i teprve 23letého Karla IV., tehdy ještě markraběte, který v tu dobu dlel v Bratislavě. Budoucího krále nejspíš zlákaly i uloupené potštejnské poklady.
„Táhl jsem obléhat hrad Potštejn, poněvadž povstal proti mně i králi českému, a protože z něho bylo pácháno mnoho loupeží. A ačkoliv byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem, majetníkem hradu, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí,“ napsal císař později v životopise.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Vzpurný Mikuláš zemřel v troskách, ovšem jeho bájné zlato a drahokamy dobyvatelé nenašli. Majitelé hradu se střídali a jak šel čas, jejich kosti se obrátily v prach. Pověst o „potštejnském pokladu“ se ovšem lidem usadila tak hluboko v srdcích, že přečkala celá staletí. Časem se ještě přidala pověst o pokladu na sousedním vrchu Velešově, kam se přestěhovali vyhnaní synové loupeživého rytíře.
Uběhly stovky let. Potštejn i Velešov stály opuštěné, když panství koupil hrabě Jan Ludvík Harbuval-Chamaré, šlechtic původem z Francie, ale usazený v Polsku. Když přijel a s údivem zjistil, že oba hrady jsou v troskách, začal si stavět sídlo nové.
Jeho ženu pověst o pokladu fascinovala, s příchodem romantického 18. století se totiž rozpoutala vášeň pro tajemno a středověk. Knížecí manželé začali kopat v podzemí.
Když zemřeli, navázal na hledání syn Jan Antonín, proti otci méně obratný v obchodech, zato po matce snílek. „Slýchával od služebníků povídati o velikém pokladě na hradě. Děvečka učitele Sopotnického vypravovala, že našli na hradě v kuchyni bednu se spisy, a jakýsi zedník zakazoval se prý hraběti, že mu opatří písemnosti, kteréž se pokladu na hradě ukrytého týkaly,“ popsal roku 1883 v knize Hrady, zámky a tvrze království českého August Sedláček.
Na hradě i v podhradí se to hemžilo tajemnými historkami. Zkazky jitřily fantazii hradního pána, ale i celého panství. Mluvilo se o škaredé tváři, která se zjevovala v okně 2. patra hradu, což ještě „přikrmil“ potštejnský zahradník, sic musel přiznat, že k půlnoci chodí krást panská jablka.
Vše mu bylo odpuštěno, když horlivě přibarvoval historku a popsal tajemnou postavu, kterou z jabloně sledoval. „Ve vteřině se jí údy natáhly a stvůra pekelná čněla na 5 sáhů do výšky,“ koktal před pánem.
Potštejnský sedlák zase vyprávěl, jak se na něj z hradu v zimě valily kameny. Když ale seskočil ze stromu, kam se schoval, našel jen neporušený sníh. Jiní zase z Velešova slýchali pláč dívky, místní i kopáči najatí pánem prý pravidelně v půl druhé odpoledne slýchávali „z nitra kopce“ zvonění zvonečku, večer pro změnu tajemné hlasy.
Zkrátka celé panství od pasáčků přes prostý lid a služebnictvo až po hradního pána se téměř noc co noc pod duchnami tetelilo při přestavě tajemných sil. A samozřejmě pokladu.
Jan Antonín kopal hluboko a důkladně, celých pětatřicet let. Práce ukončil přesně před 240 lety. „Kopáno bylo na Potštejně od roku 1747 až do léta 1782, a mnoho peněz na to bylo naloženo,“ popisuje Sedláček s tím, že nalezeny byly „kliče, podkovy, ostruhy, dvéře železné, kachle, kladiva, nosatce, třemeny či pečetidlo městečka Potšteina“. Poklad však žádný.
Hradní pán zbudoval dokonce „lanovku“, kterou z Velešova kámen tahal dolů a používal ke stavbě vlastní zámecké zahrady. Používání materiálu ze starých hradů byla tehdy obyčejná praxe, která ovšem zničila mnohou památku v českých zemích.
