„Potřebujeme tuk nevinného chlapce, oměj, rulík, durman, aloe, topolový list a kadidlo. Ze směsi uděláme mast a tou se potřeme. Pak budeme moci osedlat násadu zametacího náčiní a vznést se k temnému nebi.“ Alespoň podle citátu z latinsky psané knihy Magia naturalis, která vyšla v Neapoli v roce 1558.
Už tehdy lidé věřili, že se na přelomu dubna a května rojí nejen čarodějnice, ale široké spektrum temných sil. Kořeny této tradice jsou však mnohem starší. Konkrétně na našem území sahají někam do pátého století před naším letopočtem, kdy tu žili Keltové. V době mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem pořádali slavnost Beltain, jejíž název se obvykle překládá jako „jasný oheň“.
KVÍZ: Máte kladivo na čarodějnice? |
V ten den se poprvé vyháněl dobytek na pastvu, přičemž zvířata musela projít mezi dvěma ohni, což jim mělo zajistit ochranu před nemocemi. Očistná síla plamenů působila také na lidi. Mezi hořícími hranicemi procházeli nemocní či neplodní v naději na vyléčení. V předvečer svátku se ve vesnicích zhášely staré ohně, aby spolu s nimi odešlo vše zlé z uplynulého období zimy a tmy. Následně se rozdělaly ohně nové jako symbol dalšího začátku. Popel z těchto magických ohňů nebyl jen tak obyčejný. Dodával sílu a zdraví, proto se sypal na pole, což mělo zajistit dobrou úrodu.
Světice by se divila
Tehdejší podoba svátku měla celkem daleko k posvátné hrůze před pekelnými mocnostmi, jako tomu bylo ve středověku. Místo toho šlo o radostnou oslavu jara, života a lásky. Tradice května jako měsíce zamilovaných se ostatně udržela dodnes. Páry, které se první májový den líbají pod rozkvetlým stromem, si však na dávné kořeny této tradice už vzpomenou jen stěží.
Keltové z našeho území do přelomu letopočtu vymizeli, ale zvyk ohnivých oslav přetrval až do příchodu křesťanství, které do pohanského svátku začalo vnášet nové motivy. První misionáři obvykle nebyli tak hloupí, aby domorodcům zakazovali jejich tradice. Spíše se je snažili využít, dodat jim nový obsah a místním vysvětlit, proč vlastně slaví to, co slaví.
V německy mluvících zemích nahlédli šiřitelé víry do církevního kalendáře a hned jim padlo do oka jméno svaté Valpurgy (či také Walburgy). Proč? Protože 1. května se připomínalo výročí jejího svatořečení. Sama Valpurga by se přitom nejspíš divila, kdyby se dozvěděla, že bude po staletí spojována s nadpřirozenými silami a čarodějnickým rejem.
Narodila se v roce 710 v Anglii jako králova dcera a celý život zasvětila bohu a modlitbám. Působila jako misionářka a řeholnice v Nizozemí a později v Německu, kde před smrtí vykonala řadu zázraků. Pouhou silou modlitby prý dokázala nasytit hladové nebo zahnat na útěk smečku divokých psů. Zemřela v tehdy relativně úctyhodném věku 69 let a zázraky konala i po smrti. Z kamene, pod nímž ležely její ostatky, začal prýštit léčivý olej, za který věřící a poutníci neváhali královsky platit.
Necelých sto let po smrti ji papež svatořečil a misionáři se snažili přesvědčit pohany, že jejich oslavy příchodu jara jsou vlastně připomínkou jejího uvedení mezi svaté. Někde si to ale lidé přebrali po svém, takže Valpurgu považovali nikoli za světici, nýbrž naopak za nebezpečnou ježibabu a vůdkyni čarodějnic.
KVÍZ: Zvládnete zařadit čarodějnice do správného filmu? |
V našich končinách se Valpuržin kult nikdy zcela neuchytil. Na zámku v Hrádku u Sušice má sice svou kapli a na hradě Valdštejn stojí její socha, ale to je zhruba vše. Tuzemští šiřitelé víry proto potřebovali jiný motiv. Znovu se podívali do liturgického kalendáře a jejich volba padla na apoštoly Filipa a Jakuba. První květnový den si církev připomínala vysvěcení baziliky v Římě, kde spočívaly jejich ostatky.
Jen počítej, duchu
Přes velkou snahu církve se pohanské zvyky nepodařilo vymýtit. Filipojakubská noc byla stále pokládána za chvíli, kdy začíná světlejší polovina roku a temné síly v podobě zlých duchů, divoženek, fúrií, strig či bosorek mají poslední příležitost si pořádně zařádit.