Stejně tak byl zničen Velešov a část Potštejna, z pokladu ale hrabě nalezl pouze jediné – starou stříbrnou minci. Je tedy možné, že nakradené zlato loupeživého Mikuláše z Potštejna leží doposud ukryté.
Podmokelské „duhovky“
Podmokelský poklad zakopali Keltové do břehu potoka někdy před dvěma tisíci lety, znovu se na světlo vynořil před 250 lety: 12. června 1771.
Zatímco neúnavný hrabě z Potštejna desítky let kopal a nic nenacházel, téměř ho zdrtila zpráva z 12. června roku 1771. Přišla ze zapadlé blátivé vsi Podmokly na Rokycansku, kde stál dvůr spolu s několika chudými selskými staveními. Panství patřilo knížeti Karlu Egonu Fürstenberkovi, velké „persóně“. Byl to královský místodržící v Praze, který vlastnil lány pozemků, na nichž pracovaly stovky nevolníků.
„O Podmoklech, které vlastnil, toho patrně mnoho nevěděl. O panství se starali jeho úředníci, a ani oni by si nešli v nečase roku 1771 umazat střevíce do Podmokel,“ píše se na webu obce.
Jenže úředníky tam poslal sám kníže, který dostal zprávu, že jakýsi nevolník Janota našel u podemletého břehu potoka zlaté mince. Bylo to keltské zlato, stovky zlatých mincí zvaných „duhovky“, zlaté nákrčníky, ozdoby a další cennosti.
Fürstenberk se rozzlobil, když zjistil, že si zlato tamní lidé vzali a užívají si ho. Poslal dráby v čele s Kašparem Růžičkou, kteří za pomocí karabáčů a hladomoren z lidu veškeré keltské zlato dostali, bylo ho snad na 50 kg. Kníže většinu mincí nechal roztavit a zlato použil na ražbu nových dukátů.
Vzácné denáry z Chýště
Denárový poklad byl označen za kulturní památku.
„Poklad století“ byl v roce 2015 objeven u obce Chýšť na Pardubicku. Náhodný nálezce našel v poli několik mincí a odevzdal je archeologům. Ti ovšem zjistili, že se jedná o stříbrné české denáry, které byly v zemi v keramické nádobě uložené přes tisíc let.
„Jsou to mince ražené pouze na českém území v době především Boleslava II. (žil v letech 932 až 999, pozn. red.),“ řekl k nálezu historik Ladislav Nekvapil s tím, že poklad má nevyčíslitelnou hodnotu. Tu však nakonec Národní muzeum určilo na 23,5 milionu korun.
Přes dva miliony korun, tedy nálezné, patří poctivci, který poklad našel. Tehdy odevzdal 780 mincí či jejich fragmentů, archeologové jich pak ještě při průzkumu našli na místě jednou tolik.
Mince pod šikmou věží
Hrad Michalovice
Jen tři kilometry od Mladé Boleslavi stojí zřícenina hradu Michalovice. Ve středověku ho obývali významní rytíři, v roce 1513 byl však již opuštěný.
Brzy se začala šířit pověst o pokladu zakopaném někde na hradě a objevili se jeho první hledači. Sám dvůr panovníka Rudolfa II. se začal o hrad a zejména věž, které se dodnes říká „Putna“, zajímat. Pražští alchymisté měli dobrou stopu – hledali přímo pod „Putnou“.
Když ale chtěli místo odstřelit, prý je to všechny zabilo. Věž byla jednak roztržena, jednak se začala naklánět. Následovala staletí hledání, ale stále nikdo netrumfoval.
V 19. století se, prý kvůli hledačům, část věže zřítila, říká se ale také, že za to mohla stavba nedaleké železnice v letech 1863 až 1865.
V roce 1935 se Československé dráhy rozhodly věž zpevnit a díky nim se zachovala dodnes, byť má větší náklon než šikmá věž v italské Pise.
V srpnu toho roku se ukázalo, že stovky let stará pověst nelhala. Dělníci našli asi u paty věže měšec a v něm 483 mincí. Dále dva prsteny, kopí a misku.