Pálení čarodějnic v německém hrabství Regenstein v roce 1550 (dřevoryt).
Hodiny mezi 30. dubnem a 1. květnem lidé vyhlíželi s nejvyššími obavami a považovali je za nejděsivější v celém roce. Není divu, že se snažili na kritické chvíle co nejlépe připravit a ochránit sebe a svůj majetek. Na krku nosili sáčky s bylinami odpuzujícími zlo, na hlavu si dávali věnce, s jejichž pomocí měli nadpřirozené bytosti poznat už na dálku. Domy kropili svěcenou vodou, před vrata umisťovali trnité větve, kolem stavení zapichovali vidle, za okna dávali posvěcené větvičky z osik, lip, trnek nebo hlohů a práh sypali čerstvě posekanou trávou. Podle pověry totiž musel každý zlý duch před vstupem do obydlí všechna stébla přepočítat, takže pokud jich byl dostatek, matematická úloha ho zdržela až do rána, kdy jeho moc pominula.
Lidé také věřili, že se během magické noci otevírají jeskyně s ukrytými poklady. Odvážlivci se proto po setmění vydávali ven vyzbrojeni kouzelnými předměty v podobě květu z kapradí nebo svěcené křídy.
Zajímavé je, že v české kotlině se filipojakubská noc dlouho nespojovala přímo s čarodějnicemi. Postavy na košťatech zamířily na naše území z Německa až v 19. století. Oč později tato hrozba přiletěla, o to rychlejší měla nástup.
Apoštolové Filip a Jakub netušili, že jednou bude něco jako filipojakubská noc.
Rej čarodějnic si umělci představovali různě.
Brzy si lidé vyprávěli, že čarodějnice pořádají na odlehlých místech slety zvané sabaty, kde tančí kolem kotle plného hadů a žab, pochutnávají si na jídle bez chuti, proměňují se ve vlky, psy a jiná zvířata a také obcují se samotným ďáblem. Mezi známá místa sabatů patřila třeba brdská hora Plešivec, Haltrava v Chodsku, Petrovy kameny v Jeseníkách či Třístoličník na Šumavě. Většinou šlo o místa prokletá nebo spojená s ponurou minulostí. Často se jednalo o někdejší popraviště.
Lidé vyhazovali do vzduchu ve smůle namočená hořící košťata, což mělo narušit letecké koridory čarodějnic mířících na děsuplné summity. Stavení se vykuřovala, aby se v nich neusadily zlé síly. K tomuto účelu sloužil jalovec, rozmarýn, bolehlav či routa. Muži a chlapci v podvečer práskali na křižovatkách cest biči, zvonili zvonky a rámusili hrnci a pánvemi, aby hlasitými zvuky udrželi čarodějnice co nejdál od svých obydlí.
Podle hasičských statistik u nás denně vypukne průměrně 48 požárů, zato o filipojakubské noci je to dvojnásobek. Přesto tento kouzly opředený magický čas stále vábí lidskou představivost stejně jako před několika tisíci lety.
Stejnou funkci měly velké vatry zapalované po setmění na návrších. Někde se do plamenů umisťovaly figuríny ze dřeva a slámy, což mělo čarodějnicím názorně ukázat, co se jim stane, pokud nenechají vesnici na pokoji. Podle historiků však tento zvyk spíše souvisí s dřívějšími inkvizičními procesy, při nichž na hranicích končily ženy obviněné ze styků s pekelnými silami.
Ve 20. století zažívalo takzvané pálení čarodějnic těžké časy. Během druhé světové války se kvůli zatemnění velké ohně rozdělávat nesměly, po roce 1948 se zase pohansko-křesťanský svátek nezdál novému režimu, takže nastala další snaha o jeho interpretaci. Lidé se dozvěděli, že ohně nemají zapudit čarodějnice, ale jde o takzvané „vatry míru“ na počest svátku práce a osvobození naší země sovětskou armádou.
Špekáček je králem opékání. Řezníci radí, jak si uzeninu správně připravit |
Pálení čarodějnic se ovšem zadusit nepodařilo. Po roce 1989 oslavy znovu nabraly na síle a také se znovu posunulo jejich vnímání. Lidé už neshánějí svěcenou vodu a hostie, ale spíše tekutý podpalovač a špekáčky. Ozývají se také hlasy, že by se tradice měla omezit či zcela zrušit, protože plameny hubí zvířata, škodí ovzduší a každoročně se kvůli suchu řada ohňů vymkne kontrole. Podle hasičských statistik u nás denně vypukne průměrně 48 požárů, zato o filipojakubské noci je to dvojnásobek. Přesto tento kouzly opředený magický čas stále vábí lidskou představivost stejně jako před několika tisíci lety.
